Konec roboty
Blížil se konec srpna v roce 1848 a říšský sněm ve Vídni nepřestával jednat. Důležitost jeho rokování potvrzovala přítomnost tří členů panovnického rodu, kteří poprvé a naposled sledovali jednání zákonodárného sboru. Rakouský parlament se chystal k hlasování o zákonu o zrušení poddanství, o konci roboty.
Připravovaný zákon rušil poddanské povinnosti, které až dosud sice upravovaly robotní patenty vydávané panovníkem, ale jednotlivé vrchnosti je zpravidla stanovily podle svých potřeb a zájmů. Pro poddané měly nachystanou práci na každý měsíc v roce.
Od slunka do slunka
Členové selských rodin - muži až do pětapadesáti a ženy od sedmnácti do padesátil let - museli orat, vláčet, sekat trávu a obilí, plít len a mák, svážet úrodu do stodol, pěstovat zeleninu, ale i bílit plátno a vypomáhat při myslivosti i při rybolovu. Děti poddaných již od třinácti let pásly panský dobytek, štípaly dříví pro kuchyni a sbíraly lesní plody pro zámeckou domácnost. Roboty představovaly přetěžké břemeno. Sedláci pracovali na panském mnohdy po celý týden. Vyčerpávající práce "od slunka do slunka" brala čas i síly na obdělávání vlastních polností. Robotníci si vylévali srdce v písni Selský Otčenáš: "Kdyby nebe vyschlo a přestaly deště, nevyschlo by proto naše pole ještě, trýzněných oráčů dost je pot skropuje, slze robotníků denně je svlažuje." Jeden z mála osvícených a sociálně cítících šlechticů poznamenal, že když "český sedlák všechnu namáhavou práci, kterou mu vrchnost ukládá, všechny kontribuce a útisky vojenské snese, měl by být správně započítán do počtu svatých mučedníků". Pod tlakem roboty a panské zvůle se měnila povaha bodrého českého sedláka. Tisíckrát oklamán nevěřil nikomu, chodil se zasmušilou a naučeně pokornou tváří. Nenáviděl každého, kdo nosil lepší šaty - pány i krále proklínal. "Čert svoje a sedlák svoje", říkalo v té době české přísloví a němečtí páni přezdívali našim sedlákům "arcišelma". Jejich život se pozvolna proměňoval v jistý druh přetvářky, která měla obranný charakter. Jak poznamenal František Ladislav Čelakovský - "sedlák, boží stvoření, je šelma od narození". Zhoršování hmotných poměrů, omezování osobní svobody a zvýšená tvrdost vrchnosti vedly v minulosti k selským povstáním. Minula se účinkem, avšak zasáhla city i myšlení osvíceneckých příslušníků šlechty, kteří (stejně jako císař Josef II.) poznávali neúčinnost násilí a potřebu nahradit je větší mírou spravedlnosti, rovnosti a osvěty.
Na přelomu 18. a 19. století se naše zemědělství zvolna zbavovalo neblahého dědictví z dob nevolnictví, zrušeného v roce 1791. Vytvářely se předpoklady pro odstranění poddanství a nenáviděné roboty. Již v josefinské době se objevovaly názory vyzdvihující prvořadé postavení a význam zemědělství ve společnosti. Josef II. pokládal půdu za základ občanského blahobytu státu a selský stav považoval za nejdůležitější složku obyvatelstva. Byl přesvědčen, že sedlákovi je třeba dát půdu a osobní svobodu, aby rád a více pracoval, neboť jenom bohatý lid tvoří bohatý stát. Z těchto zásad vycházely snahy osvícenského panovníka a jeho stoupenců, které žádaly osvobodit sedláky od společenského ponížení, proměnit neplodnou půdu v úrodnou a spravedlivě rozdělit břemeno daní. Zvýrazňovaly právo sedláků na hospodářskou a sociální svobodu i na občanskou rovnoprávnost. Po zrušení nevolnictví však nadále přetrvávala tíživá robota, vysoké naturální dávky a další povinnosti vůči vrchnosti. Následky neutěšeného finančního stavu země, vyčerpané dlouhými válkami na počátku století, doléhaly především na zemědělce. Příslušníci selského stavu však neměli zastoupení na zemských sněmech, ale ani jinde nenacházeli zastání a pochopení.
Kritika poddanského systému směřovala do útoku proti robotě. Jako červená nit prostupoval požadavek na její zrušení všemi tehdy mocnými informačními prostředky. Objevoval se v literatuře, ve slovech kazatelů, na divadle i v odborné publicistice a byl spojován s otázkou hospodářského pokroku. Ještě za vlády Josefa II. vítal konzervativní písmák, rychtář Jan Vavák z Milčic na Kolínsku, císařův berní a urbariální patent. Podle jeho názoru odstraňoval největší selské zlo, "ono obloupení gruntů, ukradení zdraví a živobytí". Česká osvícensky orientovaná inteligence viděla v odstranění poddanství a roboty cestu k plnému vlastnictví selské půdy, k blahobytu a k občanské rovnosti. Chápala a vehementně obhajovala význam zemědělství v národě. V tomto smyslu působily články, které se objevovaly v zábavných časopisech i v úředních Pražských novinách před březnem 1848. Vinily robotu, že je příčinou existence zastaralého trojpolního systému na selských gruntech, a zdůrazňovaly potřebu, aby se hospodář stal skutečným pánem gruntu. Z hlediska národohospodářského měl mimořádný význam článek Karla Havlíčka Borovského v Pražských novinách. Zvýrazňoval význam selského stavu a vyzýval rolníky ke zvelebování svého hospodářství. Leckde se objevily ve 20. a 30. letech náběhy ke zlepšení poddanských poměrů, ale vídeňské vládě chyběla dobrá vůle radikálně řešit tyto problémy a přes varování, jako byla místní selská povstání (např. v letech 1845-1846 na slapském a opočenském panství), nechávala vše při starém.
Vznik Národního výboru, jakéhosi parlamentu v Čechách zasažených revolucí roku 1848, přijal selský lid s radostí. Konečně zde byl národní orgán, na který se mohli obyvatelé venkova obracet s důvěrou, bez obav z nenáviděných vrchnostenských úředníků, se všemi svými bolestmi a přáními. Národnímu výboru docházely početné petice venkovského lidu. Psali je lidoví písmáci ijednotliví poddaní a dávají nahlédnout do psychologie českého i německého sedláka, chalupníka i obyčejného podruha z Čech. Stěžovali si na robotu a poddanské dávky a žádali jejich okamžité zrušení. Požadavky sedláků se záhy staly součástí demokratického politického programu, který se zrodil na jaře 1848. Jeden z článků, přednesený a schválený na památné schůzi ve Svatováclavských lázních 11. března 1848 (jejich autorem byl mladý právník dr. František Augustin Brauner), rozhodně žádal "všeobecné vykoupení z roboty a jiných urbariálních povinností a vyzdvižení poddanosti". K němu se připojovaly další požadavky, jako rovnost pozemkového majetku co do práv i břemen, zrušení patrimoniálních (vrchnostenských) soudů, vytvoření městských a venkovských obcí a doplnění stavovského sněmu svobodně volenými zástupci měst a venkovských okresů. Společenské a politické poměry spolu s hospodářskou situací se průběhem první poloviny roku 1848 natolik vyostřily, že okolí císaře Ferdinanda V. i vídeňské kabinety se začaly vážně zabývat poddanskými poměry.
Ke slovu se hlásí říšský sněm
Celé léto jednal o postavení venkovského lidu říšský sněm, který od konce července 1848 zasedal ve Vídni. Ztuha se rodil zákon o zrušení poddanství. Aktivně vystupoval zejména německý poslanec ze Slezska (z Úvalna u Krnova) Hans Kudlich, kterému je, trochu neprávem, připisován rozhodující podíl na formulování a přijetí zákona o zrušení roboty. Jeho návrh však neobsahoval o nic více, než vyslovil ve svých požadavcích František Augustin Brauner, kterému náleží hlavní iniciativa při přípravě zákona přijatého 7. září 1848, kdy jej také podepsal císař Ferdinand. Jím bylo zrušeno ve všech zemích západní části monarchie, které vyslaly své delegáty do Vídně, poddanství spolu se všemi právy vrchnosti nad poddanými. Odstraňoval rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou (tj. dominikálem a rustikálem) a všechnu půdu zbavoval břemen. Rušil všechna dosavadní poddanská břemena - naturální a peněžní dávky, ale i služby, které plynuly z poddanství. "Za některá z těchto zrušených břemen má učiněna býti náhrada, za některá nic", pravil zákon přijatý 7. září 1848. V zásadě se jednotlivá břemena podle nových zákonů dělila do tří skupin: I. závazky plynoucí z poddanosti, které byly vykoupeny bez náhrady; II. povinnosti a dávky ze selské půdy, za něž bývalé vrchnosti nepříslušela plná náhrada, ale slušné odškodnění; III. povinnosti a dávky, za které vrchnostem náležela plná náhrada.
Dlouho ještě přetrvávalo ekonomické spojení s vrchnostmi. Jejich úředníci prováděli tzv. vyvazování z poddanských břemen. V praxi zaplatili bývalí poddaní asi polovinu celé odhadnuté ceny bývalých břemen. Určená finanční částka jim byla zapsána do gruntovních (později pozemkových) knih a bývalým poddaným, nyní již svobodným a samostatným hospodářům, vázl na usedlostech hypoteční dluh, který museli pravidelně každoročně splácet po dalších dvacet let. Jednotlivé splátky už neodváděli bývalým vrchnostem, ale přímo do státní pokladny. Zbylou část břemen měly zaplatit jednotlivé země. Zřídily pro tuto složitou operaci zemské vyvazovací fondy, vlastně zemské úvěrní ústavy, které převzaly placení náhrad za zrušená břemena bývalých poddaných. Tak zanikla staletá práva někdejších vrchností nad majetkem poddaných. I po roce 1848 zůstala v platnosti některá ustanovení omezující sedlákova práva ke statku. Zvláštní předpisy upravovaly dědickou posloupnost na selských statcích a nadále existovala nařízení, která směřovala proti svobodnému dělení statků a proti jejich přílišnému zadlužování. Teprve zemské zákony z let 1868 (pro Moravu) a 1869 (v Čechách) stanovily, že každý vlastník statku je oprávněn se svým statkem svobodně nakládat i bez úředního povolení. Zároveň však musel na selských statcích vlastník osobně hospodařit a nikdo nesměl mít víc než jedno hospodářství. Teprve zákon z roku 1889 stanovil pro rolnické usedlosti pravidla pro rozdělování dědictví, která již neomezovala vlastníkovo právo svobodně rozhodovat o svém statku a jeho částech.
Zákonem o zrušení roboty se český zemědělec stal skutečným vlastníkem půdy a svého hospodářství. Současně zmizela jeho osobní závislost na vrchnosti, ale i pravomoc vrchnosti (např. soudní) nad ním. Někdejší poddaný se stal svobodným občanem, podřízeným moci státu stejně jako jeho bývalý pán. Zrušení poddanství a roboty vedlo na venkově k jevům, které rozhodně nepotvrzovaly idealizující představy o patriarchálně demokratických poměrech na české vesnici. Někteří sedláci pochopili začínající svobodu jen jako zrušení dosavadních zákazů a chovali se ke svým ekonomicky slabším spoluobčanům - domkářům a chalupníkům - způsobem, který přiměl Karla Havlíčka Borovského k výroku, že sedlák se stal tím nejsurovějším, že "rolníci, kterým se nyní skrze konstituci největší ulevení stalo, ani drobet outrpnosti nemají s domkáři a podruhy". Hlavním článkem zemědělského hospodaření zůstal i po roce 1848/49 šlechtický velkostatek, od něhož se rozvíjel pokrok v českém zemědělství. Šlechta si ještě dlouho udržovala významné ekonomické i společenské postavení v jednotlivých zemích rakouského (rakousko-uherského) mocnářství. Během vyvazování z poddanství, které probíhalo asi do roku 1886, získali velkostatkáři v Čechách obrovský kapitál 56,9 miliónu zlatých. Bývalí feudální vlastníci tak získali finanční prostředky, které jim umožnily urychlené dokončení přechodu ke kapitalistické formě výroby a k zakládání podniků potravinářského průmyslu spolu s kapitálovým pronikáním do hutnictví, železářství a výstavby železnic.
Situaci zadlužených rolníků ulehčila zemědělská konjunktura 50. a 60. let 19. století, kdy prudce stouply ceny zemědělských výrobků. Současně se začal měnit charakter zemědělství. Uplatňoval se modernější střídavý systém, v němž úhor přestal hrát úlohu hlavního obnovitele úrodnosti půdy, a v zemědělském hospodářství se začalo uplatňovat hnojení, kultivace půdy a pěstování nových kulturních rostlin (např. cukrovky). V agrárním hospodářství začaly hrát rozhodující úlohu okopaniny a obiloviny, zejména pšenice, která tehdy nejvíce vynášela. Zrušení roboty a poddanství tak přineslo nebývalý ekonomický rozmach. České zemědělství patřilo k ekonomickému výkvětu RakouskoUherska. Spolu s ním vzrostla i autorita selského stavu, jehož příslušníci vystupovali v širším povědomí jako soběstační pokrokoví hospodáři.
Přečetli jsme za vás - Zdroj Právo, Antonín Kubačák
Zprostředkoval: Lubomír Pásek
