Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Není ètverec jako ètverec
Moje myšlenky v posledních týdnech nìjak neoplývají øádem a ukáznìností.Právì naopak - skáèou jako blechy. A tak jsem si nevzpomnìla na ¾ádnou další jazykovou perlièku, ale na geometrickou záhadu, kterou nám bylo øešit, kdy¾ jsme o prázdninách po prvním roèníku "vejšky" byli posláni zachraòovat zemìdìlství v oblasti Šumavy. Objektem naší záchranáøské èinnosti mìlo být seno na šumavských horských loukách. Schválnì píši "mìlo být", proto¾e proradné poèasí se postaralo o to, ¾e senu jsme mohli vìnovat pouze první dva dny, které byly teplé, sluneèné, prostì takové, jak jsme si je pøedstavovali. 
Tøetí den jsme se vzbudili do kalného jitra a podle typického bubnování kapek na plechový pøístøešek jsme poznali døív, ne¾ jsme otevøeli oèi, ¾e je po idyle. A taky ¾e bylo! Venku lilo jako z konve, nebylo vidìt ani na protìjší stráò. Naèálstvo zøejmì nevìdìlo, co s námi, proto nás nechalo a¾ do obìda lenošit. Po obìdì však nastal obrat. Déš» trochu zøídl, a tak jsme dostali rozkaz obléci pláštìnky, obout gumáky, s nimi¾ jsme u¾ beztak za ty dva dny srostli, a byli jsme na vleèce traktoru vyvezeni k dlouhému, ale prázdnému lánu. Tady ka¾dý dostal špièatý kolík, dvojice pak kbelík èi košík se sazenicemi a byli jsme vysláni, abychom tuto polní nudli, která snad ani nemìla konce, osázeli jakousi krmnou rostlinou - snad pastiòákem, ale mo¾ná taky nìèím úplnì jiným... A nastala robota jako v dobì temna. Déš» zase zhoustl, pøidal se vítr, který vál - jak také jinak - pøímo proti nám, gumáky se po pár krocích obalily hlínou a vá¾ily snad metrák. No a v této situaci jsme v pøedklonu postupovali hlemý¾dím tempem kupøedu ,a proto¾e nám brzy zaèalo kapat z nosu, mìnili jsme se v urèitý druh robotù: vyhloubit v hlínì dírku, strèit do ní sazenici, trochu pøimáèknout hlínu, zavla¾it nìkolika kapkami z nosu, udìlat krok a celou operaci opakovat... Kdy¾ pro nás po páté hodinì pøijel zase traktor, nakládal zmrzlé a naskrz promoèené pøízraky. V ubytovnì nás však naštìstí èekal roztopený "bubínek"a kotel horkého èaje, a tak bìhem pùlhodinky atmosféra v místnosti díky sušícímu se šatstvu zhoustla do podoby "smrádeèek, ale teplouèko". Nám to pro tuto chvíli bylo úplnì jedno. Sedìli jsme na palandách, ládovali z ešusù teplou veèeøi a bohatì ji zalévali horkým èajem. No a byli mezi námi i tací, kteøí se zregenerovali do té míry, ¾e zaslechnuvše zprávu o tancovaèce v sousední obci, která byla vzdálená asi 6 km, vyrazili si "trsnout". Pochopitelnì tam i zpátky pìšky...
Ale to jsem se ponìkud vzdálila od slibované geometrie! Hned to napravím.
Kdy¾ tedy naše skupina, èítající asi 5 mu¾ù a zhruba tøikrát tolik dívek, dorazila na místo urèení, zjistila, ¾e bude následující týden trávit v "obci", je¾ se skládala z rozpadajícího se kostelíka, asi tøí domkù, je¾ vypadaly jak¾ tak¾ obydlenì, a asi deseti stavení rozesetých po okolních stráních, je¾ byla zcela evidentnì ji¾ dávno neobydlená. Hned proti kostelíku stálo stavení, které snad kdysi mohlo slou¾it jako místní jedno- èi dvojtøídka, ale teï se stalo ubytovnou pro brigádníky, jako jsme byli my.Hoši byli nahnáni do malé místnosti vpravo ode dveøí a my, dívky jsme byly nasmìrovány vlevo. Otevøela se pøed námi pomìrnì velká místnost, zøejmì bývalá tøída. Její stìny byly vybíleny asi naposledy za Marie Terezie, strop zdobilo nìkolik hnìdých skvrn napovídajících, ¾e asi ani støecha nebude zrovna v ideálním stavu. Jediný nábytek, který místnost obsahovala, bylo nìkolik znaènì rozvrzaných patrových paland se slamníky, které nevzbuzovaly u¾ na první pohled dùvìru, vojenskými hounìmi a nìèím, co bylo oznaèováno jako polštáø. V rohu stálo plechové umyvadlo a kbelík na vodu. Celkovì to byl pohled znaènì tristní. Co však upoutalo naši pozornost okam¾itì, to byl nápis vyvedený velkými písmeny na volné ploše stìny místnosti. Stálo tam: I PRAVIL HAVLÍÈEK: "UDÌLÁTE ÈTVEREC 5x5x5 METRÙ! " Vrtalo nám hlavou, co má tento geometrický nesmysl znamenat.
Naše zvìdavost však byla ukojena druhý den ráno, kdy jsme byli vyzbrojeni vidlemi, hrábìmi a dobrou radou, abychom v ¾ádném pøípadì nevyzouvali vysoké gumáky, proto¾e na loukách ¾ije dost zmijí, a vyvezli nás na jednu rozlehlou horskou louku. Tam u¾ nás èekal podsaditý èlovíèek, který se nám pøedstavil: "Jsem nìjakej Havlíèek a vysvìtlím vám, co a jak budete dìlat." Pak ukázal na louku pokrytou uschlým vonícím senem, které bylo potøeba shrabat a ulo¾it do kopek, a pokraèoval: "Kopky musí být rozmístìny pravidelnì, a tak si v¾dycky udìláte ètverec 5x5x5 metrù..." Doklaplo nám docela rychle a zbytek instruktá¾e u¾ jsme vyslechli s tì¾ko dušeným smíchem. Pan Havlíèek si nás sice prohlí¾el ponìkud podezøívavì, ale na svém tvrzení nepozmìnil ani èárku. Smíøili jsme se tedy , stejnì jako mnozí naši pøedchùdci, s tím, ¾e jeho ètverce prostì byly trojrozmìrné...
Míla Nová
