Narodila jsem se v dìdinì, rozlo¾ené doširoka pod Radhoštìm. Chalupa sem a chalupa tam a od jedné ke druhé velký kus cesty, od Horeèek po Kunèice celých osm kilometrù. Bydleli jsme uprostøed, rovnou pod Radhoštìm a teta Hana, kterou jsem milovala, se provdala sice do Kunèic, ale od poslední Trojanovské chalupy to snad byla jen nìjaká stovka metrù. Chodívala jsem k tetì velmi ráda, jen¾e ten nìkolika kilometrový výlet mìl v¾dycky jeden háèek.
Poslední chalupa na katastru Trojanovic stála tìsnì u polní cesty a svým postavením neodpovídala místním zvyklostem. Umístili ji zadní èástí k cestì. Místo oken a vstupních dveøí na ni civìly k chalupì pøilepené chlévy a chlívky, co¾ pùsobilo velmi ponuøe a já jsem se té chalupy skuteènì bála. Tolik strachu ve mnì bylo, ¾e jsem se k ní ani neodvá¾ila pøiblí¾it a po cestì vedoucí tìsnì kolem ní jsem nikdy nešla, ale obcházela jsem tu hrozivou chalupu širokým obloukem po loukách. I tak jsem utíkala a s úlevou jsem vybìhla na kopec, kde mì u¾ vítal moderní domek tety Hany. Strach mì provázel velmi dlouho a pozdìji, kdy¾ u¾ jsem se odvá¾ila jít kolem chalupy po cestì, se promìnil v nepøíjemný pocit.
V èase vrcholící krize v roce 1931 moji rodièe mìli u¾ tøi dìti, kdy¾ jsem se hlásila na svìt já. Tatínek práci u Bernkopfa sice mìl, ale propuštìní viselo nad ním, i nad jeho spolupracovníky jako Damoklùv meè. Maminka, jak jinak, byla v domácnosti a pøi¾ivovala nás jedna kravka a úroda z nìjaké mìøice pole. A na cestì další strávník. Tím jsem mìla být já. Maminka stála pøed rozhodnutím, co s ním. Po poradách se ¾enami v okolí se rozhodla, ¾e mì dá pryè a tajnì se vypravila v ten nejsprávnìjší èas k „bábì“, aby mì u ní nechala. U¾, u¾ se babice chystala k zákroku, kdy¾ maminka najednou seskoèila s postele a utíkala i se mnou domù. A já jsem se pak v èervenci 1932 narodila.
O tom jak to se mnou mìlo být se však u nás nikdy nemluvilo.
Jezdívala jsem si upevòovat zdraví do Karlových Varù a èas tam strávený, byl vyplnìn i korespondencí s maminkou. Od svých dvaceti let jsem bydlela jinde a teprve v tom lázeòském poklidu jsme mìly mo¾nost ledasco písemnì probrat. Bylo mi u¾ hodnì pøes padesát, kdy¾ maminka našla odvahu a v jednom dopise popsala svou smutnou cestu k bábì, která jí mìla tak zvanì pomoci. Psala mi, jak tì¾ce šla, nohy jako záva¾í a jak dlouho jí trvalo tìch nìkolik kilometrù, ne¾ k bábì došla a jak pøed samotným zákrokem utekla. A popsala mi pøesnì i tu chalupu - místo, kde se vše mìlo odehrát. Byla to právì ona ponurá døevìnice, které jsem se jako malé dìvèe tolik bála.
Koneènì jsem se dovìdìla dùvod mého strachu. Nikdo by mi nevymluvil to, ¾e se ve mnì usadil u¾ v prenatálním vìku.
Proè jsem se cesty kolem staré døevìnice tolik bála? No, pøece jsem tam mohla pøijít o ¾ivot!