Jednou za pošmourného mrazivého zimního odpoledne jsme odněkud vraceli autem domů, když tu manžela přepadla naléhavá potřeba odskočit si na velkou.
"Ten oběd byl nějaký mastný nebo co... Ježíšmárjá, domů to už nevydržím!“
Široko daleko žádný hájíček. Krajina rovná jako stůl.
"Co budu dělat?"
V tom jsme uviděli nesklizené kukuřičné pole.
„To je paráda“, liboval si muž.
Když už ten soukromník nestačil sklidit, alespoň se postaral zvěři o potravu na zimu, a mně o útočiště v nouzi.“
A zaparkoval předkem auta málem v turkyni. Vyrazil střelhbibě ven. V poli to zašustělo a pak se rozhostilo ticho. Zdálo se mi nekonečné. Začalo se stmívat...
Proboha, kde je tak dlouho?? Snad nezmrznul! Přinejmenším nastydne!
To vše se mi honilo hlavou. Dívala jsem se z okna, padla tma, neviděla jsem nic. Začala jsem se bát. Skončíme tu oba, neumím řídit...
Nenapadlo mně nic lepšího, než zatroubit na klakson!!
To se začaly dít věci! Vedle okýnka na straně řidiče se vztyčila postava, příšerně řvoucí, jednou rukou se držela za ucho, a druhou se snažila povytáhnout kalhoty... a začalo hromobití k smrti leknuvšího manžela.
Ani jsem netušila , že jsem tak mrštná..V momentě jsem přelezla přes opěradlo na zadní sedadlo, a tam jsem skrčena čekala, až se bouřka ta hromobití přežene. Přiznám se ale, že mne zároveň přepadl šílený záchvat smíchu, což působilo jako přilít olej do ohně...
Kukuřičným polem se rozléhaly nadávky velkého kalibru... I cestou domů jsem si musela ledaco vyslechnout. Usmířila jsem si ho až horkým grogem. Jinak by mi určitě nastydl !!!