Fotografování
S pøibývajícím vìkem se stávám i pamìtníkem technického pokroku a zmìn ve vybavení lidí k jednotlivým èinnostem. Platí to i pro fotografování, èinnost velmi rozšíøenou, se kterou má témìø prakticky ka¾dý osobní zkušenost.
Nedávno jsem vidìl reportá¾, ve které pøed dìti schopné pou¾ívat mobil polo¾ili klasický domácí vytáèecí telefon. Ukázalo se, ¾e si nevìdìly rady, sna¾ily se maèkat èísla v èíselníku, ale nenapadlo je vytáèení. Tyto dìti však umí nejen telefonovat mobilem, ale s ním umí i fotografovat a snímky na dálku zasílat.
Pøedstavil jsem si ten rozdíl mezi generacemi, jak by tato generace s pøekvapením a nejspíš i nevìøícnì hledìla na mé poèínání s fotografováním. Mùj první fotoaparát byl Flexaret, zrcadlovka na film s 12 snímky.
Poté, co jsem s tímto filmem 12x zmáèknul spouš», tj. udìlal 12 fotografií, jsem film vyndal z fotoaparátu a v bakelitové nádobce s kapalinou - vývojkou vyvolal, poté usušil vše v èerné komoøe, tj. v koupelnì a poté pomocí zvìtšovacího pøístroje zhotovil obrázky - fotografie k zalo¾ení do alba.
Popisuji to s cílem sdìlit, ¾e ka¾dý, kdo v této dobì fotografoval vìtšinou nejen znal celý proces vzniku fotografie, ale èasto byl schopný to i sám realizovat.
Poté film pøevládl u¾ší kinofilm, nejprve èernobílý a poté i barevný, který se vìtšinou vyvolával a snímky z nìho vyhotovovali v laboratoøích. Tato situace trvala v podstatì témìø do konce minulého století. Posléze japonská spoleènost SONY vyvinula zpùsob ukládání fotografie na elektronický materiál, elektrické prvky CD a tím náhradu pøedchozího ukládání na film. Rozšíøily se, a té¾ jsem ho vlastnil fotoaparát (Olympus) s pamì»ovou kartou, s mo¾ností pøehrání do poèítaèe.
Jako èlovìk, který se celý ¾ivot zajímal o techniku, nakonec se tak i ¾ivil mám upøímnou radost z pokroku, ale souèasnì mám pochybnosti èi obavy z té rychlosti. Z toho, ¾e zmizela ta mo¾nost si tak nìjak osahat a za¾ít jednotlivé stupnì pokroku, zmìn a stále rostoucí závislosti na pøístrojích, nyní zejména poèítaèích.
V mládí jsem si vyrobil rozhlasový pøijímaè, opravoval motor automobilu, opravoval motocykl, praèku. Ke všemu staèil šroubovák a klíèe. Nyní ani automechanik to nemù¾e udìlat bez speciálního zaøízení a poèítaèe.
Ta moje obava je z té rychlosti zmìn od stavu, kdy vìtšina lidí vìdìla alespoò v omezené míøe, proè a na jakém principu vìci, které pou¾ívají pracují, tak nyní vìtšinu lidí ani nenapadne se nad tím zamyslet. Pokud se mnì vybaví v minulosti vyslovené obavy, ¾e roboti (stroje) ovládnou èlovìka, co¾ vypadalo jako fantazie, tak souèasná doba to rozhodnì nevyvrací.
Svou profesí jsem se dostal po škole k prvnímu poèítaèi v tehdejším Èeskoslovensku. Poèítaè SAPO (Samoèinný Poèítaè) zabírající velkou místnost a jeho¾ schopnosti – výkon, byl nesrovnatelnì menší ve srovnání se souèasným notebookem velikosti knihy. Ale vìdìl jsem z èeho je slo¾ený, jak jednotlivé èásti pracují, zatím co o tom, s èeho sestává notebook a jak pracuje mám jen velmi mlhavou pøedstavu a obávám se, ¾e øada lidí jej pou¾ívající nemá pøedstavu ¾ádnou.
Fotografování