Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 25 *
V jednom výzkumném ústavu stál v laboratoři na stole zvláštní přístroj. Nemohli se bez něho obejít, byl to nejlepší pomocník, kterého tam měli, protože žádný člověk, ani když si vezme ty nejsilnější brýle, neuvidí, co se děje třeba v obyčejné kapce vody.
A že se tam toho děje! To je ale hemžení všelijakých bičíkovců a láčkovců a virů a bůhví jakého ještě svinstva. Mikroskopu z toho, co viděl, někdy až husí kůže naskakovala. Koukal se proto velice pozorně a bedlivě, aby pomohl v práci vědcům, kteří hledali nové léky na všelijaké nemoci, co sužovaly lidi. Nečekal žádnou odměnu, ani ho nenapadlo, že by třeba mohl chtít dovolenou nebo něco podobného, stačilo mu, že se o něho starali, utírali z něj prach a vůbec ho udržovali v čistotě.
Když ho po mnoha letech pilné práce vyměnili za zcela nový elektronový, sice ho to zamrzelo, ale sám nejlíp věděl, že už mu optika slábne a klouby má poněkud vyviklané.
Svůj důchod trávil v krásné skleněné vitríně, kde ho vystavovali jako učební pomůcku. Co krásnějšího jej mohlo potkat?
* * *
Byly jednou dvě děti, které měly pracovitou maminku, co se starala o vaření, uklízení, praní, žehlení a zahradu. Nikdy neříkala, že je to na ni moc práce a že jí nikdo nepomáhá a že jak ona k tomu přijde, když jiné maminky se starají jen o svoje nalakované nehty, jsou pořád někde v luftu a domácnost je nezajímá. A protože byla stále usměvavá a vlídná, děti ji měly moc rády, a když povyrostly, všechno se od ní naučily.
Však se jim to jednou bude moc a moc hodit, že rozeznají salát od cibule.
* * *
Byla jednou jedna dýně, která rostla na zahradě za plotem. Pěkně si celé léto lebedila, jak přibírá na váze a jak se hezky vybarvuje. Jen jí trochu dělalo starost, co s ní bude na podzim, jestli na ni náhodou nezapomenou, protože to by jí pak v zimě za mrazu vůbec neprospělo, mohla by jí popraskat slupka a nachladila by se semínka. Proto byla moc ráda, že jednoho dne přišli kluci na brigádu a milou dýni i s kamarádkami odnesli babičce do kuchyně.
Asi by se tak neradovala, kdyby věděla, že z ní bude zelí, pár sklenic kompotu a z vydlabané slupky strašidlo.
* * *
Tak tohle je opravdu červený kohout! Potkat ho není žádná legrace, je to vyhlášený rváč. Jen se podívejte na ten vypracovaný hrudník, člověk by ho málem podezříval, že pravidelně chodí trénovat do fitcentra. A ten jeho zobák! Je jako nabroušená kosa a taky je stejně nebezpečný. Slepice ho poslouchají na jediné kvoknutí, mladí kohouti raděj utečou, jen aby se mu nepřipletli do cesty, kuřátka mu nosí nejlepší zrníčka, a když za rozbřesku z plotu zakokrhá budíček, je ho slyšet za hory i doly. Prostě je bez konkurence a svůj dvůr má pod přísnou kontrolou. Bez jeho svolení slípka ani vajíčko nesnese.
Říkáte si, že to s ním musí být k nevydržení? Možná máte pravdu, ale je rozhodně pro všechny líp, když si vykračuje po dvoře, než aby si sedl, nedejbože, na střechu!
* * *
Kdyby se ještě dneska proháněli po mořích Vikingové a potkali se třeba se zámořským parníkem, asi by se vylekali, i když je o nich známo, že se nebáli nikoho a ničeho.
Nejspíš by si mysleli, že je jejich bohové opustili, nebo že se napili přes míru medoviny, když se posilňovali na cestu, že je třeba šálí zrak… copak je možné, aby něco tak velikého existovalo? … aby se něco tak neforemného udrželo na hladině? …a aby to mohlo vůbec plout bez plachet?! …a kde to má vesla, kde jsou nějací lidé a proč se z toho kouří?
A pěkně rychle, co by jim síly stačily, by se opřeli do vesel, aby zmizeli z dohledu. Co kdyby do nich ta příšera drcla? Víte vůbec, co to dá práce pokácet ty správné stromy a vyrobit z nich tuhle krásnou, spolehlivou plachetnici? To přece umí jen Vikingové, nebo víte ještě o někom jiném?
kterého tam měli, protože žádný člověk, ani když si vezme ty nejsilnější brýle, neuvidí, co se děje třeba v obyčejné kapce vody.
Byly jednou dvě děti, které měly pracovitou maminku, co se starala o vaření, uklízení, praní, žehlení a zahradu. Nikdy neříkala, že je to na ni moc práce a že jí nikdo nepomáhá a že jak ona k tomu přijde, když jiné maminky se starají jen o svoje nalakované nehty, jsou pořád někde v luftu a domácnost je nezajímá. A protože byla stále usměvavá a vlídná, děti ji měly moc rády, a když povyrostly, všechno se od ní naučily.
Tak tohle je opravdu červený kohout! Potkat ho není žádná legrace, je to vyhlášený rváč. Jen se podívejte na ten vypracovaný hrudník, člověk by ho málem podezříval, že pravidelně chodí trénovat do fitcentra. A ten jeho zobák! Je jako nabroušená kosa a taky je stejně nebezpečný. Slepice ho poslouchají na jediné kvoknutí, mladí kohouti raděj utečou, jen aby se mu nepřipletli do cesty, kuřátka mu nosí nejlepší zrníčka, a když za rozbřesku z plotu zakokrhá budíček, je ho slyšet za hory i doly. Prostě je bez konkurence a svůj dvůr má pod přísnou kontrolou. Bez jeho svolení slípka ani vajíčko nesnese.
Kdyby se ještě dneska proháněli po mořích Vikingové a potkali se třeba se zámořským parníkem, asi by se vylekali, i když je o nich známo, že se nebáli nikoho a ničeho.