PRAZVLÁŠTNÍ TVOR
Dítì je tvor prazvláštní a ještì zvláštnìjší. Sna¾íš se mu zavdìèit obìdem, ¾e by si ani ve svátek nemohlo pøát lepší, ono ¾adoní o kousek suchého chleba, nabízíš mu hory doly z tìsta a másla, ono stejnì bì¾í na dvùr vyštrachat z kouøícího hrnce vaøenou bramboru. Však ono Pašíkovi neubude.
Tak také já jsem ze všeho nejvíc miloval suché chlebové kùrky. Jaký svátek, pøinesla-li maminka z obchodu èerstvý, dosud sálající pecen chleba! Jaké strkanice a spory s malou sestøièkou o krásnì køupavý skrojek!
®ádný jej nechtìl dát tomu druhému, i pøes domluvy a výhru¾ky nedal, a tak musela nejednou maminka vzít nù¾ a obøezat bochník z obou stran, teprve potom náš køik ustal.
To mi ke štìstí úplnì staèilo, suchý chléb, nanejvýš s kouskem másla, povidel a nebo medu. A potom samozøejmì brambory, ve slupce vaøené, holými prsty chvatnì loupané a se špetkou soli pojídané.
A co teprve brambory peèené v ohni! Kdepak v ohni, ve ¾havém popelu, ¾ár ohnì by je spálil na troud, popel však mají rády, krásnì øezavìjící uhlíky.
Abyste vìdìli, takové peèení brambor, to je celá vìda a mnohokrát se musí strèit klacíkem do uhlíkù, jestli se nezaèínají propékat pøíliš, i tak se nìkteré z nich promìní v èerné uhlí. Je tøeba hodnì sykat bolestí a ještì víc foukat, ne¾ se brambùrek poddá tvým dlaním a dovolí ti nahlédnout svoje sálající nitro. Hledaè perel otvírající lasturu nemù¾e za¾ít slastnìjší pocit, kdy¾ se ti zjeví zlatý poklad propeèené bramborové støídky, krásnì se drolí a pøímo se domáhá tvých úst. Dìda vytahuje z kapsy trochu soli, sedíte na mezi a umounìnými ústy se usmíváte jeden na druhého. Nemusíte nic øíkat, aby bylo slyšet, jak ve vás všechno zpívá: „To je dobrota, to je dobrota, to je...“
