Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Narodil se mi toti¾ bratøíèek....
Je zajímavé, ¾e z prvních dvou rokù bratøíèkova ¾ivota mi v pamìti utkvìlo zá¾itkù jen pramálo. Mezi nì patøí i dùkaz, ¾e Liborek se stal pøeborníkem ve faux-pas mnohem døív ne¾ já.
I Liborek byl dítì "vejøeèné", a to ji¾ od vìku velmi útlého. V dobì, kdy se zaèínal vozit ve spor»áèku a získal tak mo¾nost pozorovat širší obzory, pocítil potøebu vše kolem sebe pojmenovat. Zpoèátku si to zjednodušil - všechno, co se hýbalo, byli "kone"! A tak "kone" byli postupnì rodièe, já, Julinka, staøièké auto našeho souseda-taxikáøe, kohout, sousedùv Reèek, ba kupodivu obèas i konì opravdoví, kteøí tahali valníky a na nich døevo, je¾ si pøivá¾el pan stoláø Sláma. Nikdo ze jmenovaných se nad koòským pøídomkem nepohoršoval. Proè taky? Liborkovi by to bylo stejnì jedno.
K situaci, ji¾ je mo¾no správnì èesky oznaèit jak "ošajtlich", došlo jednou v nedìli odpoledne, kdy¾ se naše rodinka vydala na procházku do zámeckého parku. Hned u vchodu do parku jsme potkali nadøízeného mých rodièù - øeditele mìš»anské školy. Také si vyšel se svou paní na nedìlní procházku. Ta se hned vrhla ke spor»áèku a jala se rozplývat nad bráškovými pùvaby. Liborek, na spor»áèku pohodlnì rozvalený jako paša, svraštil èelíèko, zkoumavì si prohlí¾el cukrující paní a zavile mlèel. Najednou vymrštil ruèièku (levou - byl toti¾ levák), prstíèek neomylnì zamíøil na rozplývající se paní øeditelovou a nesmlouvavì vypálil: "Kone!" A asi si hned uvìdomil, ¾e panu øediteli by mohlo být líto, kdyby zùstal stranou pozornosti, proto¾e vzápìtí ruèièku pøesmìroval na nìho a dodal: "Taky kone!"
O dùle¾itosti písmenka Y
V dobì, kdy jsem pronikala do tajù abecedy, mìl bratøíèek Liborek nìco pøes dva roky - tedy správný vìk na to, aby se sna¾il všechno napodobovat. Samozøejmì! Kdy¾ vidìl, ¾e si nesu Poupata (co¾ byl krásný slabikáø s obrázky paní Fischerové-Kvìchové) nebo pohádkovou kní¾ku, chtìl také "císt". Text ke ètení si ovšem zvolil velmi správnì. Rudé právo bylo sice tak rozmìrné, ¾e se za ním Liborek snadno schoval, ale bylo ideovì nezávadné a v jeho záhlaví byla krásnì velká písmena! A tak si bráška v¾dy vybral obì», pøedlo¾il jí noviny a ukazuje na jednotlivá písmena spustil výslech: "So je tó?" A nutno øíct, ¾e si písmenka dobøe pamatoval!
Zvláštì ho okouzlilo písmenko ypsilon. Ten den si vybral coby školitele mne. Ukázal na „Y“ ve slovì ZPRÁVY a pronesl obvyklé: "So je tó?"
"To je YYYY!" vyslovila jsem, co "nejtvrdìji" jak to šlo. Liborek se zarazil, chvilku si mne nedùvìøivì prohlí¾el a pak se pokusil o napodobení. "ÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!!" zaznìlo s takovou tvrdostí, ¾e maminka vydìšenì pøiskoèila a honem chlapeèkovi zkontrolovala kalhotky, jestli pøepeèlivá výslovnost nemá následky.
No a na tuto událost jsem si vzpomnìla, kdy¾ o pár dní pozdìji Liborek sedìl na noèníèku, sna¾il se, sna¾il, ale ¾ádoucí výsledek se nedostavoval. Odbìhla jsem tedy do pokojíèku, z náèrtníku vytrhla list, rudou pastelkou na nìj rychle naškrábala celý øádek velkých ypsilonù a papír polo¾ila pøed bratøíèka: "Èti,Liborku, èti!"
A bráška se svìdomitì pustil "do práce"..... "ÝÝÝÝÝÝÝÝ !"zaznìlo místností a za chvíli i nezamìnitelné aroma potvrzovalo, ¾e peèlivá výslovnost ypsilonù pøinesla ký¾ené ovoce...
"Mano, spat!"
Kdy¾ jsme se pøestìhovali do Krasnice, nastoupila maminka také do zamìstnání. V krasnické škole v té dobì právì hledali èeštináøku, a tak místo vzala, aèkoli pùvodnì chtìla být s Liborkem doma, dokud nedoroste do "školkového vìku". To ovšem znamenalo, ¾e rodièe hledali nìkoho, kdo se o brášku bude starat.
Pøihlásilo se místní dìvèe Maøenka, které se dle místních zvyklostí øíkalo Maòa. Bylo jí tehdy asi 18 let a chtìla se nauèit vést domácnost a dobøe vaøit.A nutno øíct, ¾e v kuchyni nemohla najít lepší uèitelku, ne¾ byla naše maminka - výteèná kuchaøka. A tak se k nám Maòa nastìhovala. Bydleli jsme v prostorné vilce, kde se našel i pokojík pro "pomocnici v domácnosti" (tak znìl Manin oficiální titul). Maøenka byla moc hodná a milá a Liborek si ji rychle oblíbil natolik, ¾e ji obèas upøednostòoval pøed èleny rodiny. A Maøenka se takovým "externím èlenem rodiny" stala. Moc rádi jsme oba s Maøenkou chodívali k jejím rodièùm. Rodièe u¾ byli starší lidé a mìli malièké hospodáøství. Liborek býval nejvíc fascinován èuníkem, který pochrochtával za vrátky chlívku, a mlsnou kozou Lízou. Nìkdy Maøenèin tatínek èuníka vypustil na dvùr. Tehdy býval Liborek v sedmém nebi a ze dvora ho nikdo nemohl dostat. Zato pøed Lízou mìl respekt! Kdy¾ se jí toti¾ nìco nezdálo, hned zaèala vyhro¾ovat trknutím. Pro mne byl nejvìtší atrakcí Maøenèina domova èernobílý chundelatý pes Oøech. Sídlil zásadnì v boudì na dvorku, a tak ¾ádný div, ¾e byl samá blecha. Ale já, aè jsem tehdy ještì neznala moudrost "to jsou blechy psí, ty na èlovìka nejdou", jsem na to nedbala a s Oøechem se vøele dru¾ila. ®e jsem si z návštìvy v¾dy pøinesla nìjaký bleší suvenýr, o tom jistì nemusí nikdo pochybovat.
Liborek mìl svùj pevný denní re¾im, který Maøenka svìdomitì dodr¾ovala. V šest hodin veèer chlapeèka s maminkou vykoupaly, nakrmily a u¾ v py¾amku posadily na hrníèek. V této pozici si Liborek v¾dy vyslechl maminèinu veèerní pohádku. A s úderem sedmé ho Maøenka (tu si jako stálý doprovod sám zvolil) odvádìla do postýlky. V tu chvíli zaèínaly v rádiu veèerní zprávy, které uvádìla hudební znìlka Kupøedu levá, kupøedu levá, zpátky ni krok! Jakmile ji bráška zaslechl, nechal všeho a s pokøikem: "Kupšedu levá! Mano, spat!" se rozbìhl hledat Maøenku.
Nu a tímto sloganem se èlenové naší rodiny vybízejí, aby se odebrali na kutì, dodnes...
Míla Nová
