Myslím tím samozøejmì èas prázdnin, ty bájeèné dva mìsíce, kdy dìti nemusí ráno brzo vstávat, kdy je rodièe nemusí tahat z postele a uèitelé si první hodinu výuky nemusí zoufat, ¾e snad, probùh, pùlka tøídy ještì spí. Jistì, ¾e to není právì jen v tom vstávání.
Všichni jsme chodili do školy a mo¾ná právì proto jsme obèas pøesvìdèeni, ¾e škole a školství musíme zcela samozøejmì rozumìt. Tím se ovšem dopouštíme hlubokého omylu. Pokud èlovìk nemá vlastní zkušenost, co znamená stát pøed tøídou tak dvaceti a¾ tøiceti dìtí (vìk u¾ dnes nehraje takovou roli), vùbec netuší, oè vlastnì jde. Vím o èem mluvím.
Vyzkoušela jsem si to na vlastní kù¾i v jedné pra¾ské škole a pokud mne pamì» neklame, byla to 6. B. V té základní škole jsem tehdy mìla miniúvazek pøi kanceláøi hospodáøky – nìco mezi písaøkou a pokladní.
A došlo na nejhorší – toho jara chøipková epidemie nesklátila ¾actvo, nýbr¾ uèitele. Situace byla natolik kritická, ¾e suplovali pomalu všichni zamìstnanci starší 18 let. Ani já jsem nebyla ušetøena. Byla jsem mladá, nìjaké ideály mi také ještì zbyly a vzpomínka na dìtskou touhu býti uèitelkou byla ještì dost ¾ivá. (Nezapírám, ¾e v ní nebyl jen altruismus, ale i fakt, ¾e jako uèitelka bych mìla rok co rok prázdniny).
Hodina zemìpisu mi taky nepøipadala pøíliš obtí¾ná, kdy¾ nic jiného, pou¾iji starý trik – orientaci na mapì. Podrobností o prùbìhu hodiny netøeba. Odnesla jsem si pouèení, ¾e i špatná zkušenost je zkušeností dobrou. Dìtský sen byl pohøben nav¾dy.
Vìzte, ¾e dìti neoèekávají dychtivì svého pedagoga, aby se dozvìdìly novinky o rozloze Asie, o vìtné skladbì, o rovnicích èi o Darwinovì teorii o vzniku druhù. Jistì se mezi nimi najdou i jedinci, které alespoò nìco z výše citovaného zajímá, ale ti svou touhu po vzdìlání pøed vìtšinou peèlivì skrývají. Proto je hodina strávená ve tøídì, tzv. za katedrou, pro laika nejen vyèerpávající, ale i pouèná.
Pochopila jsem velmi rychle, ¾e správný uèitel musí mít pevné nervy, pøirozenou autoritu, nebeskou trpìlivost, herecký talent a samozøejmì vìdomosti. Po této zkušenosti mi bylo naprosto jasné, ¾e kantorùm opravdu není co závidìt.
Mù¾ete namítnout, ¾e jedno „ochomýtnutí” kolem katedry je dost málo na zobecnìní, ale mívala jsem mo¾nost dosti zblízka sledovat školní „cvrkot” a mohu zodpovìdnì prohlásit, ¾e zatímco dìti od pùli kvìtna cítí prázdniny, jako kùò vìtøí vodu, a tudí¾ finišují do závìru školního roku plny energie, uèitelé do cílové rovinky v podobì závìreèné klasifikaèní konference klopýtají vyèerpáni jako po maratónském bìhu. Kdy¾ pak vidíte uèitelku èi uèitele obtí¾ené 30. èervna kvìtinami od ¾ákù, mù¾ete si být jisti, ¾e si tyto voòavé dárky skuteènì zaslou¾ili.
Tak¾e není od vìci popøát krásné prázdniny nejen všem školákùm a studentùm, ale také jejich kantorùm…
Vytou¾ený èas