Bydleli jsme na vesnici v malinkém domku. Kuchynì, jizba, rozdìlená síòkou. Na jedné stranì chaloupky pøilepená døevìná veranda a z druhé strany chlév pro jednu krávu a kùlnièka na døíví. To bylo všechno a staèilo to pro rodièe a pìt dìti.
Celý rok se topilo v kuchyòských kachlácích, zatímco do jizby se stavìla kamna jenom na zimu. Zatápìlo se v nich a¾ na veèer, a to ještì ne v¾dycky. Kdy¾ s Radhoštì zaèaly padat silné ji¾ní vìtry a v jizbì byla ta nejvìtší zima, proto¾e vítr se dostal do ka¾dé skuliny, profukoval oknem a v meziokení se usazovaly malé závìje, nesmìlo se topit vùbec. Mìli jsme toti¾ cylindrový komín - dodnes nevím, co to znamenalo, a to prý bychom mohli vyhoøet. Celé dìtství mì pronásledoval strach z po¾áru. V zimì jsem se nebála, proto¾e chalupa byla pøece pod snìhem. Jenom do té doby, ne¾ oheò strávil Kociánùv grunt na pasinkách i se zasnì¾enou støechou.
S listopadovým chladnem se musela kamna pøichystat. Byla kulatá, litinová, asi tak v mé dìtské výšce s krásnou kudrnatou ozdobou kolem plotýnky. Horní dvíøka mìla plastický reliéf a dr¾ák na manipulaci s nimi byl akorát tak do ruky.
Po letním odpoèinku v kùlnì byla kamna patøiènì zaprášená, ozdobená snítkami trávy a slámy. Postavili jsme je doprostøed dvorku, oèistili a pak jsme je natøeli havraním støíbrem rozpuštìným v octì ve víèku od krému na boty. Potom se kamna leštila velmi dlouho, a¾ jejich povrch získal matný støíbrný lesk. Teprve takto upravená se odnesla do jizby, kde se k nim pøipojily roury, stejnì naleštìné.Vyšperkovaná kamna, napojená na onen cylindrový komín, byla pøipravena ke své zimní povinnosti.
První zatápìní bylo sváteèní. Tatínek vzal na lopatku roz¾havené polínko z kuchyòských kamen, rychle ho pøenesl pøes síòku, v ní¾ se zastavila vùnì hoøícího døeva, do jizby a vhodil do kamen, naházel na nìj další polínka a celý domeèek zaplavila ona vzácná a zvláštní pohoda prvního zatopení. Vùnì hoøícího døeva doprovázené trpkou esencí pálicího se octa smíchaného z havraním støíbrem, naplnila ka¾dièký koutek, vznášela se i pod nízkým a obla¾ovala nás a¾ do usnutí.
Litinová kamna pøinášela do našeho domeèku i jinou náladu. Èasné stmívání krátilo den a najednou tady byl i èas veèerního posezení. V døevìném køesle vedle kamen sedával náš tatínek, na klínì míval nejmladšího bratra, nám starším bylo dovoleno posezení na pelesti postele, která byla blízko kamen. Museli jsme dávat velký pozor, abychom nepomaèkali peøiny!
Jizba se nikdy poøádnì nevytopila, ale sálající kamna nám dávala pocit jistoty a rodinné soudr¾nosti a tatínkovo èi maminèino vyprávìní nám nahrazovalo souèasná media. Do postele nám dávala maminka horkou šamotovou cihlu. Nejdøíve ji poválela po ledovém prostìradle a potom ulo¾ila do nohou. Peøina, kterou nás pøikryla, byla veliká a tì¾ká a rychle nasála naše teplo a pak u¾ jenom høála.
Za oknem mrzlo, jen to praštìlo, v kamnech zase praskala velká buková polena, svìtlo, vycházející ze škvír v kamnech, házelo po stropì neskuteèné tvary a nám se usínalo jako v pohádce a vùbec jsme nemysleli na to, ¾e probuzení bude zase studené.