Velké balení
lespoň na malinkatou chvilku jsem se nechala unášet představou, že žiju dál. Někde jinde. S někým jiným.
Nešlo mi to. Neuměla jsem si už přestavit nic než to, co jsem si pečlivě naplánovala. Děsila mne jakákoliv jiná aktivita, kterou bych musela vyvinout, a hlavně ta, abych žila dál.
Byla jsem posedlá, obluzená, nemocná.
„Ne, Zdeni, já přijet nemůžu, už mám koupenou letenku…“.
„Ale to se dá přece změnit! Můžeš ji vrátit nebo vyměnit na jindy!“, pořád se nedala Zdenka, a v jejím hlase bylo znát veliké napětí a strach.
Jak je možné, že kamarádka, se kterou jsme se neviděly „X“ let vycítila, že nejsem v pořádku? Jak je možné,
že člověk, který byl pro mne poslední měsíce vším, nevycítil nic, jen se staral o to, abych odjela (pak ať se děje cokoliv), a nepostihla mne žádná „nehoda“, kterou by snad mohl mít na svědomí?
Samé otázky. Kolem mne kroužily pořád - nezodpovězené a nezodpověditelné.
Pečlivě uschované veškeré střelné zbraně, nepojízdné auto – takto taky nádherná metoda ukončení života, nemožnost kontaktu s nikým… a nesmírná netrpělivost, abych už byla pryč. To vše mne pod palbou otázek pořád strašilo, ale nevěděla jsem co s tím.
„Dani, tento týden nemůžu, ale ve středu příští týden jsem tam. Vydrž.“
Telefon ohluchl.
Letenka mi byla předložena den předtím. Odlet za 14 dní. Ze Sacramenta do Texasu, pak do Londýna, a pak do Prahy.
Bylo mi to úplně jedno.
Jediné, co jsem si z toho zapamatovala bylo „za 14 dní“.
Je to málo. Sakra, to je málo!
Ani bych tenkrát nevěřila, jak může být 14 dní neuvěřitelně dlouhá doba k nepřečkání!
Zdálo se, že jeho scénář dostává trhliny. Nepočítal se Zdenou, nepočítal s mou pasivitou, předpokládal, že radostně začnu nabalovat do kufrů všechny pitominy, které mi přijdou pod ruku?
„Vem si lásko moje všechno! Co můžeš! Nechej mi jen nějakou malou vzpomínku ..“, a snášel do obýváku absolutně nesmyslné věci na hromadu. Šicí stroj, pánev, kterou jsem dostala před týdnem jako dárek, všechny tretky z koupelny, včetně ručníků a žínek, obrázky. Když dal na hromádku i dřevěnou solničku, kterou jsme si koupili u mexičanů, a nádherné malé červené květináčky, kterými mi tenkrát opravdu udělal obrovskou radost, musela jsem odejít.
Kdyby mi sbalil všechno, úplně všechno, to nejdůležitější pro mě tam stejně zůstalo.
Mé já.
Když byl v práci, snažila jsem se spojit se Zdenou, ale měla jsem zablokovaný internet i telefon. Prý porucha. Říkal.
Den nato mne však vmanipuloval k počítači, který už neměl poruchu, a „psali“ jsme dopis domů.
Diktoval, já jsem psala. Mohl to klidně napsat sám, protože, jak známo, rukopis se na počítači nepozná.
Zcela vesele jsem oznamovala, že se vracím domů, že se nesmírně těším, že život v Americe není nic pro mne, a že bych byla ráda, kdyby mne čekali na letišti v Praze, že vezu moc věcí.
Pak jsme „psali“ dopis Zdeně.
„ Nejezdi, je to zbytečné, už jsem se rozhodla, že pojedu domů, doma je doma, napíšu ti, až budu zpátky“.
A pak – pak bylo ještě deset dní do odjezdu. Zvláštních. Velmi dlouhých. Nepřekonatelných.
Nenašla jsem způsob, jak se „zmařit“, a tak jsem velmi rozumně (?!) usoudila, že na to mám čas, že v Texasu nebo Londýně můžu vždy skončit jako obět dopravní nehody. Když to nejde jako řidič, budu oběť jako chodec.
Každý večer jsme seděli ve SPA, a já hvězdy už neviděla. Byla jsem jako očarovaná, jako v transu, pohybovala jsem se jako loutka.
Každý večer jsem poslouchala slova „vřelé“ lásky a ujišťování, že jsem nejlepší žena, kterou potkal, že na mne nikdy nezapomene, a že mne bude milovat do smrti.
Každé ráno jsem se probrala z mrákot a zoufale čekala až uplyne den další.
Občas z ničeho nic mi vytryskly slzy, obvykle bez předchozího varování, a to se MU nelíbilo. Moc se mu to nelíbilo!
Když jsem se snažila někam před ním ukrýt, sotva mne zrádné kuličky začaly lechtat na tvářích, našel mne a ptal se, proč proboha řvu?
Vždyť mi přece letenku koupil, a nějaké peníze mi na začátek dá sebou!
Jasně, že to bylo šlechetné, a vůbec to dělat nemusel.
Mohl mne klidně zakopat do nějaké rokle, a vyšlo by to nastejno. Pro mne.
Dny se neuvěřitelně vlekly. Nějakou záhadou jsem v ty dny nedostávala žádnou poštu, ani z domova, ani od kamarádek, kamarádů, ani od Zdeny. Žila jsem v divném vzduchoprázdnu a čekala na 20. srpen.
Měla jsem pocit, že se na sebe odněkud dívám, vidím se, jak se pohybuji, chodím po bytě, po zahradě, zalévám kytky, vařím jeho oblíbená jídla, nechám se objímat, a objímání vracím. Byl to úděsně nepravděpodobný film. Zcela fascinována jsem se pozorovala a nemohla pochopit, že to jsem já.
20. srpna ráno byly kufry zavřeny. Co tam všechno bylo jsem jen mírně tušila. Bylo mi to absolutně jedno!
Napadlo mne, že odjíždím jako nepohodlná služka, která se spustila s pánem, a jako v „dobré“ rodině dostanu odstupné, držhubné, hlavně, že budu z dosahu.
Vydali jsme se do Sacramenta, já se naposledy otočila a podívala na dům, který měl být mým domovem, a kde jsem byla dokonce jednu dobu šťastná.
Dům stál, němý, krásný.
Asi jsem už byla duševně zcela vyšinutá, ale když se obě kočičky posadily na práh domu a koukaly mým směrem, u lesa zvedli hlavu jeleni, kteří se bůhví kdy a zcela nečekaně na tuto denní dobu objevili a z druhé strany pochodovalo „mé“ stádečko krocanů, začala jsem brečet, a brečet a brečet…
Tentokrát však bylo ticho. Nebyla jsem napomenuta, že brečím neprávem, protože se vlastně domů těším, jen to nevím.
Celou cestu jsme jeli mlčky.
Na letišti odbavil moje zavazadla – pochopitelně byly přes povolený váhový limit a bez hnutí brvou doplatil nemalý obnos.
Doprovodil mne k místu, kde jsem měla čekat na povel k nástupu do letadla.
Podíval se na mne, objal mne, a začal neskutečně vášnivě líbat.
„Prosím tě, odejdi už“, byla jsem schopna ze sebe vypravit.
„Běž, já už to loučení nevydržím!“, úpěnlivě jsem žádala, protože jsem měla oprávněný pocit, že se mi srdce rozskočí.
Když jsem čítávala v románech „Srdce se jí svíralo“, „srdce se mu mohlo rozskočit“, „srdce ji bolelo“, brala jsem to jako básnický obrat.
Teď jsem měla možnost pocítit na vlastním těle, co to znamená.
Neskutečně svíravá bolest, nemohla jsem se nadechnout, a srdce bolelo!
Prudce se otočil a odešel. Chvíli jsem se dívala za ním, a zase to šimrání na tvářích.
Kolik slz má člověk v zásobě? Může vyschnout to znamení bolesti, může někdy zásoba dojít?
Sedla jsem si na lavičku, slzy mi tekly bez jakéhokoliv mého přání či zásahu a čekala jsem.
Za dvě hodiny ke mně přistoupil steward, a oznámil mi, že Texas nepřijímá, že veškeré lety jsou zrušeny pro velkou bouři a nepřízeň počasí. Nakonec – byl to vnitrostátní let, koho zajímalo, že tam za hodinu mám přestoupit na letadlo do Londýna?
Kufry, ale byly prý už v Texasu.
A moje rodina v Praze na letišti.
Já seděla na lavičce v Sacramentu a nevěděla co teď.
„Můžete přespat v hotelu, ráno bude letový provoz určitě obnoven“, s úsměvem oznámil zaměstnanec a odkráčel k dalším nešťastníkům.
Co mám teď dělat?
Chvilku jsem si říkala, že i v Sacramentu určitě jezdí auta rychle a existují nepřehledné zatáčky…, ale absolutně nelogicky mne napadlo, že maminka bude čekat v Praze zbytečně, a nikdo jí neřekne, že už nejsem, protože se to nikdo nedozví, a když, tak kdo ví, kdy.
Sedět v letištní hale a čekat, že tady umřu stářím však bylo nepohodlné. Něco jsem udělat musela.
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.