Po vítání jednoho význaèného pøedstavitele jsem dostala menší úpal a velkou ¾ízeò. Delší dobu jsem hledala restauraci, všude bylo plno, a¾ se na mne štìstí usmálo. U jednoho stolu platili. Rychle jsem zasedla. Tøi starší páni, kteøí pøišli zároveò se mnou, se taky posadili.
Pán po levici byl kula»ouèký, na hlavì mìl èerstvì zastøi¾eného šedivého je¾ourka, modrá oèka mu v kulaté tváøi ¾ivì jezdila. Ten, co sedìl naproti mnì, ten byl vìtší, mìl hodnì pøes metrák, pupek se mu dral z košile, knoflíèky naøíkaly. Oblièej mìl podlouhlý, v pravidelných intervalech jím škubala køeè. Pán po pravici byl støednì velký, hubený, na rozdíl od tìch dvou, si zakládal na obleèení.
„Pane vrchní, pane vrchní,“ do¾adovali se svého. Po ètvrt hodinì jim to vyšlo. „Ètyøi piva. Dáte si s námi, mladá paní, ne?“ Byla jsem vyschlá jak Sahara, tak jsem pøikývla.
„Co je tohle za pivo?“ kroutil hlavou je¾ourek.
„Plzeò to není, smíchov poznám, holešovický to taky není?!“
„Jestli mù¾u øíct svùj názor, tak je to popovický kozel, pánové,“ øekla jsem a znalecky jsem polkla.
U stolu bì¾ela øeè, pánové si stì¾ovali na nohy a kyèle, jak je po tom celodenním stání a pochodování bolí, probírali politiku a soudruha, kterého právì pøivítali.
Byli z jednoho podniku, neoslovovali se jménem, ale bylo vidìt, ¾e pøed tím, co se mu køivila tváø, mají respekt. Je¾ourek mu stále nabízel cigarety a ten spokojenì vykuøoval.
Postupnì jsem zjistila, ¾e ten, co mu cukala tváø, je kádrovák, vedoucí provozu – je¾ourek a ideolog ten elegán.
Je¾ourek si stì¾oval, ¾e se vrátil z Nìmecka a ¾e mu ta jejich kuchynì znièila ¾luèník, ¾e ho tedy musí propláchnout.
„To je fakt,“ øekl kádrovák a zkøivil tváø, „vaøit neumí. My, kdy¾ jsme tam byli se soudruhem øeditelem, tak nám dali ptáèky a na nì zelí! Øíïa z toho byl vedle, ale jak zvracel Pepík Dvoøák, to bylo strašný.“
„Ten u¾ to má odbytý,“ promluvil ideolog, „to jsem se prvnì dovìdìl, ¾e maj mu¾ský taky pøechod! Von se zbláznil do mladý holky, nebyla s ním vùbec øeè, starou nechal být.“
Je¾ourkovi zasvítili oèi: „Tak to mì ještì èeká! To já ještì nemìl.“
„A taky mít nebudeš!“ zatrhl mu kádrovák.
„To chytá mu¾ský kolem padesátky a jsi u¾ dìdek. Ani si to nepøej, v¾dy» to vìtšina odskáèe! Jako ten Pepík. A to nám na výboru sliboval, ¾e toho nechá a vrátí se ke starý!“ øekl kádrovák.
„Já si neumím pøedstavit, ¾e bych tu moji starou nechal. Ztratila se mnou mládí, krásu, ztloustla, usadilo se jí to dole a já bych ji mìl teï nechat? Já jí øíkám „Mámo, kdy¾ mì nevyhodíš, tak se mì nezbavíš!“, øekl ideolog a ostatní pøikyvovali.
„Co z toho mìl? Teï je pod kytièkama! Holt na to nemìl, tahat se s mladou holkou!“ øekl je¾ourek a významnì se na mì usmál, ale kádrovák ho zpra¾il pohledem.
„Ale ta Sýkorová, ta jde nìjak do sebe, ¾e jo?“ zaèal kádrovák, v oèích mu dohasínala vzpomínka na jeho padesát. ®e by tenkrát taky?
Pozornì jsem se na nìj zadívala. Nìco na nìm bylo divné. No jasnì! Zapomnìl zkøivit tváø.
„To ona vycítila, ¾e má šanci, kdy¾ jde Rù¾a na mateøskou, a tak dìlá jako šroub,“ pochvaloval si kádrovák.
Tentokrát tváø zkøivil. Cha! U¾ to mám. To není nervový, to mu padá protéza, von si pøisává zuby. S potí¾emi jsem polkla pivo, nutkání vyprsknout ho, bylo pøíliš veliké a zakuckala jsem se. Ideolog mì mírnì bouchl do zad.
„Nikdo mi nevysvìtlí, ¾e není støelená,“ smál se je¾ourek.
„Ona si myslí, ¾e je umìlkynì,“ vysvìtloval mi ideolog, „zpívá ve sboru.“
To jsem polykala poslední sousta ledvinek s knedlíkem a pískem.
Jak se tam dostal to nevím, ale byl tam. Skøípal mi mezi zuby.
„To vám je hrozný, v èem ta ¾enská pøijde do práce. Nahoøe je to cik cak, dole je to cik cak,“ vá¾nì kroutil hlavou kádrovák.
„Jó pánové,“ øíkala jsem si v duchu, „máte problémy.“
„Ale musíte uznat, ¾e nìkdy se jí to povede,“ bránil ji ideolog.
„Stejnì jí to místo asi dám,“ øekl kádrovák, „víte, vona je obìtavá, dìti nemá, zpívání má a¾ veèer, tak kdy¾ je tøeba tak píše a¾ do veèera.“
„Ale Rù¾ièková ji ráda nemá!“ popíchl je¾ourek kádrováka.
„Jó Rù¾ièkový je málokdo dobrý,“ pøisvìdèil kádrovák.
„Ale musíš uznat, ¾e Rù¾ièková je nìkdo! Já nevím, jak by to vypadalo bez Rù¾ièkový!“ Na tom se všichni shodli.
„Ale zase ti øeknu, ¾e vona dìlá tý Sýkorový takový vìci. Jako tøeba s tou kytkou,“ popichoval dál je¾ourek.
„S jakou kytkou, to nevím, ven s tím?“ ptal se kádrovák.
Je¾ourkovi modrá oèka jen záøila. „Sýkorová si pøinesla do práce kytku, to víš, má ráda krásné vìci, kdy¾ je umìlkynì a Rù¾ièková jí to vyhodila do popelnice. Prý a» radìji dìlá a nehrabe se s kytkama!“
„To by nemusela,“ øekl mírnì ideolog.
„Ale jestli nìkdo mává se starým, tak to je Rù¾ièková a musíme si pøiznat, ¾e tomu rozumí. Je to machr!“ Na tom se všichni shodli a zaèali se shánìt po vrchním, aby objednali další pivo.
Písek mi skøípal v zubech, tak¾e mì nemuseli moc pøemlouvat, abych si dala ještì jedno.
„Taky jste tam mìl písek?“ zeptala jsem se kádrováka.
„Ne,“ øekl upøímnì a pøisál si protézu. Asi mluví pravdu, napadlo mì; mít písek pod protézou, to by se asi netváøil tak spokojenì.
„Ale ti Nìmci, já vám øeknu, ti mají organizaci. To jsme se od nich mìli nauèit, hned za války! Ten fašizmus, ten a» si nechaj, ale tu organizaci!“ rozpomnìl se je¾ourek na svoji slu¾ební cestu.
„Hráli jsme s nimi pøátelák, ten kluk Tichejch, to ti je pohádka! Von jima prošel jako nù¾ máslem, von si s nima dìlal, co chtìl, ten by mohl tìma nohama kouzlit, dal tøi góly.“
„Kde dìlá?“ vyzvídal kádrovák, „Aby sme si ho podr¾eli, aby nám ho nìkdo nepøetáhl.“
„No, to bysme mìli, toho by byla vìèná škoda,“ radostnì pøisvìdèoval je¾ourek, “a v hospodì, tam jsme jim to taky nandali! To víte, voni pijou pivo ze sklenièek, tak jim povídám: „Ich halb Glas Bier,“ utrhl jsem jich tam šest. Kluci hráli na harmoniku a zpívali. Ti koukali, jak to umíme roztoèit. Všechno platili, tak jsme je rozparádili,“ je¾ourek pøi vzpomínce nadskakoval na ¾idli. „Nìmci maj dobrou organizaci.
Ve sportu jsou taky dobrý. Ale my, my máme chytrý lidi!“ chválil si kádrovák, „jen to musíme umìt prodat!“
„Kdy¾ ty Nìmce tak chválíte,“ nevydr¾ela jsem to, „jestlipak víte, ¾e ty svoje sportovce cpou hormonama, aby jim rostly svaly, ¾e šlachy milé svaly neudr¾í a praskají, ¾e dochází k destrukci kostry. To se vám taky líbí?“
Byli upøímnì udiveni a znechuceni.
„Kdy¾ sport, tak širokou základnu,“ øekla jsem.
„Jako byl Sokol,“ øekl ideolog.
„Vidíte, øíkáte byl a co máme dnes? Nejsou høištì, dìtí je jako máku, nejsou tìlocvièny, nejsou cvièitelé, kdo by dneska dìlal nìco zadarmo, ale máme chytré lidi!“ øekla jsem jim naštvanì.
„Víte v SSSR dìlaj všechno ve velkém,“ vzpamatoval se ideolog. „byl jsem v továrnì na auta. To je ú¾asný, všechno je øízeno od pultu. Všude mají mladý lidi. Ka¾dý komunista je obklopen mladými. Ten mladík, co si sem jezdí pøejímat zbo¾í, tak ten bude øeditel nový továrny. Von vo ka¾dým stroji všechno ví u¾ od zaèátku. A víte, co stála ta nová továrna na auta? Osum vagónù zlata! Kde my bysme vzali tolik zlata? Nejsme schopni konkurovat. Kdy¾ jsem tam byl, tak zrovna testovali naši škodovku.“
„O tom mi nemluvte!“ rozèílila jsem se. „To je èeskoslovenská specialita. Poøád se nìco vyvíjí a kdy¾ to pøijde na trh, tak je z toho hrùzinec. Je to hrozný na pohled, tak po technické stránce!“
„Víte kolik stojí vývoj jednoho auta?“ zarazil mì ideolog.
„To mì nezajímá! Kdy¾ si nìco koupím, tak chci poøádnou vìc a ne paskvil!“ nedala jsem se.
„Tak na jedno auto je tøeba 15 miliónù a u nás na to mají jen pìt!“ øekl ideolog.
„Tak to pøedáme s velkou slávou sovìtùm, ne?“ mávla jsem rukou.
„V tomhle státì si poøád všichni tleskáme, jak jsme dobrý, ale skutek utek! Kde jsme? Nikdo nechce dìlat, ka¾dý by se nejradìji postavil k pípì, aby mìl co nejrychleji na auto. V továrnì neposlouchá dìlník mistra, pro mistra je in¾enýr idiot. Ka¾dý zedník má vìtší plat ne¾ vysokoškolák. To se vám líbí? To je správnì? A je to jen èeskoslovenská specialita! A vy si chválíte, jak jsme národ chytrejch!“
Pánové na mì udivenì koukali. Na ideologa pùsobilo pivo nejvíc, stále zdùrazòoval, ¾e není zvyklý pít, ale pøesto se vzpamatoval první. Zaèal zase svoji písnièku: „V SSSR …“
„Co v SSSR, já se ptám na nás! Øíkal jste, ¾e tam má ka¾dý komunista kolem sebe mladé lidi. Koho máte vy? Koho vy? A vy? Nikoho! Bojíte se o fleky! Na budoucnost kašlete! Vy to u¾ do penze vydr¾íte! Po vás potopa! Do té doby si budete tleskat, gratulovat si, jak jste dobrý a potom nám to hodíte na hlavu!“
„Paní má pravdu!“ zam¾oural je¾ourek, „Vem si to tøeba s tím Fialou. Ten je charakterovì vadnej a vy mu chcete svìøit výzkumný úkol! Svìtový úrovnì,“ je¾ourek naštvanì koukal na kádrováka, ale odpovìdìl mu ideolog.
„Vidíš a já jinýho nemám. Já si myslím, ¾e by to dokázal, ¾e na to má. Proè si myslíš, ¾e je charakterovì vadný?“
„Proè, ty se ptáš proè?“ rozèílil se je¾ourek.
„Byli jste se mnou a teï zaèínám koukat, ¾e jste mì odepsali, ne? Ten chlap nás vydírá. V¾dy» dal ji¾ tøikrát výpovìï! Kdy¾ tohle udìlá, tak je charakterovì vadnej, to se na mì nezlob! V¾dy» jsme to probírali ve výboru. Vy jste mì odepsali,“ je¾ourek se na nì zmatenì díval. „Já nejsem ¾ádnej blbec. Nemám školy, ale já pøijdu domù, pustím televizi, ale nedívám se na ni; to jen aby stará nenadávala, ¾e jsem zase v práci a pìknì si v tý mý makovici promítnu a srovnám celý ten den. Mì neoblafnete! Vy jste mì odepsali, co jsem byl pryè.“
„Ale neodepsali,“ sborovì ho chlácholili ideolog s kádrovákem.
„Kdy¾ to nedám Fialovi, tak to musím pustit a budou to dìlat Nìmci!“ rozèílil se ideolog, „já mu to dám a øeknu mu: Hochu, øíkáš, ¾e na to máš, tak dìlej! Ale jestli nás blafuješ, tak poèítej s tím, ¾e s tebou poøádnì zatoèíme!“ energicky ukonèil ideolog.
„Já bych mu stejnì nevìøil, hraje s vámi ferbla!“ nedal se je¾ourek.
„A to opravdu nemáte v celém státì nìkoho jiného, ne¾ Fialu, kdy¾ jsme národ chytrejch?“ ozvala jsem se.
„Ale mají, jen¾e to není soudruh! Ale zato je to charakter!“ øekl mi je¾ourek. Kádrovák si ho však pøísnì zmìøil, tváø mu cukla dvakrát a zaèal mluvit o poèasí.
„Tak vloni jsem si koupil jahody a¾ v Nymburce a stejnì mi nekvetou.“
„Mnì kvetou!“ vítìznì øekl je¾ourek, „Mám jich vysázeno, tøi tyhle hospody!“
„To máš co plít,“ u¾ mírnì øekl kádrovák.
„A kde máte chatu?“ ptala jsem se.
„U Berouna, ale za války jsem ji mìl ve Stránèicích. O tu jsem pøišel. To tenkrát volali z pivováru v Popovicích o pomoc, obsadili ho esesáci. Vedla do nìj jednokolejka, vzali jsme zbranì, mašinfíra to rozkulil, rozrazili jsme ty vrata, v tom uvidìl, co jich tam je, tak se posral, kop tam zpáteèku a rychle jsme vyklidili pole.“
Já jsem pøišel domù, hledám chatu a chata byla v pytli. Vìci byly venku slo¾ený, stará ubreèená, tenkrát èekala kluka, naøíkala, vùbec jsem z ní nemohl dostat, co se stalo. Prý pøijeli ze vsi eses, ¾e potøebují prkna na správku vagónù, tak mi rozebrali chatu! Ale to v materiálech nemám!“ øekl je¾ourek a koukl se bojovnì na kádrováka.
„Sebrali jsme saky paky a jeli jsme domù. Dneska mám chalupu jako hrad! U¾ se tìším do penze,“ øekl je¾ourek a provinile na mne zvedl oèi.
„Já u¾ musím jít,“ øekl ideolog, „mám schùzi.“
„Copak tam budete platný?“ neodpustila jsem si.
„My jdem taky,“ pøidal se kádrovák.
Jen je¾ourek smutnì koukal po vrchním. Asi nebyl ještì dost propláchnutý.
„Tak mladá paní, a¾ nás nìkde uvidíte, tak se k nám pøihlaste,“ louèil se se mnou kádrovák.
Je¾ourek mi tiskl pøátelsky ruku. „Mù¾ete mi mladá pani øíct, jak jste to poznala, ¾e je to popovický pivo?“
„To bych tedy mohla. Ono je to venku napsaný!“
U PIVA
