Zázračné uzdravení
Vybráno z knihy Petra Franka - Záhady posmrtného života

Pan Bruno Sitchin se narodil v roce 1956 ve Filadelfii. Získal středoškolské vzdělání na obchodní akademii a stal se úředníkem ve firmě, která montovala psací stroje pro celý Středozápad.
Protože byl pilný a svědomitý, dosáhl po patnácti letech poctivé práce význačné vedoucí funkce ve mzdové účtárně a měl pak pod sebou téměř čtyři tucty spolupracovníků. Patřil ovšem mezi ony šéfy, kteří hledají chyby spíše u sebe než u podřízených. Rovněž měl strach víc z vlastního selhání než ze selhávání svých ne vždy vzorně pilných podřízených. Občas proto trpěl úzkostmi a depresemi.

Podle psychiatra Jonathana Webera patřil Sitchin právě mezi ty osobnosti, které by nikdy funkci nadřízeného přijmout neměly, protože realita odpovědnosti, ale i jejich přemrštěná svědomitost pro ně utvářela doslova peklo na zemi. Nic proto nebylo logičtější, než když byl Sitchin v roce 1990 ze svého vůdčího postu odvolán a posazen ze šéfovské židle nazpět do kanceláře, odkud předtím vyšel. Sitchin se sice po čase smířil s odvoláním, ale nedokázal se vyrovnat s vlastním selháním. Chřadl, uzavřel se do sebe a nedal se rozptýlit žádnými kamarádskými pastmi, jež na něho líčili jeho bývalí podřízení. V září 1991 Sitchin přestal docházet do práce. Nezvedal telefony a ani neotevřel, když ho přišli navštívit. Když pak konečně za asistence policie vyrazili Sitchinovi spolupracovníci dveře jeho bytu, nalezli jej v bezvědomí zahrabaného v posteli.

Diagnóza dr. Holtzera prokázala srdeční infarkt nebývalého rozsahu, tedy s velice omezenými vyhlídkami na uzdravení. Navíc nespolupracoval s lékaři, takže doslova dobrovolně odumíral. Kritický stav pacienta záhy ještě umocnil zápal plic a nesmírně vysoké, energii stravující horečky. Netečnost pacienta a jeho nezájem o vyléčení vedly pak brzy ke krizi. Dr. Holtzer měl přítele dr. Webera z městské psychoterapeutické kliniky, jenž byl znám jako úspěšný hypnotizér. Holtzer mu vyprávěl o Sitchinovi a o jeho okázalém nezájmu uzdravit se. Weber se také chtěl po Holtzerově vysvětlení pokusit Sitchinovi nasugerovat prostřednictvím posthypnotické sugesce ochotu ke spolupráci s lékaři. Či snad nasugerovat víru, že život je objektivně krásný a stojí za to jej žít, když je člověku necelých pětatřicet let.

Hned nazítří přistoupil dr. Weber k Sitchinově lůžku. Pacient se nacházel ve stavu horečnatého blouznění, občas i zachroptěl. Teploměr ukazoval téměř čtyřicetistupňovou horečku. Weber přiložil pacientovi na čelo gumový vak s ledem a vyčkával. Za deset minut otevřel Sitchin oči a pohlédl na neznámého, jenž seděl vedle jeho postele.
"Můžete se mnou spolupracovat?" zeptal se Weber. "Navrhuji, abychom zkusili hypnotickou relaxaci..."

Pacient odpověděl očima, že se může pokusit být experimentu nápomocen. Poté usedl Weber na stoličku a začal stereotypně odříkávat uspávající sugesce ve stylu:
Budete se cítit ospalý a unavený, oči se vám budou zavírat a vy se pozvolna odeberete do zvláštní říše spánku, v němž mě však budete vnímat a budete respektovat všechny moje pokyny.
Budete usínat, budete cítit, jak do vašich končetin vstupuje velká tíha, jak do vašich víček vchází podivný tlak, který je tlačí do podivuhodného, přesto však slastného a příjemného spánku...

Weber pro Sitchinovu mysl připravil celé skupiny hypnotických a posthypnotických sugescí, které v jeho mysli navozovaly stav optimismu, sebedůvěry a jistoty, že se totiž po uzdravení snadno přenese přes předchozí funkční selhání a domůže se rovněž nápravy kritického zdravotního stavu, jehož příčina tkvěla v několikaletém psychickém stresu.

Budete úspěšným a odvážným člověkem, sugeroval Weber zhypnotizovanému Sitchinovi, bude se vám dařit ve všem, na co sáhnete, protože výkon není dán jednoznačně schopnostmi, ale i adekvátním sebevědomím.
Budete oceňovaným mužem.

A vskutku, když se Sitchin probouzel z hypnotického transu, nepamatoval si vůbec nic z oněch sugescí zadaných dr. Weberem, ale subjektivně pociťoval ony příjemné pocity a nálady navozované zkušeným hypnotizérem.

Šest týdnů docházel dr. Weber na interní oddělení k lůžku pana Bruna Sitchina. Po celou tu dobu budoval dr. Weber svými sugescemi v Sitchinově mysli synteticky tzv. optimistickou osobnost, která pak byla s to porvat se s nemocí a přispět ke svému rychlému uzdravení.

Když pak dr. Holtzer vyšetřoval Sitchinovo srdce pomocí ultrazvukového přístroje, shledal s překvapením, že těžká rána na srdci pacientově, následek rozsáhlého infarktu, se podivuhodně rychle a dobře vyhojila, takže Sitchin bude moci žít zcela bez omezení, jako by nikdy předtím neprodělal tak závažné onemocnění.

"Duše je s to uzdravit tělo," komentoval svůj výrazný terapeutický úspěch dr. Weber. "Radost ze života vyvolá pak téměř automaticky možnost žít..."

Vybráno z knihy Petra Franka - Záhady posmrtného života. Důkazy o posmrtném životě autor shromáždil zejména ze zkušeností českých lékařů a psychologů a ze své hypnotizérské praxe.
Petr Frank, klinický psycholog a doktor filozofie, je českým čtenářům znám i dalšími knihami např. Záhady posmrtného života (1998), Záhadné cesty osudu (1998) a Česká metafyzika (1999).

Jan Majzlík