Mùj dìdeèek JUDr. Jindøich Štemberka zalo¾il turistiku v Orlických horách. Na památku má proti hotelu Panoráma v Deštném pomníku. Stavím pøed ním v dojetí, aèkoliv jsem ho, tatínka mé maminky, nikdy nepoznala. Narodila jsem se pozdì. Je ale zvláštní, ¾e si s ním rozumím tak intenzivnì, jako by ¾il.
Poprvé mne a mou maminku pøivezl do hor vozka z vedlejší vesnice na ¾ebøiòáku s koòským spøe¾ením. Sudety u¾ byly minulostí a já se koneènì mohla podívat do údolí, které dìda tak miloval.
Dokonce tam kdysi koupil chalupu od jednoho døevorubce, který u¾ nechtìl døevorubovat.
Prostøedí, kde jsem se najednou objevila mne tak rozrušilo, ¾e jsem mìla pocit, ¾e nás dìda vítá.
®e vidím jeho tváø jako by s tou krajinou srostl. Splynul s ní.
Stráò pod lesem byla jeho èelo. Les na jejím vrcholu byly jeho vlasy. Studánky jeho oèi, plné dojetí. Na svahu pod nimi chalupa, vypadala jako nos. Kdy¾ se otevøela okna, dýchal. Pod chalupou ovocné keøe, jako knír. Pod knírem usmìvavá ústa øeky. Pod spodním rtem louka jako brada, lemovaná køovím, trávou, stromy, jednoduše vousy. Ta podoba!
Vzpomínky jsou kvásek, a tak fantazie nìkdy kyne a kyne, a¾ pøetéká z d¾í¾e souèasnosti do dávné minulosti. A jak se ukázalo, i z dávné minulosti do nedávné souèasnosti.
Petr Rýgr z Pøibyslavi roènì odleje z cínu tisíce figurek
To se na mne domluvili bývalá øeditelka Støediska kultury Impuls v Hradci Králové, Jarmila Šlaisová s dobraschopným tvoøitelem cínových figurek, a do Orlických hor také zamilovaným Petrem Rýgrem z Pøibyslavi, ¾e mi na zahájení mé výstavy kreseb bude dìlat mého dìdeèka Jindøicha. Oblékl se do tehdejšího turistického obleku a zahájil mou výstavu slovy: „Vá¾ení pøátelé! Pøedstavuji vám práci své vnuèky Lidunky…“ A pokraèoval.
Myslela jsem, ¾e spadnu ze ¾idle, na mne, pøedem nic netušící, kterou umístili. Srdeèný potlesk ho neminul. Rozesmátí návštìvnicí mi pobavenì podávali ruce. Covid-19 ještì nebyl, a tak jsme si všichni, a nebylo nás málo, u¾ili s „dìdou“ zase velkou legraci.
Portrét