Školní rok finišuje
Je nás – bývalých kantorů – tady na ST dost a moc dobře si pamatujeme, jak od pololetního vydechnutí rychle mizí týden za týdnem, jak s přicházejícím jarem je stále těžší obrátit pozornost žáků od zadumaných pohledů do vlastního vnitřního světa a přinutit je, aby se věnovali vzdělávacímu procesu aspoň natolik, aby na blížícím se konci školního roku nepropadli.
Občas se vnučky zeptám – „A co škola?“
Odpověď jako na kolovrátku – „Jó, babi, je to dobrý…“
Občas jsem zvědavá – „A co čeština?“
Na tento vtíravý dotaz jsem před dvěma týdny dostala odpověď – „Psali jsme závěrečnou slohovku. Zadání bylo pro všechny stejné: Mé oblíbené zvířátko.“
Nevím, jak reagovali ostatní žáci, ale u svojí vnučky jsem si byla absolutně jistá – blažený úsměv na tváři a jiskra v očích. Prozradím proč ta jistota – od prvního okamžiku, kdy si šťastný otec přivezl domů z porodnice manželku a mrňavou “panenku“, byla středem zájmu celé tehdejší rodinné psí smečky, která ji bedlivě hlídala, opečovávala a se kterou byla vychovávána. Stala se její součástí.
V současné době má svoje dva psy – border colii a bearded colii – sama si je vycvičila a společně sbírají úspěchy na soutěžích Agility. Propracovali se společně až do Mistrovství Evropy juniorů a mládeže Bearded colie.
Dnes mi tu slohovku přinesla k nakouknutí. Vedle posledního řádku dva centimetry vysoká jednička a klikyhák pí. učitelky.
Marie Zieglerová (Mara)
* * *
Ze školního sešitu - 3
Slohová kontrolní práce
Mé oblíbené zvířátko
(úvaha)
Před dvěma lety na svět vykouklo malé chundelaté štěně. Už jeho jméno vyvolává příjemné myšlenky: „Never Say Never“. Jak je možné, že k němu tak sedí? Proč, když se na něj podívám, cítím takovou energii do života? Jak mi dokáže tak rychle zvednout náladu a pomoct mi, i když z něho nevypadne jediné slovo ani hláska, ale i tak mě dokáže utěšit. Už jak se narodil, byl u hodně lidí oblíbený a milovaný. A u mě obzvlášť.
Hned jak ho moje oči spatřily, věděla jsem, že on je můj. Mám tušení, že cítil to samé. Nechápu dodnes, jak to udělal nebo proč, ale jsem za to neuvěřitelně ráda.
Má něco v sobě, co ho řadí mezi ty nejbližší. Jiskru? Povahu? Světlo?... Nenapadá mě žádné slovo, které by to vystihovalo.
I když, jedno by tu bylo – Never Say Never Black Chevers – jeho jméno.
Vendula Sklenaříková VIII. A
* * *