Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
Protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Refrén písničky Jitky Molavcové se stal mottem našeho seriálu, tak jako název „Máme rádi zvířata“, po kterém jsme také pojmenovali nový seriál.
Není tomu dávno, co na stránkách našeho magazínu probíhal úspěšný seriál „Mezi nebem a zemí“, do kterého jste přispívali svými příběhy. A tak tomu je i nyní u nové série "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy. Nebude se jednat o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Jako pátá v pořadí je naše autorka a šéfredaktorka Českého dialogu Eva Střížovská.
Pohodové počtení vám všem přeje Václav Židek, člen Redakčního týmu
* * *
Povodně a zcela sám autobusem
Děti i pes si léto na Živohošti každoročně užívaly. Byly jsme tam s Eliškou i o povodních v roce 2002.
Byla jsem naivní, neuměla jsem odhadnout co se děje. Voda ve Vltavě i v Holešovicích stoupala, a protože bylo hezky a teplo, loudila Eliška abychom se šly koupat. A tak jo. Šly jsme tam, kde končil park za domy. Park byl pod vodou.
Elišce se to moc líbilo. Pojď babi, volala mě a už se brouzdala hnědou vodou. Pes radostně za ní. Mířily jsme do větší hloubky, když na nás volala nějaká paní: co to děláte, nelezte tam. Vždyť ta voda je plná hnusu a mrtvých krys! A tak jsme rychle i z Béďou vycouvaly, doma se opláchly a začaly se balit, že pojedeme do chaty. Tam sice trochu poprchávalo, ale byl to teplý deštík. Divily jsme se, jak pomalu k chatě z kopečka stékají jakési potůčky vody, a dole pod chatou už teče vlastně docela pěkný potok. Když jsme sešly k řece, roklí teklo tolik vody, že to do řeky udělalo malebný vodopád. Máchaly jsme se v něm i v řece, bylo to příjemné.
A pes si vynašel novou zábavu. Proskakoval vodopádem a pak skákal z vyčnívající skály do řeky. Krásně vykoupané jsme se vracely nahoru na kopec k chatě. A zase nás varovala jakási paní. Teď to byla sousedka z vedlejší chaty, jinak lékařka: Proboha, snad nelezete do řeky? Vždy to spláchlo z polí veškerou chemii a plavou tam mrtvé krávy a jiné mršiny. Ha, tak jsme se zase opláchly pitnou vodou ze studně a skotačinky v řece si odpustily.
Ráno asi ve čtyři zazvonil mobil: mami, chceš něco evakuovat (?) syn Marek. – Co děláš, proč mě budíš ještě skoro v noci? Zlobila jsem se. - Mami, my se s dědou stěhujeme na kopec k tetě Lídě. Náš dům zaplavuje voda, sklepy už jsou plné a teď to půjje do přízemí a výš. Ve chvíli jsem byla vzhůru a čilá jako rybička.
Marku, prosím, doklady, fotky a hlavně houby z mrazáku. Ujistil mě, že všechno vezme, ale houby už ne, ty jsou zkažené, protože nejde elektrika. Mami, budeš se muset asi stěhovat na Prosek. Ta elektřina nepůjde prý dost dlouho a ty a bez počítače…? - A co s Béďou? Mám si ho vzít sebou? – Ne, to nemusíš. Já se o něj postarám, přece je to můj pejsek. – No dobrá, když budeš potřebovat, přivezeš mi ho, řekla jsem a bylo. Pavlína, která bydlela tehdy v mém bytě v podnájmu, se odstěhovala k mamince a já domů na Prosek. A skutečně. Když měl Marek nějaký zájezd, psa mi přivezl. Byl u mě moc rád. Marek mi vyčítal, že ho rozmazluju. – To víš, každá babička rozmazluje, má to v babičkovském zadání.
Jel sem k nám nahoru bus číslo 210. Jednoho dne mi Marek zoufale volal: Bedřich se ztratil! Byl jsem s ním venku a… skoro brečel. Nikde není. Pak ho šel Marek znovu ven hledat.
A u autobusové zastávky se ptal nějakého pána a ten řekl: jo, viděl jsem takového chlupatého zrzka, jak nastupoval do autobusu. Marek hned žhavil telefony. Do Dopravního podniku a pak vytipovaným řidičům přímo. A jeden z nich odpověděl na dotaz: Jo, vezl jsem nějakého psa, co neměl jízdenku. Nastoupil dole v Holešovicích a vystoupil v Kobylisích u školy. Marek poděkoval, skočil do auta a vystoupil z něj u zmíněné školy zrovna ve chvíli, kdy tam přijížděli policajti s úmyslem toulavého psa odchytit a odvézt do útulku. Pes byl uvázaný provázkem ke školnímu zábradlí. Tam ho přivázala učitelka poté, co se s ním děti pomazlily a pak ho chtěly vzít do třídy. Samozřejmě pak zajeli ke mně. A já psovi začala domlouvat: Bedřichu, až sem příště pojedeš, musíš vlézt do busu číslo 210. A ještě mi radši předem zavolej…
Eva Střížovská
*** Foto Holešovic 2002 Jitka Poledňáková – Schelingerová Koláž Eva Rydrychová
Anotační foto archív Eva Střížovská
Máme rádi zvířata... (5)
