„Co je to Potlatch, mami?“
Joeyuv otec byl dlouho nemocný než zemřel. Joey si uvědomil, že jeho otec odešel do jiného světa - světa duchů. Z jeho tváře zmizel výraz bolesti. Ted už byl další den a maminka mluvila se členy rodiny o Potlatchi.
„Co je to Potlatch, mami?“ zeptal se.
„To je, když každý něco přinese a mají večeři společně?“
„Ne, synu, to je Potluck, večeře. Ale Potlatch je speciální. To je velká slavnost, která je po pohřbu. Pamatuješ se na pohřeb dědečka Henryho?"
Ó ano, vzpomněl si teď. Potom co měl dědeček pohřeb, sešli se všichni v Community Hall a udělali si velikou slavnost. Tehdy to byla „vraní“ slavnost.
„To bude tátova poslední párty pro lidi, viď mami? A je Vlk, nebo Vrána?“
„Tvůj otec je z Vlčího rodu, synu. Musí být rozdílný ode mne a já jsem Vrána. Vlci se musí ženit s Vránami a Vrány si berou Vlky. To je starý indiánský způsob. Když Vlk zemře, tak vlčí rodina najme Vrány, aby mu udělaly velkou slavnost. To je stejné pro Vrány, jenže ty musí najímat na práci Vlky. Hrobníci, číšníci, kuchaři a další musí být Vrány.
„A ty jsi co je tvá máma, viď? Co byla babička? Vlk? Aha, proto táta byl Vlk. A teta Jenny a teta Mary - to jsou také Vlci, viď? Jak to, že já taky nejsem Vlk?“
Protože dítě vždycky následuje matčin klan. To je tak odevždy. Joey si vzpomněl, jak mu máma prvně vyprávěla o jejich klanu - Vránách. Tenkrát si myslel, že se může dokonce naučit lítat. Jednou pozoroval svého příbuzného, Havrana. Díval se na jeho černé peří a viděl, že má stejnou barvu jako jeho vlasy. Pták se mi líbil a byl pyšný, že je s ním příbuzný.
Ale naše duše mohou létat, viď mami? To je jak se dostaneme do světa snů. A dostaneme se tak do jiného světa, mami?“
„Naše těla se nedostanou tam, kam až se dostane náš duch. Je to něco jako snění. Nemůžeš snít, když nepůjdeš spát. A stejně to je se světem duchů. Nemůžeš tam jít, dokud neumřeš. Když umřeme, náš duch opustí naše tělo a jde zpátky tam, kde byl Stvořitelem stvořen. A to je čas veliké oslavy. Jsme naučeni neplakat moc pro ty, co nás opouštějí, protože pak by chtěli zůstat na tomto světě s námi. Pamatuješ, když dědeček umíral, tak řekl tetě, aby moc neplakala. Řekl jí, že neumí plavat!“ Babička řekla Joeymu, že musí být silný chlapec, a aby zkusil porozumět, že takhle to chtěl stvořitel. A také mu řekla, že tatínka v jiném světě už nic nebolí.
„Jenom tělo cítí bolest“, řekla, „duše, ta je jako vzduch. Nemůžeš ji vidět, ale je tady. A když jsi smutný, mysli na duše drahých, co nás opustily a ony ti pomohou. I když odešly do jiného světa, to ještě neznamená, že tě nemilují.“
Joey si vybavil moudra babiččina slova a teď kdykoliv mu bylo smutno, začal myslet na tátův spirit. Vzpomínal když byl táta zdravý, jeho smích, jak si spolu hráli a dováděli. Zjistil, že když to dělá, cítí se znovu šťastný. Byl rád, že mu babička poradila. Na pohřbu všichni otcovi příbuzní seděli pohromadě. Bylo to smutné během obřadu a on si vzpomínal, že nějaký chlapík stal v předu a mluvil o otci. Co bylo zajímavé, že ho neznal, že nikdy nepřišel na návštěvu, ale rozhodně mluvil o tátovi moc hezky. Potom pozval starou paní, aby se pomodlili v indiánštině. Byla tak stará, že její dcera ji musela vést.
Teta Jenny a strýček Jack potom vstali a sundali deku z rakve. Byla to krásná deka a měla na sobě přišitou vlčí hlavu malými lesklými knoflíky. Složili ji a dali ji Joeymu držet. Potom odnášeli nosiči rakev na hřbitov. Tam všichni plakali, strýček Petr držel maminku, ta plakala také. Lidi házeli lopatičky hlíny do hrobu. Joeymu se to líbilo a rád by si hodil taky, ale všiml si že žádné z dětí neházelo. Maminka mu podala růži a pobídla ho, aby ji hodil do hrobu. A to se mu líbilo víc než hlína. Maminka hodila svoji růži do hrobu také a řekla: „Sbohem Josefe! Zase se jednou setkáme. Děkuji ti za náš společný život!“
Po pohřbu se všichni sešli v hale na čaj a kávu. Byl tam taky džus a keksy pro děti. Joey si všiml, že tam byla také dóza s cigaretami. A bylo tam nakouřeno!
„Kouří za toho, kdo odešel“, vysvětlila mu teta. I lidi co nekouřili si museli zapálit. A potom uslyšel někoho volat velice hlasitě: „Všichni Vrani staří, pojďte jíst! Všechny staré Vrány, prosím pojďte si sednout na svá místa v Potlatchove hale! Všechny staré Vrány!“
„Jdeme teď mami?“
„Ne, staří lidi jdou první. Rodina až poslední!“ Stařešinové Vran se začali zvolna pohybovat k veliké hale, kde byl Potlatch, stařenky s květovanými šátky na hlavách, opírající se o hůlky, staříci s klobouky v rukách. Na konci haly byl pověšen veliký vlčí symbol. Male krabičky s indiánským vzorem byly položeny na stole. Byl v nich bannock - chleba. Z kuchyně to vonělo. Maminka řekla Joeymu, aby si oblékl vestu z losí kůže. Byla to zvláštní vesta a byla na ni vyšita velká černá vrána. Joey si všiml, že spousta stařešinů měla na sobě také potlatchove oblečeni. Ta stejná stařenka, která předtím říkala modlitbu vstala a požehnala jídlo, než všichni začali jíst.
„Táta musel mít hodně přátel. To jsem rád, že všichni přišli!“
„Všichni Vlčí stařešinové! Všichni staří Vlci! Prosím, sedněte si!“
Joey si všiml, že všichni Vlci byli posazeni na jinou stranu haly od Vran. Potom šli ostatní lidé. Vrány napřed a za nimi Vlci. Tam bylo jídla! Losí maso, lososí, bílé ryby, krůty, šunky... Joey nevěděl jak vůbec může všechno sníst ze svého talíře!
„Co nemůžeš dojíst, musíš vzít s sebou domů. Tak to budeš jíst další den a vzpomeneš na Potlatch“, vysvětlila mu maminka. Překvapilo ho, že muži, kteří měli co do činění s hrobem, jedli první, dokonce ještě před starými Vranami. Všichni už seděli a nebo stáli u zdi a začalo se nosit jídlo. Všichni byli šťastni a chutnalo jim. Zazněl hlasitý zvuk bubínku. Starý muž stal vpředu a chystal se něco říct o Joeyove tatínkovi.
„Josef byl dobrý muž. Každému vždycky pomohl a dával maso starým lidem. Jeho otec byl také dobrý muž. Byl to můj přítel, kdysi dávno. Jeho děti jsou po něm, to je jisté. Všichni jednou musíme jít, všichni jdeme na ta stejná místa. Teď požádám svoji ženu, aby přišla sem a zazpíváme píseň v naší řeči. Tahle písnička je písničkou Josfova otce. A od něj ji znám.“
Joyemu se až zachvělo srdíčko, když stará dvojice bouchala na bubínek a zpívali písničku pro jeho tátu. Stará paní měla opravdu vysoký hlas a mužův hlas byl stále ještě silný. Když skončili, všichni jim tleskali. Další vstala jedna velmi stará žena z rodu Vlků. V rukou měla talíř plný oblíbeného jídla Joeyho otce. To byl zvláštní talíř, zvaný „ohnivý talíř.“ Stará žena ve svém rodném jazyce vysvětlila, že talíř bude spálen a ten kdo ho bude pálit, musí poslouchat, co oheň řekne. Vybrán byl Joeyho bratranec, Martin. Joey si velice přál, aby jeden den byl také takhle vyznamenán.
Spousta dalších lidí mluvila o otci, někteří zpívali a hráli na bubínek. Joey byl pyšný, že je Indiánem a že jeho lidé se tady sešli, aby si pomohli v zármutku. Všichni už byli najezení a byl čas na vybírání Potlatchoveho poplatku. Babička, maminka a Joey seděli vpředu a dívali se jak lidi přicházejí. Napřed Vlci. První z nich daroval 100 dolarů a všichni zatleskali. To bylo napínavé. Všichni chodili a dávali peníze a starý Indián vyvolával jejich jména a kolik dali. Joey přemýšlel jak bílí lidi vlastně zjišťují ke kterému klanu vlastně patří. Možná nemají klan a prostě dávají. Kdykoliv přišel s penězi běloch, starý Indián, který přijímal peníze, velice pěkně děkoval a vyjádřil taky dík za to, že svou přítomností poctil Potlatch.
Pak se ozval potlesk a výkřiky, Starý Indián oznámil, že bylo vybráno 7 tisíc dolarů a všem poděkoval. Ted už byl čas zaplatit všem lidem, kteří tam pracovali, ale napřed dali stranou cenu rakve a cenu jídla. Zbytkem peněz se zaplatí hrobařům, nosičům, kuchařům a číšníkům. Lidé, kteří přijeli zdaleka dostanou peníze za benzín na zpáteční cestu.
„Indiánská životní pojistka“, řekl jeden z Joeyho strýců a poznamenal, že je to fantasticky zvyk a ze doufá, že nikdy nevymizí. Lidé začali odcházet, loučili se. Mnoho z nich si bralo jídlo sebou domů a Joey teď pochopil, proč byly během večeře rozdávány bílé papírové sáčky. Slyšel znovu babiččin hlas: „Co nemůžeš sníst, vezmi s sebou!“ Když dojížděli domů, byl Joey velmi unaven, ale byl šťastný. Byl šťastný protože byl na takové slavnosti, která se jmenovala Potlatch. Byl to pěkný den a jak se tak koukal z auta nahoru, na oblohu, byl si jist, ze táta si to mysli taky.
Alena Kennedy,Yukon, Kanada
Vzkaz redakce:Pokud jste dočetli až do konce, musím vám bohužel sdělit smutnou zprávu. Alenka již není mezi námi. Odešla tento měsíc tiše ve spánku a posíláme jí tam nahoru mnoho pozdravů. Ludmila (Zprávu nám poslal manžel a synové.)
