Pro dobrotu na ¾ebrotu
Staré èeské pøísloví o jeho¾ platnosti se ka¾dý z nás alespoò jednou v ¾ivotì pøesvìdèil. Kdysi dávno jsme se s kolegyní dohodly, ¾e nìco udìláme pro naše spolupracovníky. Vymyslely jsme zájezd pro dìti na safari do Dvora Králové. Autobus a vstupné zaplatil závodní výbor (akce pro dìti k mezinárodnímu dni dìtí), oèekávaly jsme ¾e zájem bude a doufaly, ¾e nìkteøí rodièe pojedou s námi. Doufaly jsme marnì, pouze jeden bezdìtný kolega se nabídl, ¾e pojede s námi, proto¾e ještì nevidìl ¾ivého nosoro¾ce, které tehdy pan Wagner pøivezl z Afriky. Pøi nástupu do autobusu jsme zjistily, ¾e místo dvaceti nahlášených dìtí jich je tøicet, no nemìly jsme srdce nìkteré nenahlášené poslat domù. Vìkový rozdíl mezi dìtmi byl také velký, dìti ze školky, údajnì samostatné a¾ po kluka z osmièky. K jmenovitému seznámení jsem pou¾ila lízátka, dítì øeklo jméno a dostalo tøi lízátka jako dárek. Opìt chyba, místo aby si je schovaly, jak jsem jim radila, zaèaly je cumlat a pøi ka¾dém drcnutí autobusu jsem se dìsila, ¾e se nìkteré dítì s ním zalkne. Na to jsme pøipraveny nebyly, mìly jsme sebou nedostatkový toaletní papír a ubrousky, tehdy papírové kapesníky nebyly.
Cestu tam jsme pøe¾ili všichni ve zdraví, jen nìkolik dìtí se pøiznalo, ¾e pøi jízdì blinkají, tak jsme je okam¾itì pøesadily a vybavily ubrousky. Na safari jsme nejprve navštívili jejich zoologickou zahradu, pøesto¾e jsem mìla dopøedu pøipraveno povídání o zvíøátkách, co uvidíme, teorii o rozmno¾ování jsem si nenastudovala. Hned za branou byli poníci, kteøí dokazovali názornì moji zanedbalos. Holèièky se divily co to dìlají, kluci se smáli a dìlali chytrolíny, zejména ten nejstarší. Zavelela jsem, jdeme se podívat na slony. Jen¾e tam to bylo to samé, a navíc hodnì mohutné. To u¾ se holèièky bály, aby si sloni neublí¾ili a do toho se ozval hlas toho výrostka, který se mého kolegy ptal, jestli ho má taky tak veliký. Dostal za to od nìho poøádnou herdu do zad a všechny dìti jsme radìji urychlenì se pøesunuly na safari. Doufala jsem, ¾e tam jarní touhy nebudou. Nebyly, jen¾e naše zvìdavost neušla jednomu velkému samci, který si to pøihasil pøímo k nám. Kolega mìl radost, ¾e ho tak zblízka vidí, jen¾e ten se k nám otoèil zády a ukázal, co z jeho potravy v nìm zbylo. Navíc pomocí ocasu to zaèal rozmetávat. V m¾iku jsme byli nahozeni a jeho lejno jsme mìli všude. Tìch pár ubrouskù nám staèilo jen na vytøení oèí, abychom alespoò na cestu vidìli. Navíc se nám jedno dítì ztratilo a tak jsme ho hledali. Pøesto¾e jsme dìti neustále dr¾eli v houfu a pøepoèítávali, nemohli jsme se shodnout kde se ztratil. To byly nervy. Po pùl hodinì si jedna holèièka všimla, ¾e se za námi plou¾í nìjaký kluk. Dostal další záhlavec, uculoval se a bylo jasné, ¾e to dìlal schválnì, ¾e nás jen stopoval. Umýt se tam nikde nedalo a pán øidiè nás odmítl do autobusu pustit. Holèièky breèely, kluci se chechtali a my slibovali pomoc s úklidem. Nakonec nás vzal na milost, kdy¾ jsme z vlastní kapsy mu dali peníze za úklid a tak nás špinavý a smradlavý odvezl domù.
Ovšem pro nás dospìlí celá zále¾itost neskonèila, nìkteøí rodièe si stì¾ovali, v jakém stavu jsme dìti pøivezli, a tak jsme šli na kobereèek. Naše vysvìtlení se nebralo, navíc kádrovka navrhovala pro nás trest, proto¾e jsme tam bily dìti. Ten nevycválený kluk byl její dítì a hned navrhovala sundat prémie. Jednak jsme tam dlouho u¾ ¾ádný nedostávali, tak jsme se zeptali, kolik nám zaplatí za pøesèasy, které nám tím vznikly a kolega dodal, ¾e ani kuøe zadarmo nehrabe. Tím celé jednání konèilo a pøesvìdèilo nás, ¾e to pøísloví „za dobrotu na ¾ebrotu“ funguje i po staletí. Ale zároveò platí, ¾e není nad vlastní zkušenost, a tak jsme se pouèili, ¾e na jaøe se chodí s dìtmi dívat na rybièky a v pøípadì nosoro¾ce je lépe se na nìho dívat zpovzdálí, pokud èlovìk nemá na sobì pláštìnku.
