Nordic walking
Pozn. redakce: U¾ jste si poøídili hole na tzv. Nordic walking? Hodnì teï turisty potkáváme i na cyklostezkách, jak si vykraèují. Opravdu to chùzi ulehèí. Zde je opìt jeden èlánek z historie. Toto psala Vìra v roce 2006, urèitì vás ètení pobaví. A kdo ví (?), mo¾ná u¾ dnes také zmìnila na hole názor :-) ...
Mìli jsme pøítele, který u¾ bohu¾el není mezi námi. Ten byl pøesvìdèen, ¾e èlovìku není shùry dáno aby plaval. Plavání pova¾oval za nepøirozené, proto¾e zastával názor, ¾e tvorové, kteøí jsou pøedurèeni plavat, musejí mít mezi prsty plovací blánu: Nebyl to ¾ádný hlupák, a¾ do normalizace byl úspìšným a oblíbeným redaktorem Mikrofora v Èeském rozhlasu. Zrovna tak si myslím já, ¾e má-li èlovìk chodit za pomoci dvou holí, (nemám na mysli nutnost hole po úrazu, bílou hùl slepce, a tak podobnì) mìl by se s holemi na rukou narodit.
Musela jsem si na toto vše vzpomenout, kdy¾ jsme se s pøítelkynìmi, se kterými pracujeme jako dobrovolné pomocnice v domovì pro seniory u nás v mìsteèku, domluvily, ¾e si vyzkoušíme na seznamovacím kursu „Aktivní senioøi“, který poøádala nìjaká ta
organizace akcí pro seniory, ten všude tolik propagovaný „Nordic walking“. U¾ zpoèátku jsme k tomu nepøistupovaly s dostateènou vá¾ností, to pøiznávám. V holandštinì se toti¾ dá snadno udìlat z anglického „walking“ holandské „zwalken“, co¾ znamená potácet se. Øíkaly jsme tedy všude, ¾e se jdeme uèit potácet.
Sraz byl na velkém parkovišti u „našeho“ velkého mìstského lesa, kam se chodíme s man¾elem dennì docela obyèejnì procházet, a tajnì i sbírat houby. Kdy¾ jsme tam pøišly s dìvèaty, uvidìly jsme asi dvacet velice vá¾nì se tváøících lidièek, obojího pohlaví a byly pøivítány mistrem trenérem, na této „clinic“, jak on sám lekci nazýval. "Clinic" nám všem pochopitelnì zavánìlo nemocnicí, jak jsme se pozdìji dohodli. Pøesto¾e jsme holky na svùj vìk dost zdravé, zaèalo nám být lehce nedobøe. Mistr v "nordic walking", èili chození s holemi, se pøedstavil jako Henk a sdìlil, asi aby nás uklidnil, ¾e je zároveò fyziotherapeutem. Dostavil se opravdu trochu uklidòující pocit, o fyziotherapeutech jsme u¾ èasto slyšely a té¾ se, na doporuèení lékaøe, ocitly v jejich rukou. Bude nás v pøípadì nutnosti rùznì lámat a masírovat na místì? Ještì víc nás zneklidnilo, kdy¾ jen tak mimochodem oznámil, ¾e má sebou v ruksáèku reanimovací aparát. I reanimace bude mo¾ná tøeba? Znepokojenì jsme se po sobì podívaly. Co nás to èeká? Jaká podivná nebezpeèí? No, v nejhorším mù¾eme zahodit hole a rychle zmizet v houští…
Pak jsme si musely vyzkoušet, jak zacházet s tìmi klacky, zvanými prý "poles", co¾ mne pøekvapilo, a¾ do onoho okam¾iku jsem byla pøesvìdèena, ¾e to jsou obyèejné ly¾aøské hole. „Kdo z vás má u¾ nìjaké zkušenosti?“ Nikdo se nehlásil, jenom nìkolik lidièek, zøejmì intelektuálù oznámilo, ¾e u¾ o tom hodnì èetli. Já jsem se po chvilce pøiznala, ¾e nìco podobného znám z ly¾ování, zejména z bìhu na ly¾ích. Dostalo se mi pouèení, ¾e to je nìco docela jiného. Ostatní úèastníci mezitím bojovali s poutky na poles. Kdy¾ bylo koneènì vše upraveno a my asi ètvrt hodiny podle pokynù trenéra mávali rukama na místì, vydali jsme se na cestu. „Hele, jak je tu krásnì“ øekl jeden z úèastníkù a ukazoval na okolo kvetoucí vøes. Ale mistr zkušební lekce "clinic" pro krásu kolem nemìl oèi, pozoroval soustøedìnì naše kotníky.
„Vìnujte se chùzi a hlavnì pohybu rukou!“ Šel hodnou chvilku za mnou a najednou povídá: „Jdeš nestabilnì.“ To mìl pravdu, sem tam se mi tak zvanì zvrtne noha, ale tak chodím skoro celý ¾ivot, i na vysokých podpatcích po Praze jsem tak chodila, do tramvaje naskakovala (tenkrát to ještì šlo). Ale nemìla s tím nikdy ¾ádné vìtší problémy. Tak co bude? „Musíš navštívit podologa.“ „Jdi i s tvým podologem nìkam“, øíkám si tiše. Pøítelkynì Viviane na mne dìlala za jeho zády oblièeje, ale pak se k trenérovi zrádnì pøidala a povídá: „Já jí to taky u¾ dávno øíkám, ¾e k nìmu má jít, ale ona na mne nedá“. Pøitom se ke mnì ta falešnice rychle pøitoèila a zašeptala mi do ucha: „Kdo je to, ksakru, podolog?“ Mnì taky hned nenapadlo, èím se takový podolog ¾iví. Ale to u¾ mistr trenér ochotnì vysvìtluje, ¾e podolog je specialista, který odbornì zmìøí naše nohy a udìlá nám na míru vlo¾ky do bot. Viviane hned øíkala, ¾e si teda urèitì nechá udìlat od nìj vlo¾ky i do svých Prada bot. Teï zase pro zmìnu mistr trenér nevìdìl, co je to Prada. Sláva, mohly jsme pouèovat zase my. To jsou pøece velice drahé italské boty, vznešené, takové, které by nìjaké vlo¾ky od nìjakého podologa vùbec nesnesly. Já sama jsem vlastnì také dlouho nevìdìla, ¾e nìjaké boty Prada existují. High society. Nebo takové Manolo Blahnik boty. To je zase jiný, strašlivì drahý návrháø, jak asi tušíte po otci èeského pùvodu a po matce Španìl. Narodil se jim roku 1942 na Kanárských ostrovech a jeho boty jsou jedny z nejkrásnìjších na svìtì. Zkuste mu do nich dávat podologické vlo¾ky.
Pilnì jsme se tedy asi hodinu a pùl potácely po lese, zapichovaly hole do zemì a zase je vytahovaly, vláèely je za sebou (to se nesmìlo), hihòaly se a brebtaly, co¾ se sice smìlo, ale nerado se to vidìlo, jak jsme si všimly. Vùbec se to musí provádìt s velkou vá¾ností, to severské potácení, skoro nám to pøipadalo jako nìjaká dost tì¾ká práce.
Proto¾e jsme po celou dobu zlobily a vyprávìly si rùzné nesmysly, jako¾ se i dost smály, a¾ se nám masivnì uvolòoval pro lidskou psýchu tak zdravý serotonin, bylo to vcelku zdravé, zábavné, ba pouèné dopoledne. Nejhezèí ale bylo, kdy¾ jsme se koneènì zbavily tìch zatracených poles, a po roz¾ehnání se s trenérem skonèily v hospùdce, které se tady øíká Café. Byly jsme celé vyhladovìlé. Sem s kafem a dorty, s pivem, vínem, rùznými snacks a pomfrity s majonézou.
Jen¾e teï nevím, jak dál. Man¾el hned zpoèátku kategoricky odmítl, kdy¾ jsem ho zvala, aby se kurzu zúèastnil také. „Na blbiny nemám èas“, odseknul mi tento jinak velmi vlídný mu¾. V zájmu zachování klidu a míru v domácnosti asi zùstaneme u obyèejných procházek. To si jen my dva hezky jdeme, povídáme si a je nám dobøe – a nemusíme sebou tahat nìjaké hole. Ale u¾ vím, jak na to: poèkáme, a¾ v Holandsku napadne sníh.
Vìra Pokorná, Nizozemsko
