Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, myšlenky apod. Začali jsme obyčejným pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete fotku (fotky) i text  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím to tak funguje a zde jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený. Tentokrát je to pohled na  „zajímavé setkání“. 

 

 

Začnu cestou z Prahy, která byla pohodová. V prvý den platnosti nových pravidel silničního provozu bylo na silnicích klidno, a tak jsem zvolil cestu po vedlejších, ač mě počítač navrhoval cestu do Poděbrad přes dálnici. Nelitoval jsem. Když jsem opustil skladiště firem v příměstské aglomeraci, dostal jsem se do líbezné české krajiny, do vesniček s líbeznými českými názvy. Pro Pražáka, který denně vidí na každé hadrárně anglický název, buď zahraniční firmy, nebo českého podnikatele, který se takto snaží získat punc světovosti, to byl rajský obraz. Přiznávám, že jsem párkrát nevěděl kudy pokračovat, ale vždy se někdo našel, kdo mi poradil.

 

V cíli mě uvítaly nositelky známých nicků, které jsem mohl poznat osobně. Prý už v předvečer připravovaly program, bohužel jsem za svého pobytu nepostřehl jaký. Nově příchozí se nadšeně vítaly, mnohé už se znaly z předchozích srazů. Přijely asi tři manželské páry, jinak jedna dcera dospělá a jedna školačka, která připravila příchozím visačky s přezdívkami, aby se přítomní poznali. A pak většinou dámy, kulantně řečeno, na prahu seniorského věku. Jedna přivezla celý plech jahodového koláče, jiné zas drobnosti v upomínku. Jídlo v školicím a rekreačním zařízení bylo dobré, nikoliv však vynikající. Za nižší cenu už jsem si pochutnal na jiných místech více.

 

Organizátorky byly ohleduplné a vyhledaly pro oblíbeného invalidního kamaráda jediný bezbariérový hotel v širém okolí. Škoda jen, že on dal přednost večernímu návratu domů, aby se nazítří opět vrátil. Jak víš, jsem také handicapovaný, nedoslýchám, a tak jsem měl štěstí, že se sezení konala venku, kde se zvuk neodráží, a mohl jsem konverzaci relativně dobře sledovat. I tak mi ovšem mnohé ušlo, to když mluvilo několik dam najednou. Zvlášť když uteče pointa vtipu, je to nepříjemné.

 

Proti gustu, žádný dišputát, dámy dávaly přednost pokecu a mně bylo líto manželů, kteří, jistě ne jen z vlastní vůle, přivezli kytaru, hráli a zpívali, ale nikdo se nepřipojil. Konverzace byla nenucená, občas nějaký vtip, různé zážitky. Já byl aktivní jen málo, těžko se vklínit do několika souběžných rozhovorů na různá témata, tím spíše, že debatérky spolu denně do pozdních hodin četují a já je navštěvuji jen občas. Přesto se v řeči objevují pro mne nové zajímavé obory lidské činnosti a vztahů, což je pro mne, o dvě až tři generace staršího, zajímavé.

 

A tak účasti nelituji, tím spíše, že jsem dostal příležitost navštívit sečskou přehradu, kam jsme s rodiči jezdili před válkou na léto a Chrast, kde jsem prožil v babiččině domě útlé dětství. Babička se strýcem a jeho rodinou skončili v Osvětimi, naši dům po návratu z koncentráku prodali a výnos jim sežrala poválečná měnová reforma. Ale to už je o něčem jiném, jak se dnes říká.

 

(oblíbenou pod nickem prave-dnes)

 

 

Ano, už jsem tam šmejdila, vím, že jsou od Ostravy. Bohužel ale na chatu bývá prázdno. O serveru vím asi rok, občas si tam něco přečtu.

 

Určitě budoucnost má, lidé se dají do kupy a mohou si navzájem pomáhat.

 

Na chat si chodím pokecat, a když se mi tam nelíbí, tak jdu zas pryč.

 

Jasně. Nic jiného jsem neočekávala než pěkný a pohodový víkend. Milé byly minidárečky pro všechny účastníky,  miminka v oříšku.

 

Ivo Krieshofer