Moje neš»astná tøináctka
Na rozdíl od spousty povìrèivých lidí mne nikdy ani v koutku mysli nenapadlo, ¾e bych mìl mít obavy z èísla 13 èi hrùzu z pátku 13. A¾ do chvíle, kdy mi mùj ošetøující lékaø sdìlil, ¾e se musím akutnì podrobit dosti slo¾ité operaci. Zalistoval v diáøi a pravil: „Nastoupíte pøíští týden ve ètvrtek, v pátek to odoperujeme, pak si dva týdny pole¾íte a budete zase zdráv a mlád.“
Jeho závìreèná poznámka mne jako èerstvého pìtašedesátníka zaujala natolik, ¾e odpoutala moji pozornost od termínu operace. Doma jsem sáhl do šuplíka, vylovil kapesní kalendáøík… pøi pohledu do nìj by se ve mnì krve nedoøezal. Pátek tøináctého!
Jestli¾e jsem se doposud nad triskaidekafobií, co¾ je chorobný strach z tøináctky, èi paraskavedekatriafobií, tedy nepøekonatelných obav z pátku tøináctého, jen usmíval, od této chvíle se mi v duši usídlil èervík pochybností. Co èervík… poøádná ponrava. Nic platné nebylo ani racionální vysvìtlení, ¾e tøináctka je pouhé prvoèíslo èi atomové èíslo hliníku. Ani to, ¾e se strach z tøináctky odvozuje z prachobyèejné náhody, ¾e Jidáš byl tøináctým uèedníkem Kristovým, a proto¾e jej zradil, byl bo¾í syn ukøi¾ován na Velký pátek. A také, ¾e v hebrejské abecedì je pod tøináctým písmenem ukryto písmeno M, co¾ znamená Mavet, tedy Smrt.
Co mi ale zbývalo. Osudový pátek s oním nepøíjemným numerem urèený k mé operaci jsem nemohl vynechat, jako to dìlají v nìkterých hotelech, kde zcela vypouštìjí v èíslování pokojù 13 i dokonce celá tøináctá poschodí.
V nemocnici vše probíhalo profesionálním rytmem, sestøièky se usmívaly… jen spolupacient na vedlejším lù¾ku od pùlnoci vzdychal, skuhral a naøíkal.
„U¾ je to tady!“ øíkám si. „I pro nìj ten den zaèal dìsivì.“
Zbrocen studeným potem šíleného strachu jsem byl odvezen na operaèní sál. Ještì ¾e mne záhy milosrdná injekce poslala do jiné dimenze.
„Vzbuïte se! U¾ je po všem!“ slyším z jakési obrovské dálky hlas. Otevøu oèi a nad sebou vidím líbeznou tváø dlouhovlasého andìla.
„Je to jasné, u¾ jsem v nebi. Alespoò, ¾e tak, kdy¾ u¾ jsem tu operaci nepøe¾il.“
Po hodinì, kdy u¾ anestézie pøestala zcela úèinkovat, jsem zjistil, ¾e realita je jiná. Operaci jsem pøe¾il a daøí se mi docela dobøe. Jak je to ale mo¾né, kdy¾ byl pátek tøináctého?
Po návratu z nemocnice jsem našel na stole ten svùj kalendáøík. Na jeho deskách záøil zlacený letopoèet 2013. Byl loòský.
Zbrocen studeným potem šíleného strachu jsem byl odvezen na operaèní sál. Ještì ¾e mne záhy milosrdná injekce poslala do jiné dimenze.