Na Zetu z roku 1953 nedá dopustit
Opová¾livá, ale klidnì podniknutá, neodpovìdná, ale s chutí udìlaná úvaha o písnièkách
Tøeba¾e má osmdesát let, je to poøád statný chlap. Chlap a ryzí kluk zároveò. Mo¾ná proto se s ním rozhovor nedìlá nijak snadno. Staèí jen náznak nìjakého klišé, nebo nìèeho, co mu „nejde pod fúsy“ a on se okam¾itì zatne. Anebo si nezúèastnìnì zaène pobrukovat písnièku - Ludvík Vaculík.
Koncem øíjna vyšla jeho kní¾ka Polepšené pìsnièky. Jak sdìlil v ostravském rozhlasovém poøadu Apetýt Dáši Misaøové, myslel si, ¾e bude staèit, kdy¾ to dítì porodí. Teï ale zjiš»uje, ¾e ho musí neustále pøebalovat. Tím má na mysli rùzná pozvání a spousty besed, které v souèasné dobì absolvuje. Obvykle se do publika musejí pøidávat ¾idle.
Nejspíš tuto otázku nedostáváte poprvé, nicménì zeptat se musím: proè „polepšené“ a proè „pìsnièky“?
„Kdy¾ je písnièka autentická, v¾dycky je v nìjakém náøeèí. To¾ proto pìsnièky. Kdy¾ se mi nìjaká líbila, byla krátká a já v ní chtìl ještì pobýt, nezbylo mi, ne¾ ji prodlou¾it, polepšit. Stejnì tak, jestli je písnièka hrubá a škaredá, nepasuje mi, ale mám o ni zájem, také ju polepšuju. Nikomu ji však nevnucuji.“
Vzpomenete si, která byla úplnì první?
„To jsem vedl svoji dcerku Cilku do školky za ruku a po cestì jí zpíval písnièku o mládencích a panence, která se posekala. Tam, kde se zpívá, ¾e všecka krev jí vyjde, zaèala Cilka velice plakat. Došlo mi, jaký vliv mají písnièky na malé dítì, na jeho pocity, morálku, cit pro spravedlnost a tak jsem to musel v druhé sloce okam¾itì vylepšit.“
Podle èeho jste vybíral další písnièky?
„Písnièka si obvykla vybere mì, podle nálady. Ovšem pravdou je, ¾e na ka¾dou ¾ivotní situaci existuje písnièka. A musím
taky øíct, ¾e v té kní¾ce je jenom to, co paní Vaculíková pøi obèasných kontrolách z kuchynì nezarazila, tak¾e se tím stala spoluautorkou.“
Po vaší úpravì u¾ smutné písnièky nejsou tak smutné. Polepšoval jste však i nìjakou veselou?
„Kdy¾ jsem já šel do búdy – to si myslím, ¾e je hotový valašský gag. Kdy¾ jsem já šel do búdy, búda byla prázdná, mìly mì tam dvì èekat, neèekala ¾ádná. To je pøece absurdní, silnì chlapská situace. Ale písnièka byla krátká, tak jsem ji prodlou¾il.“
Souèástí vaší kní¾ky je CD disk, na kterém zpíváte za doprovodu cimbálové muziky Technik Jana Rokyty. Školíte si hlas?
„O to se skuteènì nestarám, to je šaškárna. Jak se vzbudím, tak zpívám a nejlíp se mi zpívá samotnému, nebo s kamarády. Já v písnièce vnímám nejen melodii, nýbr¾ i to, jakou podává zprávu. Proto bych v souhrnu øekl, ¾e ta kní¾ka je velice opová¾livá, ale klidnì podniknutá, neodpovìdná, ale s chutí udìlaná úvaha o písnièkách vùbec.“
Ke zpìvu patøí i dobré víno. Prý jste jeho znalec.
„To není pravda. Mám víno rád, ale znalec nejsem.“
Tak¾e z jiného soudku. V polovinì šedesátých let jste byl rozhlasovým redaktorem. Jaká zásadní vzpomínka na tu dobu ve vás zùstala?
„Oceòoval jsem tenkrát, jak blahodárný vliv mìla cenzura. Autory nauèila povìdìt i to, co se nesmìlo a ètenáøe nauèila èíst mezi øádky.“
Pak jste se stal autorem 2000 slov a signatáøem Charty 77…
„Na to se nedívám, to mì nezajímá.“
Tak zpátky do souèasnosti. Máte ve svém psaní rytmus a ustálené návyky?
„Kdy¾ píšu, je to ze dvou dùvodù: vnìjších a vnitøních. Buï musím, nebo chci. Nìjakou pravidelnost v tom nemám, ale pracovitý jsem, to øíká i paní Vaculíková. A pøesto¾e umím také na poèítaèi, píšu na stroji Zeta z roku 1953. Pøeklepy a opravy mi toti¾ umo¾òují vidìt nejen to, jak rukopis vypadá, ale i to, jak se vyvíjel.“
Kdy¾ Ludvík Vaculík zaèal hovoøit o tom, ¾e se tìší do Pendolína, pochopil jsem, ¾e rozhovor je u konce. Polo¾il jsem tedy poslední otázku, zda je pravdou, ¾e jeho vztah k feministkám je velmi vyhrocený.
„V ¾ivotì jsem ¾ádnou nepotkal. Já na feministky nemám feromony,“ znìla odpovìï chlapa i kluka zároveò..
Jiøí Muladi
