Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Koupejte se jen na místech k tomu vyhrazených!
Přece jen se budu muset znovu vrátit do doby, kdy byl můj bratříček ještě malý chlapeček. Vzpomněla jsem si ještě na jednu příhodu, která by mohla být důkazem, že máme společné geny.
Každé prázdniny jsme s maminkou jezdívali k její velmi staré tetě do jedné vesnice nedaleko Hustopečí u Brna. Teta byla sama a žila na statku. Vpředu, směrem do ulice, stál přízemní domek s kuchyní, světnicí a komorou. Tam přes rok nebydlel nikdo, jen tetička si tam chodila pro oblečení. Teprve o prázdninách stavení ožilo, protože tam přijížděla maminka s námi, dětmi. Někdy přijela i některá její mladší sestra s dětmi - a to pak přišly ke cti i matrace rozložené na zemi. Tetička bydlela po celý rok v horním stavení, které leželo na opačném konci rozlehlého zatravněného dvora. Byla to chalupa již tehdy historická, krytá došky, s udusanou hlínou místo podlahy a s rozlehlou pecí.
A právě na tomto dvoře jsme se coby děti mohly pořádně vyřádit! Nesměly jsme se přiblížit pouze ke dvěma místům. Vlevo to byla studna s vysokou skruží, pokrytá dřevěným poklopem, z níž se voda vytahovala ve vědru zavěšeném na dlouhém bidle. A byla to ta nejchutnější voda, co pamatuji. Nu a v pravé půlce dvora byly chlévy, před nimiž nesmělo chybět pořádné hnojiště. A protože část tohoto hnojiště tvořil nechráněný plytký hnojůvkový "rybníček", měli jsme zakázaný přístup i sem. Tento zákaz byl námi, staršími dětmi často porušován, protože v těsné blízkosti hnojiště rostla košatá moruše, jejíž sladké plody právě o prázdninách dozrávaly. Avšak náš anděl strážný odváděl dobrou práci, protože z nás - mlsounů se nevykoupal ani jeden. Až jednou...
Bylo to v jedno slunné nedělní odpoledne, když jsme se vypravovali na návštěvu k jedné z dalších nesčetných tetiček. Na vesnici se tehdy nedělní den náležitě světil, a tak nedělní odpolední návštěva byla takovým malým svátkem. Děti byly vymydleny, nastrojeny do svátečních šatiček a na dobu, než se vypraví maminky, vystrčeny na dvůr s důtklivým upozorněním:"Ne, abyste se umazali!"
Liborek byl jako z cukru: bílé tričko, bledě modré šortky, v bílých sandálcích bílé ponožečky a na hlavě bílou čepičku proti slunci. Byl velký parádník, a tak se po dvoře patřičně nosil a nechal se obdivovat. V rohu dvora byla ohrádka, v níž tetička chovala asi čtyři husy. Jeden z nich byl bohužel houser a tomu se nic netušící Liborek nějak znelíbil. A jako naschvál dvířka od ohrádky někdo jen ledabyle přivřel. Znenadání houser natáhl krk, zasyčel a už se hnal po Liborkovi. Já jsem se v tu chvíli leknutím ani nemohla pohnout. Bráška se rozkřičel a pádil tam, kde tušil maminčinu spásnou náruč. Bohužel si vybral trasu kolem hnojiště. Nožka mu ujela a už seděl na kraji vonné lázně... V tu chvíli houser zabrzdil, přešlápl z nohy na nohu, zakejhal a s výrazem "já nic, já muzikant" důstojně odkráčel ke svým družkám.
Kdo z vás se domnívá, že na návštěvu k tetičce odešla jen naše teta se svými dětmi, ten se domnívá správně. My s maminkou jsme hřály hrnce vody, protože zbavit Liborka, a zvláště pak jeho svršky pronikavého odéru byl úkol velmi náročný.
Pohled z okna 