Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Všude èíhá nebezpeèí
Nedá se nic dìlat - já a tìlocvik jsme zkrátka spolu nikdy neladili. Ještì ¾e jsem aspoò tu a tam našla srovnatelnou "spolunešiku"! Ta nejkvalitnìjší se mnou chodila do tøídy na gymnáziu, vlastnì jedenáctiletce - tak se tehdy tento druh støední školy jmenoval. Svùj "špièkový výkon" (a mìl by být spíše oznaèován - jak se za chvíli doètete - jako "výkon patový") uskuteènila, kdy¾ jsme byli v 10.tøídì.
Náš tìlocvikáø Arnošt Krátký nás ten den vyvedl na školní dvùr, který byl uzpùsoben k tomu, aby se tam daly hrát míèové hry a realizovat jednoduché tìlocvièné úkony, mimo jiné také vrhy a hody rùzným náøadím, u nìho¾ se nepøedpokládala pøíliš dlouhá letová dráha. Z vaku, který nesl pøes rameno, vylovil tentokrát dvì tì¾ké koule a sdìlil nám, ¾e se dnes budeme uèit vrhat koulí. Shromá¾dil si nás všechny za zády, aby se nìkterá z nás nestala terèem jeho ukázkového vrhu, a jal se nám názornì pøedvádìt postoj, rozkmitání a posléze samotný vrh koulí. Potom pøišla øada na nás. Jeho instruktá¾ jsme mìly uvést do ¾ivota. Pokusy mých spolu¾aèek byly tu více, tu ménì úspìšné, ale nedìlo se nic mimoøádného. Za èárou, kterou jsme nesmìly kvùli bezpeènosti pøekroèit, zùstaly poslední dvì atletické hvìzdy - Eva a já. Pøišla jsem na øadu. Pøi svých tehdejších nìjakých 42 kg jsem kouli sotva zvedla, ne tak abych s ní ještì pøedepsaným zpùsobem kamsi vrhla. Po chvíli zápasu s náøadím jsem velmi nestylovì pøemístila kouli do jakési zanedbatelné vzdálenosti a moje místo zaujala Eva. To bylo na rozdíl ode mne dìvèe "krev a mléko" aneb, jak øíkávala moje babièka, "pìknì opluskaná". Tìlocvikáø, jen¾ naše výkony sledoval z pravoboku,se asi nechal unést vidinou obìda, který nás po této hodinì všechny oèekával, a ponìkud polevil ve své pozornosti.To ovšem nemìl dìlat! Eva zabrala - síla jí opravdu nechybìla, zato oko mìla z Kašparovy krávy - a koule jí vr¾ená náhle nabrala neèekaný smìr a nezadr¾itelnì se øítila na tìlocvikáøe. Ten se probral v posledním okam¾iku a uskoèil. Ale ¾el ne úplnì. Jedna noha u¾ to nestihla a koule ji zasáhla pøímo do paty! Nebohý Arnošt, aè byl Krátký, vydal dlouhý sten a šel k zemi. No a my, jeho ¾ákynì, jsme byly nuceny si potom v praxi vyzkoušet pøepravu ranìného na tzv. ¾idlièce.
Po èase u¾ mezi námi Krátký zase hopsal po jedné noze, popøípadì se belhal o hùlce s "chodicí" sádrou, ale pokud si vzpomínám, a¾ do maturity jsme ji¾ v tìlocviku koulí nevrhali...!
Pohled z okna 