Vize a proboha co bude Naše mateøská planeta je zplundrovaná hamouny a je jen otázka, jak dlouho si to ještì nechá líbit. Ona nás nepotøebuje, to my jí ano. A¾ jí dojde trpìlivost, klidnì nás mù¾e ze sebe setøepat. Nic tím neztratí. Naopak, nadechne se a dá se do ozdravného procesu. Zalesní poøezané pralesy, zavla¾í co zavla¾it potøebuje, podpoøí veškerou faunu a floru, aby pìknì prospívala. Nìco, jako my, nìkteøí, kteøí èiníme jarní nebo podzimní èi jaký detox.
Ano, udìlá si detox. A bez nás. A my? Ti, kteøí jsou nábo¾ensky uvìdomìlí, se odeberou do nebe èi do pekla, dle mno¾ství høíchù co napáchali, ti, co jsou vìøící na inkarnaci, odejdou do astrálu, kde také dostanou èoèku podle toho, co se na svìtì nauèili èi nenauèili a vypracuje se jim plán, co musí napravit v dalším ¾ivotì. A ti, kteøí nevìøí ani na jedno èi na druhé, se nechají spálit nebo pohøbít do rakve a do hlíny, jestli na to budou mít èas.
Poslouchala jsem na you tube pøed pár dny rozhovor s dvìma, zdá se, moudrými mu¾i. Také mluvili o tom, jak se lidé chovají a jak na to doplatí. Ve zkratce bych to svými slovy shrnula asi tak: na svìtì jsou otroci a otrokáøi. Otroci poslouchají, co jim otrokáøi naøídí, otroci si u¾ívají plodù z jejich práce. Sem tam jim povolí opratì, sem tam naopak utáhnou. Jakési chudým chléb a víno a makej a buï hodný. Otrokáøi pøipraví systém, podle kterého se jede. Zaèíná fungovat u¾ od mala. Rodièe dìtem øíkají co se má, co se musí a co se nesmí.
Ve škole to pokraèuje. V práci toté¾. A kdo z davu vyboèuje, nemá to lehké. Ale mnohdy pøichází na to, ¾e je š»astnìjší, i kdy¾ tøeba nemá takové výdobytky jako ostatní.
Debata konèila otázkou: hele Honzo, nezdá se ti, ¾e to všechno, co se kolem nás dìje - jako šílené chování mnoha lidí, tolik nenávisti, závisti, zloby, to strašení, zákazy, imigranti co øe¾ou lidem hlavy, pandemie s mrazáky mrtvol v ulicích, opièí neštovice, ruská válka, atd., kdoví co ještì pøijde dál…Nemyslíš, ¾e nad tìmi loutkami, co nás jakoby øídí, jsou zase vìtší loutky, které zas nìkdo další øídí, a tak dál. ®e to tak vesmír prostì narafièil, aby se lidi probrali anebo…
Pøed nedávnem jsem byla pozvaná na slavnostní veèer ke dni seniorù. Sedìla jsem se staršími ¾enami u stolu a hezky jsme se bavily. V tom jedna z nich povídá: ach, co zase bude, z èeho mít strach. Poradila jsem jí, a» neète noviny a nedívá se na televizi, ¾e se tam stejnì pravdu nedozví. A dodala jsem, ¾e já televizi nemám a jsem v klidu. Nemáte televizi? No to bych nepøe¾ila, vykøikla. A ostatní dámy se pøidaly: Ne, to nejde, to bych nevìdìla, co zítra bude…
Co si o tom myslíte vy?
