Jak mì v Jugoslávii znásilòovali
V Jugoslávii jsem byla mockrát a v¾dycky mì tam potkalo nìco neobvyklého.
Jednou jsme se vydaly s kamarádkou z Trpanì do Splitu obchodovat. Trpaò le¾í na poloostrovì Pelješac. Trajektem jsme dopluly do Ploèe a z Ploèe do Splitu jsme jely stopem. Ve Splitu jsme šly na trh a tam jsme smlouvaly s místními obchodníky. Byla to sranda. Na prodej jsme toho moc nemìly, nìjaké kecky a papírky na cigárka. Co jsme za dvì hodiny usmlouvaly, to do nás potom obchodníci v kavárnì vrazili.
Vydaly jsme se zpátky. Aut bylo dost, ale ¾ádné ne a ne zastavit. Po dlouhé dobì nám zastavil Tirák. Vyšplhaly jsme se do kabinky k øidièi. Sotva ho bylo za volantem vidìt, ale ruce mìl velký, chlupatý, zrzavý a hlavnì je mìl všude, tedy na mnì! Nestaèila jsem ho odhánìt. Najednou zastavil, vykøikl „odmor“ – odpoèinek, skoèil na mne, chytil mì za prsa a chtìl mì! Kamarádka otevøela dveøe, stála na schùdkách a sna¾ila se mi pomoci tím, ¾e mì z vozu tahala za nohy. Tak se tam o mì hodnou chvilku pøetahovali, a¾ mi potrhali moje propínací šateèky. Nakonec se mi pøeci jenom podaøilo se vyrvat a spustit se na zem. Utíkaly jsme, co nám nohy staèily, doprovázeny licitováním malého šoférka, který se nechtìl vzdát pøedstavy, ¾e mì dostane. Zastavil nám malý Fiátek, a odvezl nás do Ploèe. Poslední trajekt byl pryè. To byl ovšem prùšvih, proto¾e jsem v Trpani zanechala mu¾e s dìtmi. Vìdìla jsem, ¾e bude mít starost, a tak nás nenapadlo nic lepšího, ne¾ ¾e se tam dostaneme po souši, do Stonu 70 km a ze Stonu 70 km do Trpanì.
Šly jsme na magistrálu, ale nikdo ne a ne zastavit. Jel autobus, ale byl bohu¾el linkový, tak¾e co jsme vyšmelily ve Splitu, tak jsme daly za autobus. Dojely jsme do Stonu, to je konec, respektive zaèátek poloostrova.Zaèalo se šeøit a nám zbývalo 70 km do Trpanì, po poloostrovì. Vypadalo to špatnì. Sedìly jsme u silnice, hladové, ¾íznivé, pár dinárkù v kapse. ®ízeò byla silnìjší ne¾ hlad, tak jsme se rozhodly investovat do minerálky. U silnice byly stolky, vypadalo to na vinárnu, tak jsme zasedly. Vedle u stolu sedìli dva mladíci a hned se zaèali kamarádit. Vypovìdìli jsme jim, co nás potkalo a oni hned, ¾e nás vezmou na noc k sobì. Zaèínala být tma, na stop to u¾ nevypadalo, a tak jsme si s kamarádkou øekly, ¾e bychom je mohly zvládnout. Nìco jsme popili, pojedli a šli jsme bydlet. Šli jsme kilometr, druhý, tøetí, hoši byli namazaní, dotírali a my jsme odolávaly a najednou ten jeden mladík mìl v ruce pistoli. Hrklo to ve mnì, myslela jsem, ¾e na nás, ale ukázalo se, ¾e chrání Jugoslávii od diverzantù, kteøí jim ji podpalují. No, moc jistoty mi to nedodalo, a tak jsem si øekla, ¾e ho musím odzbrojit.
Øekla jsem mu, ¾e jsem pistoli ještì nedr¾ela v ruce, pùjèil mi ji a u¾ ji nedostal. To jsme došli do Stonu – mìsta. Jeden z hochù bydlel v pavlaèovém domì, man¾elku mìl mimo, musely jsme lézt po ètyøech, aby nás sousedi nevidìli. V bytì jsme za pomocí pistole hochy zahnaly do pokoje a my jsme obsadily druhý. Po noci plné útokù jsme uhájily svoji èest.
Ráno jsme polo¾ily pistoli na stùl a opustily spící hochy. Probouzejícím se Stonem jsme utahané, nevyspalé pochodovaly výpadovkou smìr Trpaò. Zastavil malý náklaïák. Do Trpanì jedu, ale musím se ještì nìkde zastavit, øekl šofér a my jsme nastoupily. Po 20 km odboèil z hlavní silnice a my jsme se po pùlhodince ocitly ve støedovìku.
Z kamenù postavená budova mezi olivovníky, kruhové napajedlo pro konì, dvì dívky zahalené a otec, který mìl taky závoj, ale to se vysvìtlilo, zrovna ošetøoval vèely, nám prostøel pod stromy, na zemi, pøinesl nám víno, hrozny, med, sýr, a ¾e musíme pojíst. To jsem tenkrát ještì nevìdìla, ¾e víno a hrozny se nesmí dohromady.
Za hodinku nás šofér nalo¾il a jeli jsme na hlavní silnici. Jak jsme se blí¾ili, tak zase zaèal, ¾e se musí nìkde ještì zastavit. Mnì se v bøiše zaèalo dít nìco pøíšerného, studený pot mi vyrá¾el z èela a tak jsem další výlet do støedovìku odmítla. Vystoupily jsme. Bøicho hrozilo prasknutím, kalhoty jsem mìla na pùl ¾erdi, kdy¾ kamarádka zastavila pe¾ota a pøerušila moji èinnost voláním: “Honem, pojï, oni jedou do Trpanì“. Vzhledem k tomu, ¾e tam tìch pe¾otù tolik nejezdí, jsem se obìtovala. Kamarádka konverzovala, ale mnì slova došla. Èùrky potu byly všude, pronásledovala mì pøedstava øádnì podìlaného pe¾ota. Hoši samozøejmì nejeli rovnou, ale odboèili z hlavní k hotýlku u moøe. To mì vlastnì zachránilo. Místní WC výbuch pøe¾ilo. Podávané hrozny a víno jsem však odmítla.
Do Trpanì jsme dorazily v odpoledních hodinách. Man¾el byl na mrtvici, no a do Jugoslávie se mnou ji¾ nikdy nejel. Mé útrapy ho nezajímaly, urèitì jsem se asi nìkde pelešila.
