Je tomu už 30 let, co jsem byl se svou chotí v Jugoslávii u moře. V hotelu, kde jsme bydleli, byl ještě jeden manželský pár z Prahy, o 10 let mladší. My přijeli Fiatem 127, oni Fiatem 128 sport. Takže pánové měli společné téma a dámy – ženské, ty si vždy najdou o čem povídat. Jezdili jsme jedním vozem na výlety, skamarádili se, a není divu, že jsme k sobě nalezli cestu i po návratu domů. Tím spíše, že se nám, i jim, napřesrok narodil chlapeček.
Nový přítel, pojmenujme ho třeba Jarda, byl mnohem dovednější než já. Dokázal si např., coby zručný radioamatér, vyrobit stereogramorádio, a později si obstarat nejmodernější hifi soupravu či televizor. Stal se mým vzorem, u něhož jsem pokaždé našel něco, co mě inspirovalo. Jarda byl stavař - průmyslovák, a tak si svépomocí postavil ve starém činžáku podkrovní byt a moderně si jej vybavil. I ten byl předmětem našeho obdivu.
O 10 let později přinesl můj spolupracovník do práce počítač Sinclair a předváděl, co dokáže. Hráli jsme na něm primitivní hry, tuším, že nám spustil kondiciogram, apod. Při nejbližší návštěvě jsem Jardovi o svém zážitku vyprávěl a on se podrobně vyptával. Když jsme o několik týdnů později přišli na návštěvu, Jarda už Sinclaira měl. Jeho žena si stěžovala,že u něj sedí každý večer až do pozdní noci, že chodí spát až okolo třetí hodiny ráno.
Čas plynul a po několika měsících se nám Jarouš pochlubil, že zvládl programování v jazyce Basic, a že už umí na počítači zpracovávat úkolové listy a spočítat svým podřízeným výplaty, ale že u svých vedoucích na podniku nenachází pochopení. Při další návštěvě jsme se dověděli, že už si zpracoval fakturaci vykonaných prací na stavbě.
Do toho přišel převrat v roce 1989 a začalo docházet k pronikavým hospodářským změnám. Vedení koncernu, které Jardu zaměstnávalo, najednou pochopilo, koho má ve svých řadách, a nabídlo mu funkci vedoucího výpočetního střediska. Jarda nepřijal. Naopak. Z koncernu odešel a do své režie převzal veškeré práce pro národní podnik, v němž stabilně působil. Aby mohl zvednout svým dělníkům platy omezené závaznými vyhláškami, udělal z nich po dohodě osoby samostatně výdělečně činné a vedl jim na svém Sinclairu veškerou administrativu s tím spojenou. Všichni byli spokojeni. Národní podnik coby objednatel, který měl zjednodušený styk s dodavatelem prací, dělníci, kteří získali nadstandardní platy i Jarda, který se díky probdělým nocím a počítači nemusel dělit o peníze se zbytnělým aparátem koncernu. Jen několik málo let vydržela tato idyla, ale stačila k tomu, aby se přítel Jarda stal milionářem. Národní podnik, pro nějž pracoval, však zkrachoval. Jarda zkusil stavět podkrovní nástavby, aby zajistil svým věrným práci. Vyřizování stavebních povolení a korupce ho však otrávily natolik, že jakmile dosáhl potřebného věku, odešel do důchodu.
Pár let před tím ho však postihlo velké neštěstí.
On i jeho žena byli náruživými kuřáky. Nutno podotknout, že ohleduplnými, při naší návštěvě vždy větrali a nešetřili omluvami za svůj zlozvyk. Ten se jim však nevyplatil. Zhoubná nemoc postihla Jardovu choť a ponechala ho i s nedospělým synem samotného. Už se znovu neoženil.
Když Jarda odešel do důchodu, prodal byt a koupil si starší vilku za Prahou. Při naší poslední návštěvě před několika lety nám předváděl své internetové spojení, prezentoval své digitální fotky a záznamy muziky v MP3, která byla horkou novinkou. Potěšil mě, když neopomněl připomenout, že jsem to byl já se svým vyprávěním o báječném Sinclairu, kdo ho přiměl jít touto cestou a dosáhnout bohatství, které mu umožňovalo získat vše, nač pomyslí.
Jen jedno mě mrzí. Že ho mé přátelské, ale kousavé poznámky o ztrátě sedmi minut života vykouřením každé cigarety, nepřivedly k tomu, aby přestal kouřit. Nepřestal, a následoval svou choť na onen svět…