Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Liliana,
zítra Dorota.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem zabloudila (12)

 

 

Nezajímavý název pro ty, kdo už tuší, že bloudění u mne je věc zcela přirozená, vyskytující se ve velmi pravidelných intervalech a nikterak mne už nevzrušující.

Ztratíte-li se poprvé, je to dobrodružství. Ztrácíte-li se však v průběhu života stále a všude, je to nepatrná mezihra mezi dalšími úkony jako je spánek a jídlo.

Umínila jsem si ale, že TADY (myšleno v Americe) se neztratím nikdy. Mohlo by to totiž mít katastrofické následky!

Jsem téměř slepá díky marnivosti a utkvělé myšlence, že mi brýle nesluší. Vypadám v nich jako včela se zánětem rohovky.  A také díky představě, že když si ty brýle nasadím, ztratím sedm kg JEHO lásky - neboť se vyjádřil, že jeho bývalá žena nosila brýle, a že se mu to vůbec, ale vůbec nelíbilo. To bylo stejné, jako by řekl - nasadíš brýle a přestaneš se mi líbit!

A tak jsem hrdinně předstírala, že vidím všechny čudlíky, které mi ukazuje (a že jich bylo ?!). Jenom v kuchyni bych na to musela mít měsíční školení, ale pouze za jediné podmínky, že by se učilo česky. Dále za podmínky, že já bych VIDĚLA a učitel by nebyl takový nervák, cholerik a despota. Zatím jsem to brala s humorem jako doposud všechno. Byla to vlastnost, kterou jsem milovala na NĚM a byla přesvědčena, že jí má.

Ale neměl. NEMĚL! A to byl začátek konce.

Že mne ten můj smysl pro srandu, který jsem měla voperovaný do celého svého já také jednou opustí, to jsem netušila a ani mne to nenapadlo.

 

Tedy slepá, němá (nevymáčkla jsem ze sebe ani jedno anglické slůvko ze studu, že se mi budou všichni oslovení smát stejně, jako ON), hluchá (protože jsem nikomu nerozuměla, co po mě chce) a ztracená ve světě, kde nikoho neznám, nikoho neslyším, nevidím?

Ztracení se tady, to by nemuselo dopadnout šťastně.

 

Ale jak šel čas, připlížila se i tato možnost, neb jednoho dne ON pravil:

"Tu cestu už znáš, jeli jsme po ní spolu několikrát. Ať nemusím zbytečně jet pro tebe domů a zpátky na nákupy, přijedeš mi naproti - tam, na to velké parkoviště před městem."

Ha! Jeli jsme tam mnohokrát. Měl pravdu, průměrný, normální člověk by už tu cestu znal nazpaměť a trefil by na to parkoviště poslepu. Jelikož jsem mu ale několikrát vyznala své chyby, abych předešla nemilým překvapením, věděl!

Proto vyrobil ještě mapku, namaloval cesty, cestičky, šipečky, orientační body.

Několikrát jsem mu musela na tom papíru ukázat kudy pojedu. Na tom papírku  to bylo

tak jasné! Tak jednoduché! A nepotřebovala jsem ani sluch, ani mluvu a brýle také ne. Nevidím jen na čtení.

Když už se mne po páté ptal jestli je mi to jasné, už jsem v duchu brblala: " podle takové mapy by trefil i králík! TAK blbá zase nejsem! No prostě pojedu rovně, na první zahnu doprava, a pak pojedu tak dlouho rovně až minu dvě křižovatky. Na té třetí se dám doleva a budu tam. Každý polointeligent by to pochopil!"

Nasadila jsem tedy výraz absolutní jistoty a ukončila školení.

 

Druhý den ráno jsem měla vyrazit asi kolem jedné hodiny, abychom se ve dvě setkali na parkovišti - tam někde.

Měla jsem obrovskou radost, protože strašně ráda řídím auto, ale sama. Nesmí mne vedle někdo neustále napomínat, kdy mám co udělat, upozorňovat na dopravní značky, a nedej bože - sahat na volant či tlačit svou nohu na můj plyn!

To dělal ON často a rád.

A já jsem měla vždy do krvava rozkousaný ret abych neřvala.

 

Měla jsem sváteční pocit. Už jsem se nemohla dočkat!

Sice pojedu poprvé "svým" autíčkem sama, ale o to více jsem se těšila. Mělo to automatickou převodovku, kterou jsem předtím neznala. Levá  noha měla prázdniny,  pravá se trošku uhonila, ale jen v poměru k té levé. pravda, plyn, brzda, plyn., ale ruce měly také o 50% menší práci. Prostě pohoda!

 

Naladila jsem si svoji oblíbenou stanici Oldies melodies - no to byly ty nejkrásnější písničky mého mládí! a vyrazila jsem.

Cesty jsou tam perfektní, autíčko sedělo jako přibité, já si pustila muziku jako puberťák na plný pecky a zpívala s nimi!

Bylo mi neskonale blaze!

Tyhle sny jsem měla v minulosti často - jak se řítím po dálnici, SAMA!!!, hudba mého srdce se rozléhá a já si jedu - jen tak!

Malá chybička se vloudila.

Chtěla jsem zapnout klimatizaci. Ano, můj GURU mi to ukazoval, co se má zmáčknout a na kterou stranu. Zhruba jsem měla pocit, že to byla ta černá páčka uprostřed. Na písmenka jsem neviděla.

Zkusila jsem to napravo.

Za tři minuty jsem měla v autě saunu.

Bylo to topení.

Hledala jsem další páčku a začaly se mi rolovat skla. To už mne naštvalo! Hodila jsem to všechno do původní polohy a tvářila se, že to autíčko klimatizaci nemá. Nakonec - v česku jsem nic takového nepotřebovala. Nebylo tam sice 40 stupňů Celsia, ale život není to, co chceme, ale to, co máme.

Z omylu, že jsem asi tři měsíce jezdila podle mých představ předpisově, tj. max. 100km v hodině jsem byla vyvedena v momentě, kdy mi byla odhalena krutá pravda. Na tachometru to neukazovalo kilometry, ale míle.

Přežila jsem bez následků, čili nepodstatný zážitek.

 

Zážitky podstatné, které zdaleka nebyly bez následků, a to prudkých!, o těch bude ještě spousta řečí. Možná.

Nyní jsem tedy svištěla za svou láskou na parkoviště - doprava, rovně,třetí křižovatka doleva. nejsem přece blbec, ne?

 

Měla jsem  to spočteno přesně na minuty, takže za třičtvrtě hodiny jsem měla zabočovat doprava, asi.

Jenže já jsem po 40ti minutách ještě žádnou křižovatku neviděla! Ani tu první, ani tu druhou!

Zdůvodnila jsem si to tím, že jedu pomalu. Přidala jsem tedy na "mých" 120 km za hodinu, a svištěla dál. Pozorně se koukajíce, kdeže se už ty křižovatky objeví.

Nic.

Furt nic!

Najednou koukám kolem sebe - zatraceně, tož tady jsem ještě v životě nebyla! TADY jsem určitě nikdy nejela! Zcela neznámá krajina. Domy. NIC, ale vůbec nic jsem nepoznávala.

 

"Holka, je zle. Blbec sice nejsi, ale asi jsi zase NORMÁLNĚ zabloudila", blesklo mi hlavou. Už minula hodina, kdy jsem měla čekat na parkovišti. Zatím jsem pořád jela po nějaké dávno zapomenuté cestě.

Životem několikrát poučena, že pro mne není horší varianty, než se otočit a vrátit se a nedej bože! hledat cestu zpět, jsem moudře zůstala stát. Aspoň bývalí hledající to do mne vtloukli.

Zaparkovala jsem před nějakým omšelým krámem. Divné to všude bylo.

Že by to byl nějaký skanzen? Nebo jsem se dostala do nějakého bohem i lidmi i civilizací zapomenutého kraje?

Stála tam telefonní budka. Dobrý! Vždyť mám číslo na NĚHO do práce, má tam záznamník, tož při jeho inteligenci ho napadne, že když nejsem TAM, budu asi DOMA, pojede do práce, a zavolá mi. Při té příležitosti si vyposlechne můj jednoduchý, jasný a milý vzkazík.

"Miláčku, asi jsem zabloudila, .. smích ., stojím před nějakým LIQUERE, a přede mnou je cedule, která hlásá něco o Walley, vpravo je velký červený dům, a vlevo parkoviště. Budu čekat. Pá! Miluju tě.".

 

Jenže -  budka po mě tvrdošíjně chtěla čtvrťák. Prosila jsem ji, že jsem v tíživé situaci, že mám žízeň, chce se mi čurat, ale ona mrcha nezlomná nic.

Trochu naštvaná na nelidskost amerických telefonních budek jsem vylezla ven a přemýšlela, co dál.

Ve dveřích stál opřený veletlustý člověk, párátkem či čistil zuby, kalhoty značně omšelé mu začínaly někde těsně nad koleny a končily srolované těsně nad vysokými černými botami. Košile károvaná, rozepnutá až k pupku, a že byl! Ten pupek.Holá hlava, strniště na bradě, a přimhouřené šilhavé oči.

Kolkolem nikdo jiný.

Vypadalo to jako v nějakém hororovém filmu z divokého západu. Všichni se schovali, neb tušili přestřelku! Napadlo mne.

S co nejlíbeznějším pohledem jsem k němu přistoupila - a najednou jsem uměla anglicky! Asi to bylo tím, že ON byl daleko, a já odkázána na někoho, před kým jsem se za svůj divný akcent, špatné skloňování a řazení slov vůbec nestyděla.

Poprosila jsem ho, zda si  mohu zatelefonovat. Že je to velmi, velmi důležité!

Vyplivnul párátko, ustoupil o krok dozadu a pokynul, ať jdu za ním.

Měla jsem dvě možnosti. Jít anebo nejít.

Sám dům nebudil moc důvěry a majitel už vůbec žádnou.

Že jsem si sebou nevzala jednu z pistolek co máme doma! Blesklo mi hlavou.

Nasadila jsem výraz :"jen si zkus, tak uvidíš!", a šla jsem za ním.

V rohu stál archaický telefon, uprostřed nepředstavitelného bince. Najít ho byl úkol asi na pět minut profesionální hledání - ale muž věděl. Párkrát prohrábl smetiště, uchopil šňůru a tahem se vynořil i přístroj.

Úlevou jsem si vydechla.

Rychle jsem vyťukala číslo, vystřelila své hlášení a s pocitem vítězství sluchátko položila.

Muž stál stále opřený o nějakou bednu, a pro změnu se šťoural v uchu.

Nepředstavitelně se mi chtělo na záchod!

Vyšla jsem ven, abych zkonstatovala, že zde místo k tomuto konání při nejlepší vůli nenaleznu. Otočila jsem se tedy zpět a zeptala se, kde jsou tady záchody?

Ano, pokrok byl evidentní, nebyl to letušák a přesto porozuměl.

Vedl mne dozadu. Po pár krocích jsem litovala, že jsem nezůstala na hlavní cestě a nevykonala potřebu třeba uprostřed náměstí. Třeba by mne zavřeli pro buzení pohoršení, a šerifovi bych snad vysvětlila, co jsem, a on by mi vysvětlil, kde jsem.

Jenže jsem slíbila, že počkám TAM, jak jsem tak bravurně popsala do záznamníku místo mého konce jízdy.

Nořili jsme se do toho podivného domu víc a víc. Už bych nenašla cestu zpět. Už ne!

Doleva, doprava, rovně, sehnout, narovnat a zase doleva - až jsme byli na nějakém divném dvoře. Mávnul rukou někam do prostoru a zmizel.

Tak. Jestli jsem před chvíli měla pocit, že nevím kde jsem, teď už jsem zcela propadla panice, že tedy asi umřu a na místě, kde nejenže nevím kde jsem, ale v dosti potupném prostředí.

Měla jsem pocit, že záchod je všude kolem mne.

V ten moment už jsem nechtěla nic, jen vidět zase přední část domu, a to zvenčí!

Vystřelila jsem směrem, kde zmizel ten muž.

Asi tam byla jen jedna chodba, jedna cesta ven, protože jsem opravdu za asi deset minut uviděla "přijímací místnost s telefonem".

Zhluboka jsem vydechla a opět pocítila nutkání jít na záchod.

Čert aby to spral!

No nic, ON musí dorazit každou chvilkou! Vždyť jsem mu to tak jasně řekla, kde jsem!

 

Posadila jsem se zpátky do svého milovaného autíčka. Vedro bylo neuvěřitelné. Pot ze mne stékal jako hustý liják po předním skle auta, vlasy plihly, do očí se vkrádal děs, že se nejdřív počurám, pak se studem propadnu, uvařím a až budu umírat, najde mne ON. Pozdě.

 

Tři hodiny jsem trpěla.

Nechápala jsem, kde je tak dlouho!

Že by to byl jeho záměr mne špatně navést na scestí, zanechat mne tam, a teď slaví se svými nejbližšími můj "nevysvětlitelný" odchod?

V té době to bylo nepravděpodobné.

Reálné až za pár měsíců.

Dočkala jsem se.

Je zajímavé, že z celého dalšího dění si už pamatuji jenom jeho výraz.

Myslela jsem si, že se o mne bude bát. A že se tomu budeme smát, a smát.

Nebál se o mne.

Nesmáli jsme se.

 

Obdržela jsem vysoce odbornou přenášku, pronášenou kamenným, či spíč kovovým hlasem o mé nespolehlivosti, nemožnosti, a co jsme ztratili času!!! Můj popis místa byl zcela nedostačující, neb WALLEY jsou všude, červené domy také, a LIQUERE, těch je kolkolem asi 50. Projížděl křížem krážem okolí, hledal mne ve škarpách a vztekal se.

I když situace byla asi vážná, mi se opravdu chtělo smát.

Bylo to pro mě tak směšné, že jsem se neudržela a rozchechtala se nahlas.

Neměla jsem to dělat!

 

Už jsme nejeli nakupovat, byla jsem potrestána ledovým obličejem, maskou, nebyla jsem hodna pohledu a byla rázným gestem umlčena.

Ale i tak ve mně vibroval tichý smích.

Neuměla jsem nějak vstřebat, že to myslí opravdu vážně!

Že je na mne opravdu naštvaný!

Pořád jsem čekala, že se najednou rozesměje, obejme mne a řekne něco jako - "ty můj malý hlupáčku, tebe tak pustit z očí, viď? Neboj, na poprvé je to vždycky těžké. Podruhé už to půjde, uvidíš!".

Nic takového jsem nezaslechla.

Jen sykavé zvuky nespokojenosti, vzdychání nad tak STUPID tvorem, vzteklé pohledy.

Obdržela jsem příkaz jet svým autíčkem za ním a držet se ho na pět metrů.

Jelo se domů. 

Jela jsem.

Nasadil tak vražené tempo, že jsem mu sotva stačila. Za každou zatáčkou jsem ho zoufale doháněla, to moje autíčko mělo přece jen slabší výkon, a i proto jsem ho tak milovala (tedy autíčko). Bylo stejné, jako já.

Dělalo co mohlo, ale nestačilo to.

 

Víckrát už jsem opravdu nezabloudila, víckrát jsem totiž už sama nikde nikam nejela (tedy - s jeho vědomím). Tajně jsem si jezdila pobrečet, tajně jsem utíkala autem pryč, daleko, ale jen tak, abych se včas vrátila a ON nic nepoznal. Ale to bylo až později.

 

Byla to první molekula "něčeho", a když se ty molekuly skládaly a skládaly, a shlukovaly, vyrostla z toho obluda, která mne nakonec zahubila. Přesto, že jsem do poslední možné chvíle věřila, že se to nějak dá zvládnout! Vždycky se přece všechno dá zvládnout, když člověk moc a moc chce!

A já moc a moc chtěla.

Můj osud mi však přichystal další životní poznání, že moc a moc chtít někdy nestačí.

 

Dana Šťastná

 

Volné virtuální povídání na pokračování. Podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná ...



Komentáře
 
 Datum
Jméno
Téma