Jak mne d¾ípíeska dovedla a¾ tam
Obdarovat starého mu¾e mù¾e být mnohdy pro potomky bez fantazie znaèný problém.
Na „mìkké“ dárky si chlapi nepotrpí, prostøedky na holení mu nahrazuje elektrická mašinka, alkohol a sladkosti vzhledem k cukrovce nesmí, knihami má zcela zaplnìný byt a pro novinky si pravidelnì chodí do mìstské knihovny…
„Tiskárnu k poèítaèi jsme mu koupili loni, fo»ák si koupil sám, mobil má sice starej, ale chytrej tvrdošíjnì odmítá… u¾ to mám!... koupíme mu d¾ípíesku!“
A tak jsem se o loòských Vánocích pod stromeèkem doèkal autonavigace. Podobných vymo¾eností se dìsím, ale ujištìní šestiletého vnuka, ¾e „je to, dìdo, brnkaèka“, jsem se upokojil. Stejnì na to moje je¾dìní na nákupy, pøípadnì dvacet kilometrù sem a dvacet zpátky navigovat nikdy potøebovat nebudu.
Jen¾e, jak se øíká, nikdy neøíkej nikdy.
V èervnu pøišla pozvánka na sraz naší nìkdejší tøídy ze základky. Pravidelnì tato setkání poøádala aktivní spolu¾aèka Junková, provdaná Selingerová, ale kdy¾ si ji na pøelomu roku povolal Nejvyšší – bohu¾el se kácí v našich lesích – ujal se tohoto zodpovìdného úkolu Lojza Koláèek. A proto¾e bydlí v bývalé hájovnì nedaleko Baèkova na Vysoèinì, co¾ je, jak jsem si našel na mapì, veøejnou dopravou pomìrnì nedostupná lokalita, a pozval nás k sobì, došlo k rozhodnutí pou¾ít k pøepravì moji rozhrkanou škodovìnku.
„Alespoò vyzkouším navigaci!“ rozhodl jsem se.
Pamìtliv vnukova pouèení, ¾e staèí zadat cílovou adresu a pøístroj si sám podle pøedem navoleného algoritmu a nahraných map najde trasu, uvedl jsem onu chytrou mašinku do provozu a vyrazil. Pøíjemný hlas jakési elektronické sleèny mi øíkal, jakým smìrem mám jet, kde uhnout, ¾e se blí¾í køi¾ovatka nebo kruhový objezd…
Cesta hezky ubíhala, ukolébán oním hlasem, jen¾ mne ujiš»oval, ¾e jedu správným smìrem, jsem v poslední chvíli zaregistroval èervenou znaèku s bílým pruhem, ale zoufale zabrzdit jsem stihnul a¾ za ní. Stojím èumákem v jednosmìrce… kouknu do zpìtného zrcátka, ¾e couvnu… a co nevidím: za mnou pøistálo auto s nápisem „Pomáhat a chránit“. Uniformovaný policajt u¾ vystupuje z vozu a evidentnì mì nechce ani chránit, ani mi pomáhat, a kdy¾, tak mi chce pomoci od tisícovky.
„Do prdele!“ ulevil jsem si.
„Pokraèujte rovnì a po dvaceti metrech odboète doprava. A jste tam!“ øekla d¾ípíeska.
