Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pøed sto lety
Pøipadá mi to jako pøed sto lety, ale je to teprve ètvrt století, kdy jsem byl malým chlapcem. Ten malý chlapec musel obèas vzít tašku a jít na nákup do Smíšeného zbo¾í na opaèném konci vesnice. Na papírku mìl napsáno, co má pøinést. A proto¾e ještì neumìl èíst, papírek poka¾dé pøedlo¾il paní prodavaèce a ta mu vše potøebné nalo¾ila do košíku.
Pozdìji se èíst nauèil, proto¾e však nemohl nìco najít a nevìdìl, jak jinak by si øekl o pomoc, oslovil prodavaèku stejnì: „Mù¾ete mi to pøeèíst?“ Paní prodavaèka hned vìdìla: „Ty to umíš pøeèíst, ty nevíš, kde to je.“ Usmála se širokým úsmìvem a u¾ zahanbenému chlapci kladla do košíku: strouhanku, pytlík mouky, kvasnice. „Ostatní u¾ zvládneš sám, nebo ne?“
Pøikývl jsem stydlivì a pøidal do košíku zbývající vìci. Pùlku chleba, šest rohlíkù, máslo a mléko. Ouha, mléko. Jestli jsem nìco k smrti nerad kupoval, pak to byla právì tato nenápadná bílá tekutina. Ne, proti mléku samotnému jsem nemìl vùbec nic, z èeho jsem mìl hrùzu, byly igelitové pytlíky, ve kterých se prodávalo, a které tak rády tekly.
Nekoneènì dlouho jsem stál nad bednou, kde byly ulo¾ené, bral jsem jeden pytlík po druhém do rukou, všemo¾nì jsem je obracel, ze všech stran je prohlí¾el a hledal, jestli nìkde skrytou prasklinkou neteèe. Vybral jsem ten správný, odnesl ho k pokladnì a zaplatil, ulo¾il ho nahoru do tašky. Pak jsem šel, tak opatrnì jsem vykraèoval, jako bych nesl samá vajíèka, ale za chvíli jsem vidìl, ¾e mi z tašky nìco po kapièkách uniká, a bylo to bílé a bylo to mléko, na které jsem dával takový pozor.
Z chleba byla ¾emlovka a z rohlíkù jakbysmet a na silnici lou¾ièka a já jsem pospíchal zpátky do obchodu, zanechávaje za sebou mléènou stopu, úzkou bílou èáru, z které si ka¾dý mohl pøeèíst, co se stalo. Srdce jsem mìl a¾ v krku a pøece jsem šel, šel jsem za prodavaèkou, provinile jsem sklonil hlavu a tiše vyslovil onu smrtící vìtu: „Mnì teèe mléko.“ Prodavaèka sáhla do tašky a mléko vyndala, pak ho kamsi odnesla a mì pøinesla nový pytlík. A já jsem ho u¾ vùbec nekontroloval, honem jsem ho strèil do tašky.
Moc jsem se stydìl za ten mokrý, mlékem nasáklý chleba, bál jsem se, aby mi ho tøeba taky nechtìla vymìnit. Rychle jsem utíkal domù. U¾ jsem nemyslel, co je s mlékem, jestli teèe nebo ne, prostì jsem u¾ chtìl být doma, abych podruhé a naposled vyslovil, pøi èem jsem poka¾dé tolik trpìl: „Mnì prasklo mléko.“
Na mléko se má chodit s plechovou konvièkou, tak jako jsme pro nì s maminkou chodili. Pøes kopec na Záhoøí, do statku k Ivánùm, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévì mají ¾ivou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíèky a mléko crèelo, potùèkem zvonivì støíkalo do kbelíku.
Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mnì, po mnì se ohlédla. Ano, mìl jsem chu» natáhnout ruku, mít v ní trs trávy a tu trávu jí podat, èekat, jestli si vezme, bát se její velké hlavy, obrovských oèí, rohù, co kdyby mì nabraly. Nikdy jsem to neudìlal, vùbec jsem se nedokázal pohnout, prostì jsem stál a díval se a kbelík se plnil a plnila se konvièka a já jsem ji nesl domù, na chvíli jsem si ji v¾dy pùjèil od maminky.
V druhé ruce jsem mìl krásné paví pero tøpytící se ve slunci, které tak krásnì svítilo a høálo. Šli jste pøes pole a sadem a mléka v konvièce ubývalo, jak jsme se zastavovali a pili sladké doušky. Mìl jsem potom pod nosem knír div ne jako dragoun a maminka se smála, a¾ si z toho musela sednout do trávy. Smál jsem se spolu s ní, i ona mìla pod nosem krásnì bílé fousky. Tak jsme spolu sedìli na stráni a pøehlí¾eli kraj, který nikde nekonèil, ani nezaèínal, který byl zalitý sluncem a tam nahoøe pøecházel rovnou do nebe, na kterém se klidnì popásaly naducané Straèeny a Bìtky.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Pøed sto lety