Irák, málem můj osud (6)
O ženách v Iráku, muslimských zvycích a víře vůbec
Mnohokrát se mě lidi ptali na zkušenosti ze života mezi muslimy a na postavení ženy v této, pro nás dost exotické, společnosti a zejména na dnešní sporné názory na šátky na hlavách muslimek v našem evropském společenství.
Na toto téma mohu posloužit, mimo obecně známých věcí, jen tím, co jsem se z několika rozhovorů s muslimy, sice převážně muži, ale i dvěma ženami (jednou z nich Češkou, provdanou za Iráčana) dověděl. Nemohu ovšem tvrdit, že jsou zcela správné, či odpovídající přesně Koránu, ale pouze relata refero, abych s pochlubil svou středoškolskou latinou.
Takže, Korán prý nenařizuje přímo plné zahalování žen, ale stanoví všeobecně, že lidé mají dodržovat cudnost a při setkání s ženou cudně klopit oči. Nošení šátků zakrývajících vlasy žen už nenařizuje vůbec. Dokonce prý ani Muhammadova manželka šátek nenosila.
Zahalování, ať částečné, či totální jen s malým proužkem průhledné látky a zakrývání vlasů je prý založeno hlavně na rodových a kmenových tradicích. Některé muslimské země, jsou v tomto směru značně tolerantní a nechávají to na vůli ženy, či její rodiny nebo manžela. Z mé zkušenosti to byl právě Irák, kde bylo na ulici města vidět jen málo, převážně starších žen, v abájích a už takřka vůbec úplně zahalených, tedy včetně tváře. Jinde, zejména v Íránu, Afghánistánu a Jemenu je to ale podmínkou ze zákona a nedodržení se trestá. V nemocnicích muslimských zemí prý nesmí spatřit nahou pacientku ani lékař-muž, toliko lékařka. Neumím si ale představit, jak to funguje v praxi, když mám trpkou osobní zkušenost s kvalitou bagdádských doktorů, natož lékařek.
Ne všechny země však byly tak přísné a z těch, které jsem osobně poznal, mohu jmenovat Egypt, Nigérie, Lybii a právě Irák. Tato země byla vůbec značně benevolentní v mnoha směrech. Například tam neexistoval zákaz prodeje alkoholu a v Bagdádu byla dvě místa, kam jste si mohli zajít dokonce i na draft beer, tedy čepované pivo. Nevím, zda jsou tam ještě, ale pochybuji, protože tam nyní nabyla značné moci šíitská větev islámu, která je v tomto ohledu naprosto netolerantní. Tehdy tam ovšem popíjeli jen cizinci, protože muslim by tím ztratil pověst zbožného věřícího. Ten konzumoval pivo a whisky v soukromí svého domu.
Dokonce jsem byl mnohokrát svědkem, jak Kuvajťané, v jejichž zemi platí striktní prohibice podpořená tvrdými tresty, jezdí do iráckého pohraničním městečku Safwanu na noc na pivo, víno, či ještě silnější nápoje, a druhý den ráno se vracejí zpět přes hranici do 120 km vzdáleného Kuwait City, ozdobujíce spojovací dálnici desítkami vraků svých drahých aut. Sám jsem se jednou stal, bohužel i se svou nevinnou manželkou, obětí tohoto tvrdého kuvajtského opatření právě na tomto hraničním přechodu, ale o tom až jindy.
Ale abych se vrátil k původnímu tématu: jeden z mých přátel tvrdil že důvodem šátků je zakrývat vlasy, které jsou nástrojem Satana ku svádění k hříchu, o dalších částech ženského těla ani nemluvě. A pravověrný muslim se prý nesvlékne ani před jiným mužem, a to ani ve veřejných lázních (např. v Turecku).
Tak to je tak asi vše, co vím o zahalování lidského a zejména ženského těla, a teď ještě něco o jejich postavení ženy v rodině a společnosti. A znovu začnu zeměmi, kde jsem byl nejdéle, Irákem a Kuvajtem.
Tedy především je třeba říct, že žena je v muslimském světě podřízena v rodině jen svému muži a jeho vůli a mimo dům je i v zemích s volnější politikou víceméně přehlíženým tvorem ve společnosti. Korán sice hlásá rovnost mezi oběma pohlavími a ukládá mužům péči a ohledy k ženě, ale praxe, založená více na kmenových či lokálních tradicích, je jiná. Zejména některé země jsou v tomto směru pověstné lhostejností, bezohledností a krutostí mužů vůči ženám, s nimiž je zhusta nakládáno jako s majetkem, nelišícím se od domácího zvířete.
Pohyb ženy je omezen na dům a dvůr a pokud jde mimo toto prostředí, je to možné jen v doprovodu manžela, či bratra, o osobní svobodě názorů, či vůle ani nemluvě. V oblasti sexuálních vztahů je jen otrokyní, povinnou posloužit manželovi, kdykoliv se mu zachce. Tím jsou pověstné zejména Írán, Afghánistán a Jemen, v Africe pak všechny státy s islámem jako státním náboženstvím. Z nich pak je smutně nejproslulejší Somálsko. Jakýkoliv prohřešek ženy proti tomuto mravnímu kodexu, a to i není-li z její vlastní vůle (například je-li znásilněna), je trestán ukamenováním.
Tak zlé to sice v Iráku není, ale i tam je na venkově zcela běžné spatřit ženu nesoucí obrovitou otep klestí či slámy, před níž se veze na oslu, klátě nohama jako by kráčel, její manžel. V Bagdádu a v rodinách s vyšším vzděláním, či společenským postavením se tento tradiční zvyk omezuje zpravidla jen na to, že při návštěvě cizího muže v domě jsou manželka a dcery neviditelné a připravují-li pohoštění, předávají je za dveřmi do rukou manžela. Jídlo za účasti ženy je v takovém případě nemyslitelné. Zcela mimořádnou výjimkou byla domácnost našeho známého, který vystudoval v Praze a jehož manželkou byla Češka.
Co do vzdělání žen, jsou na tom ony bigotní islámské země bídně. Irácká politika však naopak nečinila v tomto ohledu mezi mládeží mužskou a ženskou žádný rozdíl a všichni měli (a doufám, že to tak zůstalo) na vzdělání právo. V městě je několik vysokých škol a v již bagdádské čtvrti Waziria dokonce rozsáhlý a moderní univerzitní kampus s houfy studentů a studentek.
V základních školách ale neexistuje koedukace, takže se třídy dělí na dívčí a chlapecké. Toto dělení je zachováno i v životě, takže v mešitách mají své místo ženy odděleně od mužů. Nemyslím ale, že je to proto, aby nebudili v mužích nežádoucí sexuální touhy. Ti mají své akumulátory testosteronu tak jako tak neustále nabité na nevyšší míru. Důvodem je patrně zase jen vůle Alláhova, vyjádřená prorokem Muhammadem ve Svatém Koránu.
Jiné je chování mužů k cizím ženám, zejména cizinkám, které jsou na přítomnost mužského okolí zvyklé z domova a okukování jim zpravidla, pokud nepřejde v obtěžování, nikterak nevadí. V Bagdádu byla svého času dvě pěkná veřejná koupaliště s pětadvacetimetrovými bazény, než jeden z nich byl později zahrnut do areálu rezidence diktátorského prezidenta Saddáma, a tedy veřejnosti nepřístupný, a tak ten druhý rázem „praskal ve švech“.
Tím se v té tlačenici zmnožily zdánlivě bezděčné doteky dámských půvabů ze strany domorodců tak, že to někdy přesáhlo míru tolerance a docházelo k zábavným střetům mezi názory dotýkaných a dotýkajících, což bývalo zpestřením mnohdy nudných horkých odpolední. Podobné, ba protivnější, bylo chování mužů v Kuvajtu, kde společná koupaliště neexistují a domorodky, pokud se za přítomnosti manželů vůbec odváží smočit ve slané vodě Gulfu, vstoupí do něho ve svých černých hábitech, což je hrozný pohled.
Sedí-li ale bílá madam sama v plavkách na teplém písku břehu (velké pláže v našem slova smyslu tam nejsou), je předmětem takové pozornosti, že často zastaví i auto a řidič, jakoby náhodně, opustí svůj drahý silniční koráb a posadí se s plackou pizzy nedaleko a poulí na ni zraky jako ty Nerudovy žáby. Běžně se pak stává, že takový divák vsune ruku pod svou bělostnou košili, a když si dáma uvědomí, co tam s ní ten chlap dělá, kouká, aby rychle zmizela.
Proto jen málokdy spatříte cizinku při koupání samotnou. Buď je tam s manželem, pak si to očumování každý rozmyslí, nebo je žen víc a podobného otrapu rychle vypudí. Takové rázné holky jsou například Thajky, které v Kuvajtu pracují v různých službách, od domácností bohatých Kuvajťanů jako služky, přes hotely jako pokojské, až po nemocnice jako zdravotní sestry.
Než ale tento článek ukončím, musím se ještě zmínit o dvou z mnoha povinností řádného muslima, o pohostinnosti a almužnách. Ta první je tak vžitá v jeho povědomí, že i v nejchudší rodině poskytnou hostu sousto a nápoj, i kdyby tím měla být jen placka nekvašeného chleba a šálek čaje.
Ta druhá je, jak jsem slyšel od mnoha lidí, jakousi formou dláždění jeho posmrtné cesty do nebe, nebo, aby to nevyznělo jako úplatek, důkazem soucitu s bližním, kterýžto dobrý skutek je mu přičten při posledním soudu k dobru. Takže zřídka vidíte, že by žebrák na ulici, nebo před modlitbou u mešity nebyl podarován.
Za zmínku také stojí bezmezná víra a důvěra v Alláha, boha milosrdného a slitovného, bez jehož vůle nespadne věřícímu ani jediný vlas z hlavy. Stalo se nám jednou při průzkumné cestě v kamenité Západní poušti, že se náhle terénní Toyota zatavila a motor odmítl znovu nastartovat, ač její velká nádrž byla ještě z poloviny plná. Nebyl to vůz náš, ale State Organization of Minerals, našeho zákazníka, a tedy s jejich řidičem. Ten ale nejenže očividně netušil, proč motor zmlkl, ale navíc neměl, mimo zvedáku a jednoho ohnutého šroubováku, ani žádné nářadí.
Oba geologové, náš Dr. Hak a jeho kolega Hisham ze SOM opustili rozpálený vůz a šli si raději prohlédnout nedaleký pahorek. Posadil jsem se na jakýsi balvan a pozoroval řidiče, jak se vrtá tím křivým šraubnzírem v motoru a pořád marně protáčí starter. Nakonec jsem mu to musel vymluvit, aby nevybil akumulátor a zůstalo nám dost energie alespoň pro světlomety k upozornění případné pátrací skupiny.
Vzal jsem z vozu plastový kanistr s teplou pitnou vodou a zjistil, že v ní po čtyřech hodinách jízdy v čtyřicetistupňovém vedru zbývají ze dvou galonů sotva tři litry, tedy pro čtyři osoby zoufale málo. A protože tehdy mobilní telefony ještě neexistovaly a vysílačku jsme také žádnou neměli, viděl jsem naši situaci dosti černě. Ne, že bychom zahynuli žízní a hladem, ale trvalo by jistě celou noc a další den, než bychom byli pohřešováni, hledáni a nalezeni. Už jsem zažil dvoudenní absolutní nedostatek vody a věřte, že je to velmi trýznivý pocit.
A tak když se oba geologové vrátili a blížila se hodina západu slunce, zeptal jsem se obou Arabů, co si počneme a vyčetl řidiči, že vyjede na tak riskantní cestu bez potřebného nářadí.
A teď se konečně dostávám k tomu, jak se muslim oddává do vůle boží. Ten šofér na moje výčitky prohlásil, že „… je-li Alláhova vůle, abychom zde zemřeli, nepomohlo by nám ani všechno nářadí světa a přeje-li nám život, budeme nalezeni a zachráněni tak jako tak!“, dal si pár doušků z kanystru, zapálil cigaretu, natáhl se opodál na teplý písek mezi dvěma kameny a zavřel bezstarostně oči. Netrvalo dlouho, slunce zapadlo a jak je v té zeměpisné šířce a délce normální, nastala okamžitá tma, rušená jen miliardami hvězd tak jasných, jak je v Praze nikdy neuvidíme.
Noc jsme všichni přežili bez úhony, my tři na sedadlech vozu a řidič ve svém písečném pelechu. O vodu jsme se poctivě podělili a ráno kolem deváté nás vysvobodila pátrací skupina SOM. S ní přijel i mechanik a mlčící auto bez problémů oživil. Příčina jeho selhání byla malicherná – vypadlý kabel rozdělovače. Kdybych se byl po příčině závady podíval já, nebo Dr. Hak, byli bychom na to přišli hned, ale nepřipadalo nám vhodné zasahovat do kompetence řidiče, když nešlo o naše vozidlo. Ostatně byla opravdu nádherná teplá noc, a kdyby tam byla moje Lenka, byla by dokonce přímo romantická, jakou jsme později skutečně zažili v téže poušti, jen o něco blíž turecké hranici.
A úplně na závěr si nemohu odpustit popis jedné malé epizody, která dokresluje způsob myšlení a vztahu prostého muslima k jinému bližnímu, v tomto případě cizinci potřebujícímu radu. Vyjeli jsme si jednou o víkendu na výlet k jedné pamětihodnosti, jakési ruině, kde se prý dají nalézt různé úlomky tisíciletých cihel, keramiky a při větším štěstí i hliněných destiček s klínovým písmem.
Náš přítel z obchodního oddělení naší ambasády tam kdysi byl, a tak nám cestu popsal a doporučil namísto zdlouhavé cesty po silnicích, výhodnější a nejkratší trasu přes pustou část toho regionu. Takže jsme po obědě vyjeli a po dvouhodinové jízdě dorazili k prvnímu postupnému cíli, vesnici Abuzaidharia a vjeli do té „pouště“.
Tedy, ona to nebyla skutečná poušť, ale placatý kus země a široko daleko jako bez života. Po lidech zůstala jen pista, projetá auty a plná kozích, ovčích a velbloudích stop a exkrementů. Po hodině jízdy jsme potkali starého pasáka se stádečkem vyhublých ovcí a koz. Zastavil jsem a zeptal se, zda jedeme správně k zigguratu Halfia. Dostalo se nám kladné odpovědi, a když jsem vyzvídal jak je to daleko, řekl, že „bez chamstáž dakeika“ (jen patnáct minut). Odměnil jsem ho za tu dobrou zprávu dinárovkou, kterou s diky přijal a hnal své svěřenkyně dál.
Jenže po další hodině byla kolem nás, pořád jen samá rovina po sebemenším kopečku ani stopy, o zigurratu ani nemluvě. Zastavil jsem znovu, a zatímco co jsme svačili horkou kávu s Lenčinými koláčky, pohlédl jsem na hodinky a uvažoval, máme-li jet vůbec dál. Bylo už dost pozdě a já nemínil riskovat cestu potmě. Žena byla pro, že prý „…když už jsme sem jeli tak dlouho, tak už to přece nemůže být daleko! Jenže právě když sbalila cool box s proviantem a já zasedl za volant, objevil se na obzoru oblak prachu – znamení přijíždějícího auta. Stáhl jsem ruku z klíče starteru a počkal, až před námi zastavil terénní Jeep se třemi, jak se ukázalo, Poláky, kteří nám nabízeli pomoc, máme-li nějaký problém. Poděkoval jsem jim, a když slyšeli, co bezvýsledně hledáme, dověděl jsem se, že jsem za vsí najel na nesprávnou stopu a že k cíli naší cesty už bychom za světla nedorazili a radili k návratu. Takže jsem obrátil naši zaprášenou Toyotku a za dlouhé a poučné přednášky o zásadách orientace na moři, v polárních krajích, džungli, a pouštích, dojel s brnícíma ušima a pokořenou sebedůvěrou domů.
A když jsem druhý den mezi lidmi v SOM ten výlet líčil a rozčiloval se, proč nám ten pastucha lhal, když musel vědět, že jedeme špatně, dostalo se mi omračujícího vysvětlení.
„Ten dobrý muž, Mr. Topka, totiž pochopil, že byste rád dojel kam chcete, ale právě proto, že věděl, že kdyby vám řekl, že cíl své cesty nenajdete, nepotěšil by vás a vaší milé paní by předčasně způsobil lítost a zklamání. Tomu se sice nevyhnete, ale mnohem později, takže vás potěšil a prodloužil chvíli spokojenosti, než dojdete ke smutnému poznání svého omylu sám. Tak by se měl zachovat ke svému bližnímu každý dobrý muslim!“
Od té doby se mi tento přístup k pravdě a skutečnosti ještě párkrát potvrdil, a proto musím přiznat, že Muhammadovo učení je milosrdné a jeho vyznavači milí a ohleduplní lidé, jen našinec to nějak těžko chápe.
Luděk Ťopka
* * *
