Svìt chce být klamán
Ano, opravdu chce, a také stále klamán je, mnoha rùznými zpùsoby. O jednom klamu, který nikoho nerozhnìvá, proto¾e je to jenom takový nì¾ný podvùdek z umìleckého svìta, vám chci nìco napsat. Jmenuje se trompe-l´oeil, co¾ je známý francouzský termín z dìjin umìní, mezinárodní oznaèení pro výjimeèné formy obrazového ilusionismu.
V pøesném pøekladu je to „klamání oka“. Oko pozorovatele má být podvedeno, odvedeno od zobrazené skuteènosti takovým zpùsobem malby, nebo jiného umìleckého projevu, který mu vsugeruje, ¾e se dívá na pøedmìty zcela skuteèné. V Holandsku 17. století se pou¾ívalo pro oznaèení tohoto tehdy velmi oblíbeného druhu umìní roztomilé synonymum „bedriegertje“, èili „podvùdek“.
Zaèalo to u¾ velice dávno. Kopie nav¾dy ztracených, ale peèlivì souèasníky popsaných maleb øeckých a øímských umìlcù dokumentují, ¾e tento zpùsob ilusionistické malby existoval ji¾ ve 4. století pøed Kristem. Tehdy bylo toti¾ snahou umìlce, aby zobrazil jím vybrané téma co nejrealistiètìji. Naturalisticky. Mìlo to tu výhodu, ¾e nikdo nemusel podávat sáhodlouhé výklady o tom, co jeho umìlecké dílo
pøedstavuje a proè ho namaloval. Plinius starší píše o tom, ¾e takový zpùsob „podvodu oka“ bylo mo¾no najít v dílech mnoha vynikajících malíøù té doby, jako byli Zeuxius, Apelles, Parhaisos, Sosos a další. Vypráví se o tom, jak se Zeuxius (èi Zeuxis) utkal v jakési malíøské soutì¾i se svým umìleckým rivalem Parhasiem z Efezu. Soutì¾ili o to, kdo z nich namaluje realistiètìjší obraz. Zeuxius, známý athénský umìlec, namaloval hrozen vína, a kdy¾ nesli tento jeho obraz do domu soupeøova, slétali se ptáci a chtìli zobat zrnka z hroznu, tak byli realistickou malbou oklamáni. Zeuxius, jist svým vítìzstvím, vešel pyšnì do domu Parhasiova a vyzval ho, aby mu ukázal, co namaloval on. Na stojanu uvidìl obraz, zahalený rouškou – vztáhl ruku, a vida. Ta rouška byla obrazem. Na toto téma napsal èeský básník, klasik, myslím, ¾e Vrchlický dlouhou báseò, kterou jsme se uèili na gymnasiu nazpamì». Dávno je tomu. Dnes si pamatuji u¾ jen to, ¾e Zeuxius sám uznal, ¾e prohrál. On oklamal jen ptáky, kde¾to Parhasius pøelstil èlovìka a umìlce.
Podobný styl v umìní najdeme znovu a¾ v 15. století. Perspektiva, pozorování pøesných rozmìrù, úhlu dopadajícího svìtla, zájem o anatomii, to všechno bylo tehdy ve støedu zájmu umìlcù a zpùsobilo, ¾e se mnozí z nich sna¾ili o malbu víc ne¾ realistickou, vlastnì se tak dostali k urèité formì ilusionistické malby. K vyvrcholení této malby ilusí a snù došlo ale a¾ o mnoho set let pozdìji, v dílech malíøù, kteøí se nazývají surrealisté.
V té dobì, v 15. století, také zaèalo pou¾ití tohoto zpùsobu „podvodu“ v dekorativním malíøství a v intarsii. Nejkrásnìjší takové intarsie, celé místnosti v rùzných palácích a klášterech, které jsou tímto zpùsobem vyzdobené, najdeme zejména v Itálii.
Na obrázku vidíte tak zvané Studiollo v Palazzo Ducale v Gubbiu. Skøínì s knihami a
jinými pøedmìty, sedátka, stolky, všechno je iluse. Intarsie navrhoval Francesco di Giorgio Martini a z rùzných druhù døeva je provedl Giuliano da Majano. Vpravo pak je ještì detail, intarzovaná „skøínka“, zátiší s knihami, perem a kalamáøem, z kláštera Monte Oliveto.Vidíte, ¾e se pomocí tohoto umìleckého smìru dalo i ušetøit za nábytek a jiné vybavení bytu.
Byl to rafinovaný doplnìk interiéru a a¾ do 18. století se mu v mnohém smìru podøizovalo i malíøství. Rùzné lovecké trofeje, co nejrealistiètìji namalované, zdobily dveøe i dvíøka skøíní se zbranìmi, na stìnách zavìšené lovecké utensilie i ulovená zvìø klamaly udiveného diváka a zdobily souèasnì vhodnì interiér. Bohu¾el není mo¾né, abych do èlánku dala všechny obrazy a jmenovala všechny umìlce, které bych vám chtìla pøedstavit, a které bych potøebovala k lepšímu osvìtlení textu ukázat. A které dokazují, ¾e šlo skuteènì o podvùdek velmi krásný a pro umìlce dost pracný. To se týká zejména intarsií, na nì¾ bylo pou¾íváno mnoho druhù døeva. Mimoto zobrazuje tento ilusionismus v dobì svého rozkvìtu také to, jak dalece pokroèil rozvoj geometrie a fysiky.
V holandských interiérech 17. století, tak zvaného století zlatého, najdeme èasto malby, které sugerují nebo nahrazují nìkdy i drahé zaøízení a obsahy skøíní. Také na radnicích, ve spolkových místnostech a 
jiných interiérech byly tyto malby oblíbeny.
„Het puttertje“, èili stehlíèka, s øetízkem na no¾ce, namaloval Rembrandtùv ¾ák Carl Fabritius. Ten sedìl kdysi jako ¾ivý na dvíøkách skøínky v holandském interiéru - a sedí si tak dodnes v Amsterodamském Rijksmuseu.
Na mnoha obrazech je vidìt celé sbírky pøedmìtù denní potøeby, dopisù, všelijakých dokladù a úètù.
Nahoøe vlevo vidíte, jak se s touto malbou vypoøádal skuteèný virtuos tohoto ¾ánru, vlámský malíø Cornelius Gijsbrechts. Ten namaloval i mnoho ateliérových detailù, zavìšených palet a drobnùstek, tak zvaných „quodlibets“ s miniaturní podobiznou umìlce, který to všechno namaloval. (Quodlibet je slovo z latiny a znamená „co je komu libo“, mozaiku, nebo smìs. Pou¾íván je tento termín také v hudbì) .
Vpravo je pak pìkná ukázka tak zvaného „obrazu v obraze“ od Samuela van Hoogstratena., té¾ nìjakou dobu ¾áka Rembrandtova. Obraz se nazývá „Pantoflíèky“ a mù¾ete ho vidìt v Louvre. Je na nìm zachyceno velmi oblíbené téma v Holandsku 17. století, vlastnì celý pøíbìh, na tehdejší dobu ponìkud choulostivý. Pantoflíèky, které vidíme pohozené pøed vchodem do druhé místnosti, znamenají, ¾e je tam odhodila ¾ena lehkých mravù – a tu pak mù¾eme vidìt v zrcadle, které visí na èelní 
stìnì. Stojí zády k divákovi a její kavalír jí cosi podává – asi peníze za prokázané slu¾by. To víte, tehdy bylo všechno podáváno daleko subtilnìji. Na obrazech tedy.
Ještì mám pro vás jeden interiér, tentokrát kostelní, tak zvaný Oude Kerk v Delftu, namalovaný roku 1548 Gerardem Houckgeestem. Divák jako by sám vcházel dovnitø, poodhrnutá záclona sugeruje, ¾e jsme ve skuteèném pøíbìhu. Jak vidíte, mohli do kostela tehdy i psi a vùbec celá situace pøipomíná spíš poulièní scénu, ne¾ scénu ze svatynì.
Také štukové reliefy se daly pomìrnì snadno namalovat a vypadaly jako opravdové. Grisaille s andìlíèky, od malíøe Jakoba de Witta je toho pìkným dùkazem.
Jinou høíèkou malíøù, kteøí se zabývali tímto druhem „podvùdkù“ bylo pøimalovat do obrazu mouchu ve skuteèné velikosti tak, aby se divák domníval, ¾e na obraz právì usedla moucha skuteèná. Jedna z nich, nazývaná „musca dureriana“ se stala v historii umìní pojmem. Na Dürerovì 
Rù¾encové slavnosti, která byla nedávno, zrestaurovaná, v Praze vystavena, bývala také taková muška. Sedìla na bílé roušce na kolenì madony, ale u¾ dávno byla nìjakým pilným restaurátorem, pravdìpodobnì Johannem Grussem, který se silnì poškozeným obrazem zabýval v letech 1839-1841, odstranìna.
Na èernobílém obrázku nahoøe mušku ještì vidíme. Je to výøez z kopie tohoto známého Dürerova obrazu, kterou poøídil v roce 1823 Václav Mánes, strýc Josefa Mánesa, kdysi øeditel pra¾ské malíøské akademie, podle originálu obrazu, který byl tehdy ulo¾en na Strahovì. Muška byla tehdy ještì jako ¾ivá.
Je to prostì zajímavé a oblíbené odvìtví malby a najdeme jej po celém svìtì. Mnozí 
ameriètí malíøi se jím ve století devatenáctém také zabývali.
Nìkterým se to tak zalíbilo, ¾e se zcela na tento druh velmi precizní a pracné malby specializovali, napøíklad Raphaelle Peale (1774 – 1825), na jeho¾ obraze se za rouškou skrývá koupající se dívka. Jistì by tehdy mnohý divák rád odhrnul ten závìs. Dnes, kdy je mo¾no všude vidìt tolik rùzných svleèených krasavic, se mù¾eme jen klidnì dívat.
Frederik Edwin Church, známý pøedstavitel Hudson River School, neb William Michael Harnett, (jeho obraz The Violine je vpravo) známí ameriètí malíøi ze století devatenáctého, byli oba také pøedstavitelé tohoto stylu. 
Dnes se také stále malují trompe l´oeil, ponejvíc rùzné prùhledy do krajiny, které jsou v místnostech místo oken, èi obrazù. Co¾ ovšem není také nic nového, takové malby se našly u¾ v Pompejích.
Nìkdy si malíøi vyøizovali takto i úèty se svými odpùrci a kritiky, napøíklad Španìl Pere Borrell del Caso namaloval v roce 1874 obraz, který nazval : „Únik kritikùm.“ Na obraze je prý on sám, zøejmì byl tehdy velmi mladistvý malíø, zaèáteèník. Dnes visí jeho obraz v Banco de Espaòa v Madridu.
Zajedete-li si nìkdy do francouzského Perigueux v Dordogni kde je Musée du trompe l´oeil, dozvíte se o tomto malíøském odvìtví a o jeho historii a technice všechno mo¾né. Výklenek s vázami (ní¾e)je tam v oddìlení øeckém. Dokud se k nìmu nepøiblí¾íte na dosah ruky, myslíte stále, ¾e je to výklenek skuteèný, se skuteènými vázami. Ale je to zcela plochý obraz.
Kdy¾ se vám doma nedostává oken a výhledu z nich, mù¾ete si jedno okno prostì pøimalovat na volnou zeï, jako to udìlala souèasná italská malíøka Christina Longo. Pøíkladù trompe l´oeil je mnoho, na fasádách domù, všude kolem vás. Kdy¾ se budete dívat, najdete je.
Napøíklad krásné prùèelí domu (obrázek nahoøe) uvidíte v Telèi. Také patøí k trompe l´oeil. Celá èást fasády nad prvním patrem, s malým skuteèným okénkem uprostøed simuluje patra další, s okny, ze kterých se dívají rùzné postavy.
Cibule - není fotografie, je to moje „cvièná kopie“ jednoho obrazu. Olej na plátnì. Man¾el tomu øíká „cibule v oleji.“
Vìra Pokorná
Vybráno z archívu: Poznámka redakce - nemýlí se ten, kdo si vzpomíná, ¾e èlánek Vìry u¾ zde byl. Na stránky pøišla øada nových ètenáøù, kteøí si jej urèitì rádi pøeètou. Kultura a umìní má na stránkách stále místo a pøipomeòme si je tímto velice zajímavým èlánkem. U èlánku jsou ponechány i zajímavé diskusní pøíspìvky, které byly pøidány v dobì jeho prvního zveøejnìní.
