Vyhodili by mì z práce…
Pøed nedávnem jsem si poslechla jednoho sympatického politika, senátora a starostu obce Hluboká pana Jirsu. V rozhovoru se mluvilo o nesmyslnosti pøímé volby prezidenta, o energetické krizi a dalších tématech. V jednom momentì zaznìla informace, ¾e èlovìk, který byl odpovìdný za dost ošklivou energetickou chybu, to vysvìtlil slovy: kdybych to neudìlal, vyhodili by mì z práce. A bingo!
®e to pan starosta ani nekomentoval, chápu. Je to toti¾ dost èastá argumentace. Ale blbá!
Mnozí (asi vìtšina) lidí má v sobì jakési vzorce strašení, podle kterých se øídí. Zaèíná to odmalièka. Dej pozor, a» neupadneš, odøel by sis kolínka. Musíš se dobøe uèit, abys mohl vystudovat. Kdybys nemìl školu, nebudeš mít dobré zamìstnání. A málo si vydìláš. A nebudeš š»astný. Tuhle práci nedìlej. To nevadí, ¾e tì nebaví, ale je tam víc penìz. Musíš poslouchat šéfa… atd., atd. A co kdy¾ ne, zboøí se svìt? Nezboøí, proto¾e vedle (spíš nad tím) takového blbého vzorce jsou ještì zákony vesmíru. A ty fungují úplnì jinak.
Na konci osmdesátých let jsem pracovala v jedné redakci, kde to bylo moc fajn. Volná pracovní doba, milí spolupracovníci, kteøí si navzájem pomáhali a mìli rádi humor, pìkný plat. Šéfka, která se v redakci objevila jen sem tam, aby nám oznámila, ¾e sehnala hezkou novou sukni a ¾e jí pes opìt rozkousal baèkory, ale jinak je to miláèek.
Byla to doba perestrojky a bylo to hodnì legraèní. Proto¾e se k nám zakazovaly dová¾et ruské noviny a naopak se za jistých podmínek mohlo jet na Západ. Tady vzniklo i pár nových jakoby progresívních novin. Jedny mne po¾ádaly o èlánek na téma hudebních poøadù v ès. televizi. Dost jsem se v tom vyznala a tak jsem souhlasila. Èlánek jsem psala docela dlouho, hodnì se nad ním zamýšlela. Zkrátka, napsala jsem to nejlíp, jak jsem umìla. Kdy¾ jsem ho odevzdala, pøišla moje šéfka za mnou se zamraèenou tváøí, øka: Dozvìdìla jsem se o tom tvým èlánku. Ten ale nesmí vyjít. Radím ti, abys ho stáhla. Pokud ne, sice nerada, ale musím tì vyhodit.
Pár dnù jsem chodila jako tìlo bez duše. Proè? V¾dy» bylo všechno podle pravdy, nic zlého, jen sem tam mírná kritika. A ona mì vyhodí? Co mám dìlat? Mlelo se ve mnì moc. Taková hezká práce za slušné peníze, milí lidé…Najednou se mi z nitra jakoby ozval hlas: hele, tak tì vyhodí, no a co? Poøád to budeš ty, nic se na tom nezmìní.
A tak jsem se poslechla a nechala se vyhodit. Nikdo tomu nemohl uvìøit, nakonec ani sama ta šéfka. Ale já jsem si moc oddychla, ze srdce mi spadl balvan. Uteklo jen pár dnù a ozvala se mi šéfka z jiné redakce. A nabídla mi místo. Ještì o kousek lepší ne¾ toto. Myslím, ¾e èlovìk se nemá bát a podsouvat si nìco zlého dopøedu. Pokud ano, tak se to stane. Pokud ne, mù¾e být pøekvapen z pøíjemných novinek. Které ¾ivot pøináší…
