Katy, Katy, Katy
„
víš, co mi řekla Katy (?)“, zeptal se uprostřed večeře.
Tázavě jsem se na něho podívala a blesklo mi hlavou - KDY?
„Ptal jsem se jí, co jí na mně nejvíc vadilo, když jsme spolu žili a víš, co řekla? A to musela dlouho přemýšlet (!), že prý vždycky muselo být po mém (!“), spokojeně se usmíval.
Já ne.
„Prosím tě,“ ptala jsem se ho po jednom výbuchu, kdy mne málem zatloukl do země tak nesnesitelně silným řvaním a to kvůli úplné blbosti, „jak reagovala Katy na tvé výbuchy? Jsi zřejmě cholerik a musela se s tím nějak vyrovnat! Mi to nějak nejde. Mám následky z dětství, tatínek měl taky takové výbuchy a já jsem pak zvracela – a od té doby mám žaludeční neurózu. Nemohu za to, ale každý zvýšený hlas, i když se netýká mne, mi rozklepe žaludek a roztančí ho v latinském rytmu nadlouho.“
„Nevšímala si toho.“
Tak to by byl pro mne ideální stav! Kdybych prostě uměla vypnout a neposlouchat rozčilený hlas, nevidět vztekem rudý obličej jen proto, že byl třeba malý tlak vody ve sprše.
Kdybych se pokaždé nerozklepala strachem a nehledala za každou, ale úplně každou chybkou svou vinu! Během soužití s ním jsem nabyla dojmu, že mohu za všechno. I za válku v Iráku, i za chování černochů, a za blbá rozhodnutí prezidenta. Ta ho vytáčela nejvíc.
„Ta Katy je úplně nemožná!“, řval jednou večer. „Je neschopná sama žít! Ona není schopna nic vyřídit! O všechno se jí musím starat já!“.
Jako vždy – nechápu proč – jsem se v duchu Katy zastávala.
„Jak se měla naučit se o něco starat, když jsi ji nenechal? Jestli jsi o všem rozhodoval, všechno jsi dělal nejlíp, jak měla nasbírat zkušenosti (?)“, myšlenky šly tiše hlavou, ale neodcházely. Byly tam.
„Robin neudělal zkoušky, bude prodlužovat studium o další rok. Katy ho prostě nezvládá!“
To bylo zajímavé, protože vždycky tvrdil, že výchova dětí byla čistě starost Katy, on měl jiné, důležitější starosti.
„Alenka po mě chce zaplatit antikoncepci, jsou na tom blbě, budu muset přispět“.
Ale to je přece normální! Vůbec jsem nechápala, že dvacetidolarovou investici mi hlásí jako ohrožení našeho rozpočtu.
No jo, v normálním životě možná.
V našem ne. V našem byly jiné počty a jiná měřítka.
Už od počátku našeho vztahu říkal, že všechno budeme dělat spolu, že chce být se mnou každou vteřinou a já to brala s rezervou. Že to myslí doslova jsem netušila.
Kromě doby, kdy byl mimo domov, byl opravdu neustále se mnou. Pokud jsem neutekla na kameny…
Prvních pár měsíců jsme skutečně spolu vařili, spolu uklízeli, spolu pleli skalku, i sekali trávu. Chodil se mnou do koupelny i na záchod. Zpočátku jsem byla celá nesvá, pak už jsem si zvykla. Musela jsem. Takže věděl přesně, co a jak dělám, jakých úkonů se dopouštím i v těch nejintimnějších chvílích.
I tak se stalo, že mne jednou důrazně vyčetl, že mám velkou spotřebu toaletního papíru a takhle by to teda nešlo.
Bylo to týden poté, co vyhodil do odpadu celé obrovské balení toaletního papíru, protože se v marketu přehmátl a vzal jen dvouvrstvý. My používali třívrstvý…
„Tím autem raději moc nejezdi, odchází zbytečně brzdové destičky a spotřebu taky nemá nejmenší“.
Jezdila jsem málo, jen když ON dovolil a určil kam. Zpočátku jsem si dovolila ten přepych a občas si vyjela jen tak, pro relaxaci, protože hrozně moc ráda jezdím autem sama, a když je kolem na co koukat, tak je to paráda! Bylo tam na co koukat, jezdívala jsem k malým i velkým vodopádům a tam jsem pookřívala, ožívala a byla nesmírně šťastná.
Nakonec jsem i pro tu poštu chodila pěšky, což bylo asi mírně rychlou chůzí půl hodiny od domu. Cesta byla opravdu příkrá, nekvalitní a vykormidlovat autíčko přes výmoly a různé nástrahy – to bylo umění. Ovládla jsem ho, ale bylo to málo. Autíčko by muselo být šlapací, abych nepotřebovala benzin a brzdit bych asi musela holí nebo lépe nějakou upadlou větví, abych neopotřebovala destičky.
Nakonec to dopadlo tak, že jednoho krásného dne autíčko rozmontoval – a už nikdy nesmontoval. Sedělo tam smutné v garáži na špalcích, a já smutná vedle něho. Byli jsme vězni oba. Autíčko bez koleček, já bez autíčka.
„Představ si, chtěli k nám přijít Adamsovi, víš, co jsme se s nimi seznámili na těch oslavách. Ptají se po tobě, zvali nás párkrát, ale já jsem jim vysvětlil, že nechceš nikam chodit“.
O, to byla pro mne novina! Já bych tak ráda šla – podívat se, jak tady lidi žijí ve svém soukromí. Já jsem doma měla návštěvy ráda – když jsem si vybrala a pozvala pár přátel, byla jsem blahem bez sebe, že mohu nachystat, uvařit a udělat nádhernou atmosféru.
Asi jsem se zatvářila překvapeně, protože mne urychleně uklidňoval:
„Ale lásko moje, my si přece vystačíme sami! Nepotřebujeme další lidi! Je nám spolu krásně, a mezi námi – o nic jsi nepřišla! Lezou mi ti jejich fakani na nervy…“.
Trochu mne znepokojovalo, že nemá vůbec žádné přátele. Z vyprávění jsem věděla, že v prvních letech emigrace se scházelo asi šest českých rodin, navzájem si pomáhali, slavili různá výročí a svátky, ale v době současné se nestýkal s nikým.
Jeden jediný člověk, o kterém mluvil s jakýms takýms respektem byl jeho kolega z práce. Ale i ten po čase
propadl jeho zdrcující kritice, když si koupil Harleye a odmítal se rozvést, i když podle JEHO názoru ta ženská co měl byla nemožná, neb měla velký zadek a pihy.
Takže suma sumárum – k nám nikdo nepřišel, protože JÁ jsem neměla ráda návštěvy, my jsme – ač prý hodněkrát zváni – nikam nešli, protože JÁ jsem nerada někam chodila. Nejvíce mi ale bylo líto, když odjížděla Bredova maminka zpátky do Anglie a chtěla se s námi rozloučit. Už jsem se radovala a těšila, sestavovala jídelníček – leč, den před plánovanou návštěvou jsem se dozvěděla, že na to nemá náladu, že je unaven, a že to odřekne.
Další den mi velmi neochotně předal papír, text samozřejmě v angličtině.
„To ti posílá Bredova matka“, suše podotkl a zmizel.
Nepotřebovala jsem slovník, pochopila jsem. Slovům krásným, milým a příjemným rozumí každý.
„Mé milé evropské, šarmantní, krásné a půvabné přítelkyni přeji jen to krásné – Vaše…“ a jméno.
Ano, mám ho ještě schovaný…
Je jasné, že jako každá normální ženská jsem byla zvědavá, jak Katy vypadá, porovnat její nedostatky a přednosti s mýma. Jak bláhové!
Sice jsem téměř každý den slyšela, jak mám nádherné nohy, a boky, a prsa – to, že Katy ne! Měla celulitidu, tlustá stehna, velký zadek, blbé vlasy, nosila brýle, a vůbec – „jsem se ti jednou na ni díval, jak tak ležela na gauči, a zjistil jsem, že se mi úplně přestala líbit! Nechápu, co jsem na ní kdy viděl!“
No nazdar! Zatrnulo mi! Asi si již do smrti nelehnu bezstarostně na gauč, co kdyby se na mne zadíval, a zjistil, že jsem se mu přestala líbit?
„Katy přestala najednou nosit minisukně, ostříhala si vlasy a to byl konec!“, prohlásil jindy. Hm…
Představovala jsem si, jak za pár let budu jako padesátiletý diblík v minisukních a rozevlátých vlasech pobíhat po světě – a veselo mi z toho nebylo.
„Musel jsem jí nechat vyoperovat křečové žíly, nešlo se na to dívat!“
V dalších týdnech jsem své tělo podrobovala důkladné zevrubné prohlídce zda někde nějaká žíla nevykukuje – už předem stresovaná, co s ní?
„20 let jsem žil s Katy než jsem si všiml, že má nad rtem bradavici! Musel jsem jí ji nechat odstranit…“.
To byly silné dávky, po každém takovém prohlášení jsem se sunula do menší a menší podoby, sebevědomí se smrskávalo jako hovězí v papiňáku a zkoumala svoje tělo do detailů. Natírala jsem se ochranným krémem s faktorem 60, protože nemilosrdné slunce pralo od 8 ráno do 8 večera, mráčku široko daleko nikde, ani náhodou“, pořád a každý den a pořád jen čisté, modré nebe, a neúprosné slunce. Začala jsem být posedlá svými vadami na kráse.
Objevila jsem drobné vrásky u očí – no jasně. Už je to tady, už je to tady… zvonilo mi v hlavě.
Pod tíhou takovéto zrady a hrůzy jsem posbírala veškerou svou odvahu a požádala o zakoupení očního krému. Ten jsem kdysi používala už ve třiceti a byla jsem na něj zvyklá. Byla to pro mne stejná samozřejmost jako pro někoho mýdlo. Tady jsem však nerozhodovala o svých potřebách já, ale ON.
Byl mi zakoupen krém za plných 17 dolarů!
Fajn.
Přečetl se zájmem návod k použití, kde trvali na tom, že během několika dnů drobné vrásky zmizí a během dalších dnů ty větší se zmenší. (Bože, to přece psali vždy a na všech krémem, co svět světem – tedy kosmetický průmysl stojí!)
Po týdnu si vzal lupu a začal si prohlížet, zda investice byla účelná.
Začalo mi být jasné, že tudy cesta nevede.
Nepředpokládala jsem, že v našem věku bude kladen důraz na takové věci, mi vůbec jeho chyby ani příznaky stárnutí nevadily – naopak! Vždyť jsme se těšili na společné stárnutí, v pohodě a porozumění – a teď zbytek života strávím pozorováním devastace mého těla? Děsná představa…
„Dneska jsem Katy řekl, že na to, aby konečně zhubla, jsme se museli rozvést! Opravdu přes stehna zhubla…, měla na sobě legíny a rozdíl to je!“
Já jsem kdysi po svém rozvodu zhubla 20 kg a vypadala jsem jako opuchlá nit.
Chudák Katy – asi se trápí, napadlo mne.
Průsaky jeho návštěv u Katy mi dávaly zabrat.
„Dneska mi Katy řekla, že nic není jisté, jen smrt!“
Bylo jasné, že ho tím dost vyděsila, pořád o tom mluvil a rozebíral, a mi to lezlo neuvěřitelně na nervy. Čím dál víc se do našich večerních hovorů vkrádalo téma Katy, děti, děti, Katy.
Jednou přijel domů Katiným autem, to své jí nechal – prý potřebovala někde jet, a tím jeho se jede lépe.
Podruhé se mne ptal jestli mám ještě ty prášky na spaní z Česka, že Katy nemůže spát.
Úplně odseknutá od zbytku světa jsem byla ve spojení pouze s ním a přes něho s jeho rodinou. Ta moje šla stranou – čím dál více kritizoval jakékoliv zprávy z domova, posměšným hlasem četl dopisy, které mi byly tak drahé – a já se nebránila!
Proč?
Nevím.
Byla jsem v pasti. Cesta ven nevedla.
Také nevím, kde se ve mě vzalo skálopevné a neotřesitelné podvědomí, že nemůžu dělat vůbec nic! Vrátit se zpátky – to ani ve snu! To prostě možné nebylo! Celou dobu mne utvrzoval v tom, že v Česku už domov nemám, že vše, co mám, je u něho. Že už tam na mne nikdo nečeká a nikdo se mnou nepočítá.
Jen jedinkrát jsem prosadila svou vůli – když jsem po čtyřech měsících, kdy jsem měla stále z práce neplacené volno psala svému šéfovi, že se už nevrátím, že zůstanu tam a to navždy, a tudíž podávám výpověď. Jako vždy mi u toho asistoval a radil:
„Napiš mu, co si o něm myslíš! Napiš mu, že je debil! Teď si to můžeš dovolit! Jsi svobodná! Nemáš se čeho bát! Já když jsem utíkal z republiky, tak jsem se do obýváku „vysral“ doprostřed, aby páni estébáci něco našli! Stejně se už tam nikdy nemůžeš vrátit! A když, tak jen jako turista a budeš se jen sebevědomě usmívat nad tím, jak jsi kdysi žila!“
Nenapsala jsem to, protože jsem to tak necítila, a v té době jsem byla ještě přece jen aspoň trochu sama sebou. Zvláštní – všechny kdysi velké starosti a problémy se teď zdály tak malicherné a zbytečné! Hlídání polední přestávky, potřeba zdrhnout dřív, abych stihla nějakou akci, drobné žabomyší spory mezi kolegy… jak to vše bylo daleko!
Takže můj „domov“ už byl tady, u něho. TAM, v Česku, jsem už neměla nic, „jen“ rodinu a pár přátel, kteří byli přesvědčeni, jak se mám báječně, posílali nadšené dopisy jak jsou rádi, že se mám skvěle, jak mi to přejí, a jak chápou, že už se nikdy nevrátím…
Dopisy byly čím dál kratší a s delší časovou prodlevou. Tímto tempem už během dvou let si nebudu mít s kým psát – obávala jsem se v duchu.
Zdena, moje kamarádka ze Seattlu radši netelefonovala, protože když byl ON doma, nervózně kolem mne pobíhal a mluvil hlasitě, co mám a co nemám říct. Maily jsem měla kontrolované, a já jsem nikde volat nemohla – účet byl kontrolován taktéž.
V takovém klidu - neklidu jsem žila a vůbec si neuvědomovala příznaky, které musely vést ke katastrofě. Dříve, nebo později.
Dana Šťastná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.