Jak jsem poslal kamaráda na čepici Cyklistická hantýrka je neobyčejně rozmanitá. Kdo na kole nikdy nezávodil, kdo kolečko viděl z ponorky a navíc, když byla kalná voda, by jen stěží rozuměl, o čem je řeč, když po závodech dorvaný kolečkář ještě pokrytý prachem smíšeným s nudlema a potem, kamarádům na pokraji totálního vyčerpání vysvětluje, proč jen s krajním sebezapřením dojel do cíle.
Díky tomu, že se před závodem pořádně nenajedl, tak si zkrátka a dobře „ušil žaket“, dostal „hlaďáka“ a tím pádem si „švihnul válku“, měl „blány“ a „sáhnul si na dno.“ (totální vyčerpání způsobeno hladem.) Jen tak tak, že to „nezabalil.“ (nevzdal.) Ještě měl štístko, že mohl jet dost dlouho v „háku“ (za zadním kolem jiného závodníka.) Takto se nakonec udržel v „balíku“ (pelotonu), přestože se jely děsný „dehy,“ „šišky,“ „pecky“ neboli „prdy.“ Málem ale šel na „čelist,“ na „hlavu“ nebo na „čepici,“ a „ustlal si na silnici,“ (což znamená spadnout), protože mu nějaký „podágra“(závodník, který moc dobře kolo neovládá) hodil „švengra,“ neboli vlnu (náhlé vybočení z lajny.) Také se „hlaďák“ projevil dříve než s ním počítal, protože do „krpálů“ (kopců) měl jet lehčí převod a ne tak hroznou „pilu.“ (těžký převod.) Navíc se mu v jednom kopci zasekl „šaltr“ (přehazovačka) a nepomohlo mu, že měl příliš krátký „foršťák“ (představec na řídítka.)
To, že jsem svojí nepozorností kamaráda poslal na čepici, takže se vážně zranil, si nikdy neodpustím.
Vojnu jsme s kamarádem, nadějným sprintérem Pavlem S. zvaným Budha, prožili v dresu cyklistického oddílu Dukla Louny. Díky tomu jsme se vyhnuli proslulé buzeraci a vymývání mozků komunistickými papaláši. Místo výcviku jsme se věnovali tvrdému tréningu a závodění. I do spřátelených zemí jsme jako vojáci mohli vyjet na závody. V NDR jsme se stali terčem obdivu nadopovaných borců, když zjistili, že v lahvích nemáme rozpuštěné bobule na zvýšení výkonu, ale pouze rum s čajem, který nám dodával sílu v závěrečných kilometrech závodů.
Ano, byly to doby, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Avšak na nehodu, kterou jsem svou nerozvážností zavinil, raději nevzpomínám.
V Lounech se po nekonečně dlouhé zimě s příchodem jara probudila příroda a nám se hned zlepšila nálada. S teplejším počasím jsme se s vervou zakousli do polykání kilometrů na silnici. Hned bylo člověku lépe. V žilách nám proudila mladistvá krev a my, devatenáctiletí kluci, jsme plni touhy mysleli jen na to, jak svými výkony na kolech omámit lounské holky. Oproti obyčejným uhrovitým vojáčkům v příliš velkých, nepadnoucích uniformách, jsme my, dukláci, byli v očích místních dívek vrcholní sportovci, terno, pro kterém se každá holka pídila. Proto jsme si každý celkem snadno našel místní krasavici, která nejenom že pečovala o naše tělesné potřeby, ale podstrojovala nám různými pochoutkami, po kterých jsme načerpali sílu. Vůbec se nedivím, že mně moje starostlivá Magda z Prahy k milostným dopisům přikládala zrníčka hypermanganu s láskyplným poučením, abych pečlivě dbal na osobní hygienu...
„Co kdybysme místo tréningu dneska zajeli za holkama,“ navrhnul sprintér Budha, zatímco si, pobrukuje, holil po zimě nechutně chlupaté nohy, tak jako to dělají všichni cyklisté.
„Do tréningovýho deníčku si napíšem, že jsme najeli sto kiláků, zatímco si s holkama trochu užijeme,“ dodal po sexu vyprahlý Budha a já, v představě měkké náruče kadeřnice Jitky a teplé koupele posléze, jsem nadšeně souhlasil. Příští den jsme měli odjet na mistrovství republiky do Plzně a kdo ví, kdy budeme mít na radostné laškování zase čas.
Od kasáren do města to bylo coby dup. Prudký sjezd do středu města byl pro nás hračka. Vždycky jsme mezi sebou soutěžili, kdo bude před cukrárnou v Lounech první. S kopce jsme se obyčejně řítili kolem šedesáti kilometrové rychlosti.
Ten den, kdy jsme se s Budhou vydali za dívkami, byla vozovka pokryta jarním mokrem. My se řítili dlouhým kopcem nic nedbajíce na nebezpečí kluzké silnice. A pak se to stalo! A nebyla to vina vody na asfaltu.
Budha, zalehnutý nad řídítky, zběsile šlapal, aby náš obvyklý závod o to, kdo první projede lounskou branou, vyhrál. Já se ovšem nedal jen tak lehce porazit. Kamaráda jsem dohnal a můj vítězný křik mně urval vítr od úst. Nevím, co mne napadlo, asi to jarní vlání, ale jakmile jsem se dostal na úroveň nejméně šedesátkou jedoucího Budhy, kamarádsky jsem ho jednou rukou vzal kolem ramen a zařval mu do ucha „Tak kdo myslíš, že bude u holek první?“
V tu ránu se to stalo! Zahákla se nám do sebe řídítka a v té rychlosti jsme oba šli přes ně velkým obloukem tvrdě na zem. A to přímo takovým způsobem, že paní, která zrovna v druhém poschodí v domku vedle silnice zalévala kytičky, zděšením vykřikla „Ó můj bože!“ načež hrůzou upustila konev, která navíc cákla do zkrvavené hlavy těžce zraněného Budhy. Ten, leže uprostřed vozovky, jenom obrátil oči v sloup a omdlel. Chudák babka zoufale zalomila rukama, pokřižovala se a bolestně vykřikla „Do prdele, já snad toho kluka fakt zabila.“
Slavný sprintér Budha se mezitím zmátožil, krev mu crčela z rozbitého rtu, z rukou a kolenou jako z podříznutého prasete.
„Ty vole,“ zahuhlal kamarád, „Ty si mě snad zabil!“
Já ale také pádem utrpěl zranění. Zrovna tak jako Budha jsem i já ležel na silnici drže si zkrvavené koleno. „ Au, moje čéška. Mám rozdrcenou čéšku,“ sténal jsem. Musím se přiznat, že navzdory svému zranění jsem na tom nebyl tak špatně jako Budha.
“To si dneska stěží zašukáme, “ procedil jsem křečovitě mezi zuby snaže se o humor.
“To tedy díky tobě určitě ne, “ téměř nezřetelně odvětil Budha a ze zkrvavené pusy vyplivnul zub.
Sanitka, která se na scéně nehody objevila během několika minut, nás s kvílející sirénou odlifrovala do lounské nemocnice, kde nás jakž takž lékaři dali dohromady. Budhovi zašili roztržený ret a ránu na ruce. Hluboké odřeniny na obličeji mu natřeli rudou jodovou tinkturou. Chudák Budha vypadal jako indián. Na sále řval bolestí jako lev!
Mně koleno oteklo jako bakule, i když čéška naštěstí rozdrcena nebyla. Prý otok odejde po ledovém zábalu, bylo mně řečeno. No, vypadali jsme strašně. A to jsme příští den měli jet mistrák na plzeňské dráze!
Do Plzně jsme se ještě toho samého dne vydali bez kol přes Prahu autobusem. Během jízdy Budhův indiánský obličej pěkně natekl, spolucestující se na nás útrpně dívali a dohadovali se, jestli jsme k úrazu přišli na motorce. Nemohli uvěřit, že jsme se takhle mohli zřídit na kole.
Budha navrhnul, že místo Plzně bychom se měli jít na dva dny zotavit k němu domů. Rodiče jsou prý na chatě, takže je volná jejich postel, ve které můžeme přespat.
Souhlasil jsem s tím, že se napřed budeme muset osvěžit v místní hospodě, protože po takovém pádu se přežití nutně musí oslavit.
Nejdříve jsme ale zajeli k nám. Když nás viděla moje maminka, tak jako správná narkomanka, která by neusnula bez silných spacích prášků, okamžitě vtiskla Budhovi do dlaně několik prášků s tím, že se nám alespoň bude dobře spát.
Cestou do Strašnic, kde Budha bydlel, si lidé od nás v elektrice odsedávali.
„To se, chuligáni, určitě někde porvali,“ konstatovala jedna paní neznámým lidem okolo.
„A eště k tomu sou jistě vožralí a budou tady dělat výtržnosti,“ přidal se jeden děda v baloňáku.
Nakonec jsme byli rádi, když jsme vystoupili a zamířili do Budhovy oblíbené restaurace, kde ho všichni, včetně personálu, znali jako falešnou pětku.
„A pro pána krále, zděšeně vyjekla paní v nálevně. Co jsi to dělal, že ses takhle zřídil?“ „To bude mít z tebe panečku máma radost,“ dodala a načepovala nám zdarma pivo, protože s náma měla slitování.
Do postele jsme zalezli smrtelně znaveni kolem půlnoci. Najednou se zraněný Budha v posteli vztyčil a začal se se smíchem tahat za ten sešitý ret a cvrnkat se prstem do zkrvaveného fáče na ruce.
„Hele, mě to už vůbec nebolí. Já sem hrdina, koukej, jak jsem se náhle uzdravil!“ Já doopravdy tomu zázraku nemohl věřit. V tu ránu i mě čéška přestala bolet a říkali jsme si, že se nám to jenom zdá.
Nevím, jestli se nám něco zdálo, ale vím přesně, že když se ráno nad námi skláněla zakaboněná tvář Budovýho táty, nešlo o zlý sen, ale o tvrdou realitu. Budha se jenom zmohl na oznámení, že se rodiče zřejmě vrátili předčasně z chaty a že nás nachytali jako milence v jejich posteli.
„Táto, je tam náš Pavlíček?“ zeptala se maminka s kuchyně.
„Je, maminko, a není sám,“ oznámil nasupeně Budhův táta. „ A prosím tě sem nechoď.“
„A copak je?“ zeptala se starostlivě maminka. „Snad tam ten kluk mizerná nemá nějakou holku. To bych mu nandala jen co by se do něj vešlo.“
„Ten náš kluk spadnul zase s kola a vypadá hrozně,“ suše manželce oznámil tatínek. A dodal, že je s ním taky ještě jeden rozbitý cyklista.
Já se rychle oblékl, něco jsem zamumlal jako na omluvu a vypadl jsem jako cukrář. Pak jsem ještě za dveřmi slyšel štkaní Budhovy maminky, která si nezvykla, že k cyklistice nezbytně patří chodit na čepici. Chudáci maminky. Vždycky trpí víc než my.
Důvod, proč my jsme vlastně tu noc netrpěli bolestí, byl brzo vysvětlen. Moje maminka prášky v rozrušení totiž popletla. Místo spacích prášků nám dala silné prášky na utišení bolesti. Příští den se už Budha netahal za zašitý ret a já ještě nějaký čas nesednul na kolo kvůli té téměř rozdrcené čéšce.
To, že si můj nejlepší kamarád mojí vinou ustlal na silnici, mně bylo dávno odpuštěno. Dnes, padesát pět let po té nehodě, zbyly jenom vzpomínky a jizvy na Budhově rtu a ruce. A mezera mezi zuby. Kamarád říká, že se kvůli svému zhmožděnému zjevu nikdy neoženil.
Během návštěv si mistr sprintér nikdy neodpustí přidat do vínku historku o tom, jak jsem ho srazil, a to, co jsem tady popsal, ještě náležitě opepří a vypráví ohromeným kamarádům.
Cyklistická hantýrka je neobyčejně rozmanitá. Kdo na kole nikdy nezávodil, kdo kolečko viděl z ponorky a navíc, když byla kalná voda, by jen stěží rozuměl, o čem je řeč, když po závodech dorvaný kolečkář ještě pokrytý prachem smíšeným s nudlema a potem, kamarádům na pokraji totálního vyčerpání vysvětluje, proč jen s krajním sebezapřením dojel do cíle.
