Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Kolik øeèí znáš...
Psala jsem o tom, ¾e se mi na filozofické fakultì sice podaøilo studovat mou oblíbenou èeštinu, ale ¾e výtvarná výchova tam tehdy ještì v ¾ádné kombinaci neexistovala. Musela jsem se proto rozhodnout, s kterým pøedmìtem èeštinu zkombinuji. Rozhodování bylo celkem snadné. V té dobì jsem ráda èetla historické romány, s oblibou jsem "vytloukala" starobylé hrady a zámky a shánìla si o jejich historii literaturu a doma jsem mìla záøný vzor dìjepisce - maminku. Pøihlásila jsem se tedy na obor èeský jazyk a literatura - dìjepis.
Zaèátkem èervna jsem se tedy vydala k pøijímacím zkouškám vyzbrojena "jednotvárným"maturitním vysvìdèením , svazáckou košilí (nebo» na mém domovském gymnáziu panoval zvyk-na ka¾dou významnìjší událost,vèetnì maturity, jedinì ve svazáckém) a malou dušièkou, proto¾e jako rozený pesimista jsem byla pøesvìdèena, ¾e jedu do Brna zbyteènì...Kdy¾ jsem dorazila na fakultu, moje sebevìdomí kleslo hluboko pod bod mrazu.Zjistila jsem toti¾, ¾e na dìjepis se nás hlásí skoro 100, ale pøijímat budou pouze 6 lidí. Tehdy se pøijímaèky dìlaly formou osobních pohovorù. První, na co se mì komise zeptala, bylo, proè jsem pøišla ve svazáckém.Kdy¾ jsem jim vysvìtlila situaci, pozorovali mne chvíli s podivným výrazem v oèích - od soucitu a¾ po pochyby o mém mentálním zdraví. Zkouška z èeštiny probìhla hladce. V dìjepise u¾ to zaèalo trochu skøípat: ve støedovìku, zvláštì èeském, jsem "byla doma", ale dìjiny dìlnického hnutí mne nechávaly v¾dy naprosto chladnou a podle toho taky vypadaly moje vìdomosti o nìm- nápadnì pøipomínaly ementál. Jen¾e tehdy se -a» se èlovìk hlásil na cokoliv- dìlala pøijímací zkouška i z ruštiny. A to bylo moje štìstí i neštìstí zároveò. Tady ale musím trochu odboèit.
Na jedenáctiletce jsem po dva první roky nemìla s ruštinou nejmenší problémy, i kdy¾ veškerá moje pøíprava spoèívala v pøeètení poslední látky èi slovíèek v autobuse pøi ranní dvacetiminutové cestì do školy.Pan profesor byl bodrý Hanák, který nehonil studenty ani sebe. V¾dy s námi tìch 45 minut nìjak pøe¾il ,a kdy¾ cítil,¾e u¾ mohly uplynout, vznesl dotaz:"U¾ hóklo?" Byla-li odpovìï kladná, vzal svých pìt švestek a odkráèel. Pro mne to byly hodiny odpoèinkové, proto¾e jsem ještì poøád èerpala z vìdomostí nabytých na základce od ztøeštìného tìlocvikáøe-ruštináøe, který byl sice neobyèejnì potrhlý, ale v ruštinì nás nauèil velmi mnoho.V maturitním roèníku však pøišla bída na kozáky... Pohodového pana profesora vystøídal postrach všech lenochodù na škole-sám øeditel školy. Shodou okolností i on mìl aprobaci ruština - tìlesná výchova a také on byl jako namydlený blesk. No a stejnì rychlé reakce vy¾adoval od nás.Byl to chlapík kolem ètyøicítky, fešák jako vystøi¾ený z amerických filmù a vìènì v pohybu. Mìl však jeden handicap- dost silnì zadrhával.Ale byl to mu¾ velmi cílevìdomý, a tak si i s tímto problémem dovedl poradit: prostì tam, kde hrozilo zadrhnutí, vkládal slùvko "to". Vyneslo mu to sice pøezdívku "KamilToOhlídalTo" a jeho pokyn nejen z hodin tìlocviku: "Jdem to na to hlavou to napøed to!" se stal legendou, ale všichni ho respektovali a vá¾ili si ho.No a tenhle uragán vpadl do našich hodin ruštiny! První mìsíc to byla ¾ivelní pohroma. Z ruštiny se nosily ètyøky a pìtky. Jen¾e pak jsem si na milého KamilaTo zvykla a jeho hodiny mì zaèaly bavit. Je známo, ¾e èlovìk se nejrychleji a nejlépe nauèí to, co ho baví, a tak ¾ádný div, ¾e v pololetí jsem "maturitu naneèisto"(to byla tehdy další specialita naší školy) z ruštiny u¾ dìlala na výbornou.
Tak¾e takto pøipravená jsem podstoupila pøijímací zkoušku z ruštiny. Ruštináø, který v komisi jen otrávenì pøihlí¾el, o¾il, kdy¾ mi hodil první dvì otázky a moje odpovìdi byly správné. Zaèal mi tedy pøedhazovat "špeky", líèit návnadu a pastièky, ale na mne si nepøišel! Já mìla dobrou školu! A tak mne z ruštiny prozkušoval nakonec déle ne¾ z èeštiny a dìjepisu dohromady. Kdy¾ jsem vylezla po víc jak hodinì z pracovny na chodbu, kde èekali další adepti, vítaly mne jejich soucitné pohledy, v nich¾ jsem èetla: Ti ti ale dali zabrat!
Domù jsem tedy odjela se smíšenými pocity, jako obvykle jsem si vùbec nevìøila, a pak jsem týden èekala, jaký ortel mi pøinese pošta. A¾ sedmý den koneènì pøišla úøední obálka a já se ke svému údivu doèetla: Na základì výsledkù pøijímacích zkoušek jste byla pøijata ke studiu na Filozofické fakultì UJEP , obor èeština a....a teï mì museli pomalu køísit...ruština!
U¾ chápete, proè byl fakt, ¾e se dìlaly pøijímací zkoušky i z ruštiny, mým štìstím i neštìstím? Ano, štìstím, proto¾e pøi tehdejší konkurenci bych se na dìjepis urèitì nedostala, a neštìstím? Kdo neuèil dva jazyky v nejvyšších roènících základní školy, neumí si pøedstavit, kolik neopravených sešitù dennì padalo na mou ubohou hlavu...
Pohled z okna 
literatura - dìjepis.