Sestřička byla jako rybička
Cestou domů jsme se se sestrou zastavili ještě na poště, kde musela z auta vystoupit, a pak v bance, která vypadala spíš jako benzinová pumpa bez čerpacích stojanů, kde naopak z auta nevystupovala. Zajela k jednomu z okének a podala úřednici svou osobní kartu. Do mikrofonu sdělila obnos, který chtěla vyzvednout. Z malé zásuvky, kterou pracovnice vysunula pod okénkem, si pak vyjmula peníze a s úsměvem ve tváři si obě pokynuly. Nastartovala, aby popojela asi sto metrů ke garáži jejich bytu. Mezi hromadou účtů a reklamních letáků, které vyzvedla na poště, se na mě usmíval dopis z Prahy.
Čekalo mě tak hezké pokecání s rodinou. A to jsem měl ještě na e-mailu dopis od Michala. Ten už, coby inženýr a expert na programování na počítačích, žije se svou láskou v podkrovním bytě v jedné pražské vile. Ten mi dělal zase jiné radosti. Rozhodl se, že bude teď od října pokračovat na další vysoké škole, na tak zvaném doktorandském studiu. A to ještě při zaměstnání. Všechny tyto příjemné zprávy, které se ke mně po nitkách dostávaly, mi svým způsobem ulehčovaly můj stesk po domově. Skončil pro mě další den. Den, který byl opět plný zážitků a milých překvapení.
V půlce týdne se doma opět objevil Tonda. Utahaný z práce a z cestování. Jeho práce nebyla špatně placená, ale nikdy nevěděl dne ani hodiny, kdy bude muset odcestovat. Doma musel stát stále připravený pohotovostní kufr s oblečením nejméně na tři dny, a když musel na delší cestu, pak se přidalo ještě pár drobností a vyrážel z domova. Autem na letiště do Medisonu a odtud na nejbližší přestup buď v Milwaukee, nebo v Chicagu, protože jeho cesty směřovaly do všech možných končin USA. Byl-li to sousední stát, převážel se starým nepohodlným pick-upem. A jeho vlastní pracovní náplň? Ta spočívala v uvedení do perfektního provozu buď nového, nebo opraveného strojního vybavení výroben uzenin. Přezkoušet nezávadnost nebo “vychytat mouchy” na takovém zařízení znamenalo vždy dny i noci nepřetržité pohotovosti. Minimálně po dvou hodinách bylo nutné kontrolovat kvalitu výrobků a dolaďovat celou výrobní linku. Pak několikahodinová, někdy i celodenní cesta zpět a druhý den ráno měl už za povinnost zpracovat písemné hlášení o průběhu svého zásahu.
Dnes jej po návratu čekala Dana s nepříjemným překvapením.
“Tondo, budeš si muset vzít v pátek dovolenou a pojedeme odstěhovat Davida z Michiganu do Kenoshy. Musíme dětem přece pomoci.”
Daně, byla-li přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí, neměl nikdo šanci to vyvrátit. Antonín se chvíli vymlouval, že neví, co mu třeba zítra přidělí za cestu, že neví, zda mu dají dovolenou, že bude muset v práci ještě to či ono…
“Podívej, když svému šéfovi rozumně vysvětlíš důvody, a to ty umíš, jistě pochopí a uvolní tě.”
Bylo rozhodnuto a sestra mohla vytočit číslo na Davida a začít domlouvat podrobnosti.
“Davide, přijedeme s tátou v pátek v noci k Danče, kde se sejdeme s tebou. Ty zítra objednej stěhováky na sobotu na ráno,… no, neboj, bude to stát asi dva tisíce, ale všechno vám zabalí a bez problémů převezou. My vám pomůžeme pakovat ty choulostivé věci a někdy v sobotu odpoledne můžeme vyrazit. Cesta nebude trvat déle jak osm hodin a v neděli už můžeme odpočívat… Dobře, tak se poraď ještě s Danou a zavolej nám zpět, jak jste se rozhodli.”
Zavolal asi za hodinu s tím, že se s ženou domluvili, že peníze za stěhování ušetří na předplacení nájemného, když si vypůjčí nákladní auto a s pomocí rodičů a bratra Pavla vše sami odstěhují. Tondovi se to vůbec nelíbilo. Vždyť si podobnou anabázi, stěhování sem do New Glarus z Michiganu, nedávno zažili sami. Věděl, jak je nespolehlivé čekat na vypůjčení nákladního auta a jak stěhování a dlouhá cesta všechny fyzicky vyčerpá. Ale co by neudělali rodiče pro své milované děti. Bylo rozhodnuto. Se mnou se v tomto plánu nepočítalo. Sestra nechtěla, abych narušoval v hotelu rozepsané služby, a předpokládala, že na těch pár drobností jich bude dost. Dopadlo vše úplně jinak – spíš podle předpokladů Tondy.
Do bytu Davida, který opouštěl, přijeli v pátek v noci a do rána pakovali. V sobotu čekali na předání nákladního auta až téměř do oběda a úplně vyčerpaní dorazili v neděli v ranních hodinách do Kenoshy. Zde pak skutečně odpočívali – ale na dekách na zemi, protože už neměli sílu, aby si z auta vynosili postele. Domů přijel Tonda s Danou pozdě večer. Odmítli jakoukoliv večeři a spěchali se pořádně vyspat před pondělním odchodem do práce.
Když v dalších dnech při podrobném vyprávění znovu celou tu anabázi prožívali, připadalo mi to po mém měsíčním pobytu v této zemi naprosto absurdní, nesrozumitelné a možná spíš “české” – ale i to je Amerika. A co já sám doma? Měl jsem k dispozici pick-up a dva dny pro samostatně hospodařícího podnájemníka. Vypořádal jsem se s tím bez větších problémů. Do práce, protože si mě Dana rozmazlila, jsem se vozil autem. Zpáteční cestou jsem si projel celé městečko “křížem krážem” – za hranice New Glarus jsem se neodvážil, abych případně sobě nebo mé rodině nezpůsobinějaké nepříjemnosti. Zbytek času jsem věnoval sekání trávy a hlavně jsem se mohl zaměřit na renovaci švagrova křesílka. K večeři jsem jim připravil hovězí na houbách a ani se nedočkal jejich příjezdu.
Když jsem druhý den vstal, byl už Tonda v práci, a tak jsme s Danou probrali celé to náročné stěhování. Sestřička byla jako rybička. Vůbec na ní nebylo poznat ty dva dny fyzické únavy a psychické vyčerpání z několikahodinové cesty plné strachu, aby některý z řidičů za volantem nezaspal. Dokonce se rozhodla, že nebudeme nic vařit a před mým odchodem do práce se zastavíme na oběd v druhém hotelu, jehož vlastníkem byl také Hans.
Hotel “Landhaus” oddělovalo od spojovací komunikace mezi Chicagem a Medisonem velké odstavné parkoviště. Byly to vlastně dvě budovy, propojené v druhém patře prosklenou chodbou. Styl tohoto nově postaveného hotelu plně kopíroval hotely z úpatí švýcarských Alp. Budovy byly postaveny ve tvaru písmene “A”, s doškovou střechou, protaženou až k prvnímu podlaží. Z venku pak celodřevěná fasáda měla u každého okna, ve všech čtyřech podlažích truhlíky osázené rozkvetlými květinami. V interiéru s dřevěným obložením stěn, vyřezávaným stylovým nábytkem a bohatou výzdobou, pocházející z rodné země majitele, se každý návštěvník, i kdyby nechtěl, musel cítit jako v horském hotýlku.
Stručná charakteristika provozních částí by zněla asi takto: ubytovací kapacita pro necelých dvě stě osob, velká vstupní hala s recepcí, vinárna s barem, dvě restaurační místnosti, možnost posedět v letních měsících na zahradě a opět ta malá perfektně vybavená kuchyňka. První, co mě překvapilo při vstupu do objektu, byl stejný personál, s kterým jsem se setkával v hotelu New Glarus. Teď teprve se mi začalo vyjasňovat, že jejich častá nepřítomnost nejsou volna, ale pracovní povinnosti v druhém hotelu.
Stravovací prostory zde sloužily hlavně hotelovým hostům. Občané z blízkého okolí i místní se převážně stravovali ve starém hotelu ve městě, který měl trojnásobnou kapacitu míst u stolů. Byla tudíž využívána i pro turistické zájezdy.
S Danou jsme se posadili do úplně prázdné restaurace.
“Ty už jsi zde někdy byl?… Že tě tu každý zdraví a dokonce servírka věděla, že ty si dáš k obědu pivo.” Nemohla tušit, že to jsou vlastně mí kolegové.
“Než nám přinesou jídlo, půjdu se podívat ještě do kuchyně, zda se tam setkám třeba s nějakým známým.”… A než se Dana vzpamatovala, stál jsem “tváří v tvář” překvapenému Mikovi. V ruce už držel naši objednávku, ale když zjistil, že se jedná o mne a sestru a jídelní lístek, který je stejný jako v “horním” hotelu, nám nenabídne nic neznámého, vzal mě kolem ramen se slovy: “Podívej,”… a otevíral velkou horkovzdušnou troubu, kde se pekla zadní polovina selete. “Ochutnej!… No a teď jdi do druhé jídelny. Je tam připravený bufetový stůl pro hosty ze Švýcar. Než přijedou, vy si tam můžete vybrat se sestrou, na co budete mít chuť.”
Byla to nádhera. Vše nejlepší, čím se Mike mohl pochlubit ze studené i teplé kuchyně dle švýcarských a amerických receptů. Po výborném obědě se mi vůbec nechtělo do práce. V okamžiku, kdy jsem stanul u svého pracovního stolu, plného připravených surovin ke zpracování, se mi začínalo vybavovat, kam mizí to obrovské množství jídla, které se zde víceméně v polotovarech denně připraví. Část se vyexpedovala zde a o zbývající části jsem se domníval, že slouží Mikovi na pořádání různých party, kterých bylo i několik v týdnu. Byl to Mike, který v hotelu New Glarus měl službu pouze jeden den v týdnu a právě on to byl, který denně ráno odvážel minimálně polovinu zásob z mrazáků a chladicích boxů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že lednice, které denně naplňuji, slouží nejen pro zdejší hotel a pro občerstvení na mnohačetných oslavách v okolí města, ale jsou také hlavní zásobárnou hotelu Landhaus. S Joem, s kterým jsem měl dnes službu, bych se o pravdivosti mých názorů, kam se všechny suroviny expedují, těžko v “pantomimě” dozvěděl. Musel jsem si na potvrzení mých domněnek počkat až na samý závěr mého pobytu.
Na kafíčku v Americe (16)