O psí cestománii
„Vyprávěl jsem ti někdy, Koljo, o Kazanovi? To byl pes mého bývalého spolužáka a kamaráda Michala Dyrynka. Tehdy jsme byli ještě hloupí kluci a měli v hlavě jen samé lotroviny. Dneska je Michal známým keramikem a jeho starší bráška zase uznávaným grafikem…“
Kolja pobíhal kolem mne a dělal, že ho to vůbec nezajímá. „Jestli je to sranda, tak povídej!“, vyzval mne konečně s lišáckým úsměvem, srovnal krok a už se ode mne nehnul.
„No tak dobrá: Kazan byl pískově žlutý vlčák a Dyrynkovi ho měli mnoho let. Doprovázel nás při všech klukovských výpravách a zúčastnil se i válek s vršováky o vinohradskou remízu u bývalé Orionky. Nemusím ti říkat, že to byly pokaždé války vyhrané, takový vzbuzoval strach u našich protivníků. No a tenhle Kazan miloval nadevše jízdu trolejbusem. Když jsme procházeli kolem zastávky, stačilo, že zastavil trolejbus a hned jak se otevřely dveře, byl Kazan v tu ránu uvnitř. Ať byl trolejbus přecpaný sebevíc, Kazan se dovnitř vždycky nějak vtlačil. Dveře se zavřely, vozidlo se rozjelo, ale trvalo sotva několik minut a dveře se zase rozletěly a z nich jak poklička na explodujícím papiňáku vyletěl pološílený Kazan. To právě zjistil, že jede v trolejbusu sám a bez jízdenky. Vynadal za to všem co se do nich vešlo. Problém byl, že sotvaže k nám doběhl zpátky, přijel mezitím další trolejbus a všechno se opakovalo. Kazan vletěl dovnitř…“
„A co to je ten trolejbus?“ skočil mi do řeči Kolja.
„To je autobus, který nepotřebuje benzín.“
Kolja chvíli uvažoval, kroutil hlavou ze strany na stranu, a najednou se rozfňukal: „Mě bolej štrašně nošičky!“
„Kde jsi tohle zase slyšel a proč šišláš, copak ti chybějí zuby?“
„Odposlouchal jsem to od dětí, když nechtějí jít po vlastních. To je pak potom naložej třeba do autobusu… Mně se to totiž líbí,“ vysvětloval Kolja.
„Snad nechceš, abych tahal na rukou takového starého klacka, který váží třicet čtyři kilo? Nezbláznil jsi se?“
„Nezbláznil. Já jenom chci jet autobusem… A nevážím třicet čtyři kilo, ale třicet!“ nadurděně mi odseknul Kolja a ostentativně se položil z trucu na chodník. Jako že nepůjde a nepůjde. Zaseknul se tak, že postavit ho na všechny čtyři, byl nepřekonatelný problém.
„Třicet? Ale co tě nemá. Jó, to jsi vážil. Ale kdysi! Po všech těch nemocích a operacích, které jsi prodělal, jsme tě rozmazlili tak, že jsi ztloustnul jako bečka a jíš pořád víc a víc. Takže teď vážíš třicet čtyři, a už se nehádej a pojď!“ Zatáhnul jsem ze všech sil za vodítko, ale Kolja se ani nepohnul a ztěžknul jako kámen.
„Nebuď jak malé dítě, už jsi dost starý, abys mi dělal na ulici ostudu. Měl by ses stydět.. Chceš jezdit v autobusu a dodnes jsi se nenaučil jezdit v autě!“ Po téhle argumentaci se Kolja zvedl, rozhlédl se, jestli to náhodou někdo neslyšel, a už ani nehlesl. Jenom zesmutněl, ksichtík se mu protáhnul, uši ještě víc povadly, ohon stáhl mezi zadní a poslušně klusal vedle mě. Bylo mi ho najednou líto. Tak dlouho už je na světě a ještě nikdy nejel autobusem! Začal jsem usilovně přemýšlet, jak mu to vynahradit.
„Až přijdeme domů, tak ti přečtu dvě moc hezké povídky a sice od toho grafika Dyrynka a od mého přítele Vládi Kulíčka“, začal jsem navazovat přetrženou konverzaci. Chvilku bylo ticho, můj pes vedle mne jenom cupital a pak se mě zeptal: „To je ten, co napsal Karkulku?“
„Už zase blbneš? Žádnou Karkulku nenapsal, zato moc hezký příběh o jednom klukovi, který čekal s maminkou na autobus a byl proti tobě moc hodný a nikoho nezlobil.“
„Já se mu nedivím. Já bych taky byl hodnej, kdybych čekal na autobus.“
„Tak poslouchej! Jestli s tím autobusem okamžitě nepřestaneš, tak už s tebou ani slovo neštěknu, a tu knížku si dopíšeš úplně sám.“ Byl jsem už opravdu nazlobený. Kolja jako by se zalekl a už ani nemuknul a vydržel to až k domovním vrátkům. Sotva jsem otevřel dveře, vletěl do kuchyně, rychle se osvěžil vodou z misky a pak to nasměroval rovnou do mého pokoje. Tady si lehl k mému stolu s počítačem a trpělivě čekal, až začnu číst.
Václav Židek
O psí cestománii
Neexistuje žádná v pravdě dobrá výchova,
pokud nezahrnuje soucit se zvířaty.
(Thomas Erskine)
O chovatelství byla napsána spousta učené literatury. A snad ze všeho nejvíc o vztahu a soužití člověka se psem. Psi jsou totiž neoddělitelnou součástí lidské společnosti po celém světě, zkrátka do ní patří. Mít psa totiž není obyčejné hobby, to má ještě dimenzi navíc, myslím, že se dá hovořit o jakémsi psychoterapeutském vztahu mezi psem a člověkem, tedy o jakési pet-terapii. Psi loví zvěř, vodí nevidomé, stopují, pátrají, tahají saně, chrání dobytek a majetky, vyhledávají drogy nebo lidi pohřešované, jsou výbornými obránci a hlavně – věrnými společníky. Někteří lidé dokonce věří v existenci tzv. psí moudrosti, šestého smyslu. Je jim přisuzována telepatická schopnost umožňující vnímání páníčkových pocitů, poznají, kdy se jim vrací domů a v jaké náladě, vnímají elektromagnetická pole, takže jsou citliví i k zemským otřesům. Už nevím přesně, zda tohle všechno spisovatel Karel Čapek popsal v „Dášeňce“ nebo v knížce „Měl jsem psa a kočku“ a zda si on sám pořídil psa z osamělosti nebo proto, aby byl svrchovaným pánem a velitelem tvora, který by ho poslouchal na slovo, ale všichni víme, že to dopadlo obráceně.
I já mám s tímto své zkušenosti. Můj první pes se mnou prožil plných šestnáct let a za tak dlouhou dobu toho už spolu něco zažijete! Seznámili jsme se náhodou: Byl jsem „za školou“, coural jsem se podzimním studeným dopolednem pražskými ulicemi, došel pomalu až k Vinohradské tržnici a prohlížel si uvnitř jednotlivé stánky. U vchodu se v lísce mezi papírovými pilinami něco choulilo, bylo to malé štěně. Hle, příležitost, jak zkrátit neubíhající čas! Hrál jsem si s ním a schoval je pod bundu. Štěně se třáslo zimou. Okolo vlekl na zádech nějaký mohutný závozník pytel brambor a povídá: „Chlapče, líbí se ti? Jestli chceš, můžeš si ho vzít.“ Samozřejmě že jsem se nenechal pobízet. Tak se začalo naše šestnáctileté přátelství. Pejsek se hodně podobal ovčákovi, plemeno se těžko dalo určit, i povahově mu byl podobný svou bezmeznou oddaností, ale vzrůstem byl přece jen podstatně menší.
Kazan, jak jsem ho pojmenoval, měl nazrzlou pískovou barvu, kamarádům jsem proto tvrdil, že je to zvláště cenný druh stepního ovčáka. Během krátké doby ho všichni z okolí dobře znali. I psi se rozdělují na ty, co mají orientační smysl a na ty, co ho nemají. Bydleli jsme v přízemí, a když se mně zrovna nechtělo Kazana venčit, stačilo otevřít okno, pes šup a skok – a už se venčil sám a běhal, kudy se mu zachtělo. Když už ho to přestalo bavit, oklikou se vrátil k domovním dveřím, kde seděl tak dlouho, dokud někdo nešel náhodou ven. Spolunájemníci tohle už znali a tak se stávalo, že nás potkala paní z našeho činžáku nebo soused od naproti a hned sdělovali, že Kazana včera viděli na Žižkově na Židovských pecích, jindy někde ve Vršovicích, příště, když bylo hezky, až pod vinohradskou nemocnicí. A právě o této specifické psí cestovatelské vášni se chci s vámi podělit.
Každé plemeno má nějaké typické charakteristické rysy, vrozené právě jen a jen tomu plemenu. Tak například kokršpaněl je v oblibě myslivců pro své lovecké pudy, jezevčíci jsou
používání k norování a vyznačují se vynikajícím čichem; špicové patří mezi nejhouževnatější plemena, krysařík je miniaturní gaučové plemeno a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat, než bych došel až k pouličním směsím a různým prapodivným křížencům a jejich psím vlastnostem. Ale bez rozdílu plemene, pohlaví, staří, velikosti či místa pobytu, existují někteří s nezkrotnou chutí cestovat.
Pan Werich prý měl takového voříška. Kdykoliv se mu podařilo utéci, běžel z Malé Strany rovnou přes Karlův most na Staroměstské náměstí, kde na rohu byla tehdy policejní stanice. Tam voříšek zaškrábal, strážníci ho vpustili, dali mu věnec vuřtů, pak zavolali panu Werichovi, aby si pro pejska přijel, ten vzal za odměnu basu piva a vuřty a tohle se opakovalo vždy, když se voříškovi podařilo utéci. Věděl, že na strážnici dostane maso, strážníci věděli, že dostanou pivo a pan Werich věděl, že má zase svého miláčka v pořádku pěkně doma.
A nebo. Vedle místa, kde mám chalupu, je malá dědina. Nemá ani krám, ani hospodu. Bydlel tam starý mládenec, mistr truhlář, byl sám a domácí společnost mu dělal jen středně velký černý hafan. Mistr jezdil pravidelně navečer místním autobusem tři zastávky do sousední větší vesnice, kde v hospůdce měl svou karetní partičku. Psa brával s sebou, ten si lehl pod stůl, dostal misku se zbytky zvětralého piva a pak se posledním autobusem vraceli domů. Jednou ten jeho pán někde nešikovně uklouzl a odvezli ho do nemocnice. Následné dny navečer hafan jako obyčejně čekal na zastávce, nastoupil a jel do té oblíbené hospůdky. Karetní společnost mu dala pod stůl misku s mokem, a pes tam ležel až do posledního autobusu. Po několika dnech, když truhláře se sádrou propustili, už zase jezdili pěkně spolu, jak byli zvyklí.
Vzpomínám, jak jel před léty jeden z mých dobrých kamarádů ráno (jako ostatně každý den) za svým zaměstnáním do nedalekého města, když cestou u rybníka uviděl na břehu velkého huňatého psa, zaujatě hledícího někam směrem k silnici. Když se odpoledne vracel, zvíře tam ještě vysedávalo. Ze zvědavosti zastavil a z nákupu mu hodil kus salámu. Hafan ho s velkým apetitem a psí vděčností naráz spolkl. Když tam druhý den psa opět uviděl, příběh se opakoval, jen nutno dodat, že z místa odjížděli domů už společně. Manželka, taková ta psí máma, spráskla rukama, psa do sytosti nakrmila, vykoupala, a to překvapení, když pejsková, jak vyšlo najevo, najednou zářila bělobou své srsti. Hned spokojeně usnula stočená u sálajících kachlových kamen v kuchyni. Po několika dnech se objevil v místních novinách jejich inzerát, na který se ozval jakýsi hrobník z vesnice dvanáct kilometrů vzdálené. A že si pro tu potvoru hned jede, tohle že už mu provedla dvakrát a že už si to s ní náležitě vyřídí. To bylo dohadování a smutku! Pes od kamen nechtěl a s hrobníkem tuplem ne. Uplynulo několik týdnů, mí přátelé na huňáče takřka zapomněli – a co se panečku nepřihodilo! Jednoho odpoledne slyší rodina za vrátky žalostné kňučení. Huňáč se k nim vrátil! Tentokrát se už s majitelem jinak domluvili a psa jim za slušný obolus bez okolků přenechal. Řeknu vám, je to hodně a hodně let starý rodinný huňáč, říkají jí Lasie, Od té doby jejich zahrádku nikdy ani na krok neopustila.
Ale abych se vrátil na začátek. Po Kazanovi jsem choval ještě další psy, přesněji řečeno, fešné psí slečinky. Byly to hladkosrsté i hrubosrsté jezevčice, plemeno zvláště vydařené. Nejprve Rokyta, následně Pukána, potom Dědýnka a ta poslední je Andula. Všechny s vysoce rozvinutým psychologickým potenciálem, který se u nich zřejmě po staletí vybrušoval až k tomu dnešnímu stupni psí moudrosti. Překypovaly samovolnou aktivitou, přesně registrovaly sílu i slabosti svého pána, bystře odhadovaly mé rozpoložení a situace. Všechny měly paměť pro prostředí a krajinu vskutku obdivuhodnou. Těch příběhů veselých, dojemných i bohužel smutných je spousta, ale to by bylo na opravdu dlouhé vyprávění. Ale vždycky jsme my dva byli báječná psí smečka, abych končil opět slovy Karla Čapka.
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Pokračování zítra...
Martin Dyrynk
* * *
Martin Dyrynk grafik a typograf, narozený 1941 v Praze. Od roku 1970 provozuje svobodné povolání – grafický design, reklama, tvorba plakátů, logotypů a služební image, typografie časopisů a knih, prioritní zaměření na náročné bibliofilské publikace. Také se věnuje pedagogické činnosti, odbornému publikování a je soukromým vydavatelem edice Pupila a bibliofilské samizdatové edice Slza. Má za sebou na 17 samostatných výstav v Evropě i USA a je prezentován na 26 mezinárodních výtvarných přehlídkách. Rovněž je zastoupen v českých i evropských sbírkách a galeriích. Za svoji uměleckou tvorbu získal řadu významných ocenění. Je členem Asociace užité grafiky, Icogrady, čestný člen a místopředseda Spolku českých bibliofilů.
Jeho první pes byl v dětství ovčák Kazan. Jinak měl přes deset let hrubosrstnou pepř a sůl Andulku, která byla již poslední.
