Prozraď mi zrcadlo, jaká jsem... Chtěli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedinečnou příležitost. Pohlédněte do své duše, a tak nějak ji vyzpovídejte.
Je to určitě výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto případě možné utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, že tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.
Výhodou také je, že prostor není omezen ani místem ani časem. A tak se ptejte zrcadla a přinuťte ho vyprávět…
Těšíme se!
Václav a Ludmila
* * *
Eva Rydrychová - autorka a úspěšná ilustrátorka našeho magazínu SeniorTip
Eva: Dostala jsem úkol. Pěkně jako ve škole. Samostatné práce mě bavily, ale vždycky byly přinejlepším za lidovku. To mě teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mělo, a to už jen proto, že tenhle úkol je naprosto senzační. Sedám k počítači obloženým kávou a chlebíčkem s vajíčkem a majonézou. Doma nikdo, telefon nezvoní tedy klid na Interview se zrcadlem.
Zrcadlo: Co tě, Evo, napadne, když řekneš zrcadlo? Eva: Uvidím sebe po ránu, a vybaví se mi slovo „pravda“. Jak to napsal pan Werich: „Vždycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Protože to je takový divný člověk, co se z toho zrcadla na mě dívá. Tak se na něj usměju, von na mě zpátky, protože vesele do nového dne. Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle…“
Zrcadlo: Takže mezi tvé oblíbence patří prvořadě Jan Werich? Eva: Ano, ano, přesně tak, mám ráda Wericha, jeho pohádky, hry a nejvíc jeho úžasnou slovní zásobu, a taky mám ráda muziku! Od dětství! Můj strýček hrával na kytaru při táborácích, babička zpívávala po večerech nebo u draní peří…. Já sama jsem hrála na flétnu, kytaru, ale všechno jen samouka. A ještě si zahraju, třeba vnučce Šárce. Myslím, že má hudební sluch, když zapomenu, nebo pokazím nějakou část, vždy začne kníkat. Takže raději vsázím na lidové písně, ty znám dobře. Ráda si pouštím všechno od Ježka, Hašlera, … ze současných Uhlíře-Svěráka, nebo klasiku jako Nedvědy a podobně. Našla jsem úžasnou Zaz, nástupkyni po Edith Piaf, tu miluju. Pořád něco poslouchám. Jen dechovku nějak nedávám.
Dneska jsem pro mnohé tvrďačka. Mám ráda všechno, od skupiny Kabát vejš. Metallica, Iron Maiden, ale nejraději českou muziku, třeba Arakain, Dymytry a jiné. Mezi oblíbence patří Lou Fanánek, má skvělý texty, rakovnická kapela Brutus, znalci budou vědět, a v protikladu Lucii Bílou, má zase skvělou muziku a texty. Vesměs ale poslouchám všechno, jen se mi něco líbí víc, něco míň. Žiju prostě tak, že bez písničky a bez kytičky (vlastnoručně nakreslené) je pro mě den ztracen. Tak mám těch zatracených ztracených dnů za celý život prachmálo.
Zrcadlo: Takže odjakživa kreslíš? Eva: No dá se to tak říci. Tatínek maloval. Jen tak pro sebe a lidem okolo pro radost. Mám to prý po něm. Nevím, jestli to tak je nebo není. Možná jsem jen hodně odkoukala od něho. A taky si pamatuju, že mě ta vůně barev a pastelek prostě náramě lákala. Ta možnost vytvořit na prázdný papír něco, co má smysl a něco lidem říká. To mě hrozně láká pořád. Vlastně jak vidím prázdný list, mám co dělat, abych se udržela a něco na něj aspoň nenapsala.
Zrcadlo: Co tvoje děti? Eva: Mám čtyři. Kačku, ta má svůj život s pejsky a přáteli, Evču, která mi dala vnučku Šárku. Dceru Helenku, která ještě studuje a Ondřeje, studenta asi na věky. Pořád se učí. Evča hraje, ale především zpívá v bigbítové kapele. Nejsou nijak slavní, jen hrají lidem pro radost. Má skvělého manžela, koupili si chalupu, kam za nimi ráda jezdím. Teď však nejvíc hlídám Šárku. A věřte, že i když je ještě mimino, je co dělat. Neposedí, všechno chce vidět, když si jí dostatečně nevšímám, umí kníkat, že bolí uši. Bude po mamince hudebnice. A to právě ráno v zrcadle teď koukám, jestli jsem aspoň trošku hezká babička, aby měla nějakou ještě pěknou vzpomínku na mě. Helenka se stará o staré a nemocné lidi. Chtěla by pracovat s dětmi, proto šla ještě na další školu. Tak doufám, že se jí všechno povede. A hodně kreslí, což mě těší. Ondřej je na gymplu. A chce jít dál. Zatím ho láká chemie. A to taky koukám občas do zrcadla a hledám si v duši nějakou stopu po původci takové touhy po vzdělávání, jakou oplývá náš Ondřej. Zrcadlo nic, jen akorát na něm najdu šmouhu, vyleštím ji a otázka dál zůstává otázkou. Třeba zítra… řeknu si a zase jdu dál.
Zrcadlo: Máš nějaké oblíbence nebo vzory, co se týče výtvarna? Eva: To se rozumí, samo sebou, že mám, jen je těžký udělat nějakej pořadník. Všichni jsou skvělí! Hrozně ráda na zámcích obdivuji středověké mistry, jmen je nepřeberné množství. A když nemohu na zámek, máme internet a knihy. Ty neustále s kritikou rodiny, kupuji. Například Jan van Eyck, Edouard Manet a samozřejmě Leonardo da Vinci. Taky mě fascinuje období faraonů a jejich malby. Je toho hodně. Z českých umělců Mucha, Švabinský, taky Lada. Obdivuju Zdeňka Buriana. Také mě zaujal Láďa Novák, malíř fresek, Oldřich Kulhánek, ale i kreslíři jako klasika Neprakta, Vyčítal nebo Jiránek ...v každém je něco úžasného.
Zrcadlo: Pro koho nejraději kreslíš a maluješ? Eva: Určitě pro děti. Jsou skvělými pozorovateli. A mám jeden splněný sen, podařilo se mi nakreslit celkem čtyři knihy pro děti. To je pro mě obrovské zadostiučinění. Nicméně touha vymalovat nějaké národní pohádky, nebo nějakého českého klasika jako je Drda, Petiška, Čapek, Němcová…, ta zůstává. Kreslím i pro sebe, mě to hrozně baví, naplňuje mě to a cítím se strašně báječně, když pak mohu někomu udělat radost, že si obrázek chce vzít. Poslední dobou, však poněkud lavíruji. Věřím, že díky vnučce se zase dostanu do kondice.
Zrcadlo: Co všechno už jsi namalovala? Eva: Po pravdě řečeno, není to zatím žádná sláva. Čtyři zmiňované dětské knihy, dvě knihy veršů, jedno maličké soukromé divadélko. Pár obrazů, několik perokreseb, velkou spoustu pohlednic, přáníček, prostě co kdo si řekl. Baví mě malovat na zeď, takže i toto mám již ozkoušené. Vlastně se člověk stále nějak něco učí. Já se nebráním žádnému novému poznání. Sama na sobě občas pozoruji změny ve stylu kresby, ale vesměs jsem už asi osobitá.
Ovšem není pro mě velkým problémem napodobit jiné umělce. Anebo vytvořit něco úplně nového.
Co se týče počítačové grafiky, zkouším a učím se kombinovat kresbu a fotografii, a jiné podobné výmysly. Velmi mě to zaujalo. V současnosti je to ten nejlepší způsob práce. Helenka tak také maluje i kreslí, takže v tom vidím opět novou cestu a radíme si.
Na PC totiž není třeba rozbalovat horu pastelek a skicáků. Vynechám také tu část práce, kdy se nedá chytit nit a muchlám a trhám zuřivě několik listů nepovedených prací. Prostě vypnu počítač a jdu zase dál.
Zrcadlo: Kam všude jsi malovala? Eva: Všechno, co moje ruka stvořila, je zatím založeno v krabicích a deskách. Posílání do různých časopisů vyšlo vniveč, nabídka v prodejnách umění byla neúspěšná, podomní prodej se také nezdařil. Tudíž má snaha zviditelnit se poněkud klesala; jedinou mou klientelou jsou přátelé. Ti mi stále dodávají chuť do práce. Před časem se podařilo namalovat kulisy k divadlu malého místního odvážlivce. Patrně hraje jen svým dětem, ale dobrá zkušenost, malby na překližku. Mám vlastní webové stránky, kam ty obrázky postupně vkládám, no a jinak zatím byly vidět moje práce na různých portálech jako byly Pozitivní Noviny, CzechFolks com Plus anebo tady na Senioru Tip.
Zrcadlo: Čím vším jsi kdy malovala? Eva: Miluju pastelky, můžu je mít stále s sebou, právě tak jako obyčejnou tužku. Mé výtvory jsou ale i olej na plátně, podmalba na skle, perokresby, nějaká ta kolorovaná kresba. Taky v téhle moderní době patří k nástrojům kreslícím počítač. Malovat nebo kreslit jde ledasčím. Nemám všechno ještě vyzkoušené. Bylo by fajn zkusit i jné techniky, kdo ví, třeba by mě to vzalo. Myslím ale, že pastelky a tužka zůstanou mými věrnými „nohsledy“ navěky.
A věčně přítomná propiska umí také mnoho.
Zrcadlo: Jak si maluješ budoucnost? Eva: Zásadně růžově. Kdybych malovala černě, jistojistě bych už byla mrtvá, aspoň duševně. Mám velké plány! Mám hlavně velkou rodinu, a ta je pro mě tím nejdůležitějším. V žádném případě ji nechci a ani nemohu zanedbat.
Jenže se mi to zcela nedaří. Člověk musí platit složenky. K tomu se neustále toužím někam posouvat, abych nebyla ten dělník, co sedí za mašinou a dělá celý život jednostrannou práci. Zrovna nyní hledám další cestu. Přála bych si řídit autobus, nebo i kamion. Jezdit po naší zemi. Netoužím po cizině. Stačí mi naše země, kterou už mám dost projetou. V práci jsem jezdívala 300 km denně, takže už nějaké kilometry mám. Pracuji na tom ježdění, malování mě neuživí. A na cestách se dají nasbírat motivace nejen k malování. Nicméně, nevzdávám se a věřím v růžové dny i nadále. V zrcadle za sebou už vidím svou cestu, kterou považuji za zdařilou. Tak půjdu dál, za zrcadlo.
Zrcadlo: A podle čeho maluješ? Eva: Nechci se nijak někomu podobat. Chci být svá. Což je někdy těžké, proto mám ráda staré mistry. Jejich obrazy jsou dokonalé, fascinující. Odpoutávají mě od všech mých nakoukaných obrázků. Čistím si jimi svůj um. Jakmile si najdu chvilku, čtu si všechno možné, co na internetu najdu. Čtu a prohlížím i současníky. Bohužel nemám kolem sebe mnoho lidí, se kterými by se o tom dalo hovořit, takže je to pro mě takové samostudium.
Pokud na to přijde, maluju to, co se mi zdálo v noci. Někdy to spojím s realitou. Jsou to zajímavé výtvory. Leč, díky absenci času, vlastně kreslím nejčastěji na čtverečkovaný papír různé obrazce. Aspoň cvičím. Zrcadlo: Máš ještě jiné zájmy, o kterých by ses ráda zmínila? Eva: A vlastně ano. Asi díky uměleckému cítění, jsem také „Kutil domácí“. Na své chatě neustále tvořím. Všechno. Pergolu, skleník, skříňky, poličky… je toho moc. K narozeninám a pod stromeček dostávám pily, vrtačky, brusky, v obchodech si kupuji nářadí na dřevo, lepidla a laky, prkna a vruty, no prostě jako kutil. Zrenovovala jsem pár starých kousků nábytku a na další se ještě chystám. Dnes se nabízí mnoho možností pro renovaci a obnovu věcí. Což jako milovnice historie a přírody neskutečně oceňuji. A to pak večer, po dobré práci řeknu zrcadlu: Koukej, na jakou šikovnou holku koukáš! Poplácám se po rameni. Jak se říká: Dám si pašáka.
Zrcadlo: To by tedy znamenalo, že jsi šťastnej člověk, ne? Je ještě něco více co by člověk mohl chtít? Co třeba takový milión? Eva: Wow!!! Milión….? Nechci peníze. Pro mě je vzácnější čas. S lidmi, co mám ráda, se mnou samotnou, v přírodě…. No, a nakonec v mém věku i zdraví.
Zrcadlo: Myslela jsi někdy na to, že bys měla možnost něco říct lidem, něco jim vzkázat, a co by to bylo? Eva: No! Myslím často! Moje práce byla posledních šest let s lidmi, tedy denní chleba. Který denně vidím. Lidé spolu nemluví. Neříkají si hezké věci, neradují se společně z drobností kolem sebe. Někdy totiž i v té nejmenší běžné maličkosti je velké množství krásna…
Lidé také plýtvají časem. Mobily, internet, různé komunikační aplikace. A málo jsou spolu. Takže jestli mě lidi slyší, teda vlastně čtou, tak bych jim chtěla vzkázat: Lidi, mluvte spolu! Buďte spolu! Jsme druh se sociálním cítěním. Žádná aplikace na komunikaci, nenahradí podání ruky, objetí, nebo jen obyčejnej úsměv. Dívejte se na živý svět. Žádná fotka nikomu nedá vůni, chlad, teplo, … Žijte život na živo. Ne virtuální. Ale opravdický!!!
Prozraď mi zrcadlo, jaká jsem...
Eva: Dostala jsem úkol. Pěkně jako ve škole. Samostatné práce mě bavily, ale vždycky byly přinejlepším za lidovku. To mě teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mělo, a to už jen proto, že tenhle úkol je naprosto senzační. Sedám k počítači obloženým kávou a chlebíčkem s vajíčkem a majonézou. Doma nikdo, telefon nezvoní tedy klid na Interview se zrcadlem.
