Jean François Champollion, francouzský archeolog a zakladatel egyptologie
23. prosince 1790 - 4. bøezna 1832
Jméno Champollionovo je známo nejen mezi archeology a odborníky na egyptologii, za jejího¾ zakladatele je pova¾ován, dokonce bývá nazýván „otcem egyptologie“. Rovnì¾ se má za to, ¾e z tzv. Rosettské desky rozluštil hieroglyfy a tím dal klíè dalším vìdcùm ke zkoumání starobylých egyptských nápisù a papyrù.
(Slovo „hieroglyf“ znamená v podstatì „posvátný vyrytý znak“, co¾ oznaèuje, ¾e tento druh písma byl starými Egyp»any pova¾ován za posvátný.)
Champollion sám o sobì prý prohlásil: „Je suis tout à l'Égypte, elle est tout pour moi.“ (Jsem Egyptu zcela oddán. On je pro mì vším.) Jean François Champollion se narodil v dobì Velké francouzské revoluce, dne 23. prosince 1790 v mìstì Figeacu v departementu Lot v jihozápadní Francii. Místo narození bylo Rue de la Boudousquerie, dnes Place Champollion, kde je v souèasné dobì jeho muzeum. Pokøtìn byl v tamnìjším hlavním kostele Notre Dame du Puy.
Nìkteré prameny také uvádìjí mo¾nost, ¾e se narodil o den pozdìji, ale vìtšina se v uvedeném datu shoduje. Tatínek Jacques (1744 – 1821) byl knihkupec, ze zaèátku dokonce podomní, pozdìji se zmohl a dokonce si poøídil dùm. Avšak byl spíš chudý. Maminka Jeanne Françoise, rozená Gualieu (1744 – 1807), pocházela podle jednìch pramenù ze tkalcovského rodu, podle jiných pramenù z mìš»anského rodu. Man¾elùm se narodilo osm dìtí, mìli asi ètyøi syny a ètyøi dcery; nejstarší syn zemøel pøi porodu, jeden z dalších synù zemøel tøíletý. Jean François byl nejmladší, dokonce se po pøedposlední sestøe narodil a¾ po osmi letech, kdy maminka trpìla revmatismem a spíše se u¾ blí¾ila k padesátce. Kdy¾ se narodil, mìl snìdou ple» a ¾luté bìlmo, jako mívají obyvatelé Egypta a èasto míval pøezdívku „Egyp»an“.
Z jeho sourozencù ho nejvíce ovlivnil bratr Jacques.Joseph, nazývaný dnes Jacques Joseph Champollion-Figeac, archeolog a historik (1778 – 1897), v jeho¾ domì v Grenoblu pozdìji delší dobu bydlel a který ho vedl pøi jeho prvních školních krocích a vzbudil v nìm zájem o své povolání; byl toti¾ knihovníkem a archeologem.
Jeho podobizna je na dalším obrázku.
Jean- Francois se nauèil sám èíst v pìti letech, proto¾e si srovnával text slyšené modlitby se psaným textem.
Kdy¾ bylo Jeanu-Françoisovi osm let, vyplul Napoleon Bonaparte v r. 1798 se svou flotilou do Egypta a tehdy Champollion slyšel poprvé slovo Egypt. Dne 15. èervence 1799 byla nalezena v egyptském Ar Rašídu, neboli Rosettì, tzv. „rosettská deska“ – ¾ulová stéla s nápisy ve tøech jazycích – s hieroglyfy, ve staroegyptské demótštinì a v øeètinì. Rosettská deska je na dalším obrázku.
Øeètinu pøelo¾il bezprostøednì na to jeden ze vzdìlaných francouzských generálù. Text pøedstavoval podìkování mempfiských knì¾í faraónovi Ptolemaiovi V. za jím vìnované dary v r. 196 pø.n.l. Zároveò to byly i snaha egyptských knì¾í v dobì poklesu vlivu Ptolemaiovcù o zbo¾štìní tohoto faraóna. Zdálo se, ¾e rozluštìní bude snadné, proto¾e v závìru øeckého textu byl pokyn, aby se text napsal rovnì¾ posvátným písmem, co¾ byly hieroglyfy. Nebylo však zøejmé, jde-li o obrázkové písmo, z které strany se ète, a byly i další pochybnosti a otázky.
Hieroglyfy lákaly mnohé uèence k rozluštìní ji¾ døíve. Byli to napøíklad nìmecký jezuitský polyhistor Athanasius Kircher (1602 – 1680), dánský archeolog Jörgen Zoega (1755 – 1838).
Napoleonovy výpravy do Egypta se zúèastníli a bezprostøednì po nalezení rosettské desky se jí a jejím luštìním zabývali francouzský orientalista a jazykovìdec Silvestre de Sacy (1758 – 1838), který pozdìji byl Champollionovým uèitelem na univerzitì, a švédský diplomat a orientalista Johan David Ãkerblat (1763 – 1819). Pozdìji, mezi lety 1814 a¾ 1818 se luštìním tøí nápisù na desce zabýval geniální britský všeznalec Thomas Young (1773 – 1829). Tato deska je nyní v Britském muzeu v Londýnì.
Traduje se ale nepodlo¾ená historka o mladém Champollionovi, ¾e kdy¾ zaèala padat slova o obtí¾nosti vyluštìní tìchto nápisù, devítiletý Champollion mìl prohlásit: „Já ji vyluštím!“.
Základní školu zaèal navštìvovat v roce 1798 a mìl prý ze zaèátku potí¾e s matematikou a pravopisem. Jeho uèitelem, snad dokonce domácím uèitelem, byl prý jakýsi abbé Jean-Joseph Calmels, který ho uèil pøírodopisu, kam matematika patøila, a vysvìtlil mu podstatu gramatiky a dal mu metodu pro chápání latinských a øeckých textù.
Tim se stalo, ¾e se u nìj zcela otevøelo jeho vrozené nadání pøedevším pro jazyky; v devíti letech u¾ umìl øecky a latinsky, pokoušel se èíst Vergilia a Homéra v originále.
Kdy¾ mu bylo jedenáct let, stal se ¾ákem lycea v Grenoblu, které se nyní jmenuje Stendhalovo lyceum. V této škole byl do roku 1807. Na závìr svého studia zde prezentoval své výzkumy, které pozdìji vyšly pod názvem „Pokus o popis zemìpisu Egypta pøed Kambýsovým dobytím“ (Essai de description géographique de l’Égypte avant la conquête de Cambyse), vèetnì mapy pøíslušného egyptského území.
Jako jeho uèitel z té doby je pøipomínán jakýsi abbé Dusert, profesor øeètiny a latiny, který právì v mladém Champollionovi vzbudil zájem o hebrejštinu i další jazyky, tak¾e Jean-François èetl jako jedenáctiletý bibli hebrejsky. O nìco pozdìji se sna¾il Jean-François uèit ještì arabsky, syrsky, etiopsky, chaldejsky a èínsky. Pozdìji se uèil také koptsky, persky i sanskrt. Vedle orientálních jazykù mluvil také italsky, nìmecky a anglicky. Poèet jazykù i jejich názvy se v rùzných zdrojích rùzní.
První jeho vìdecké dílo se ale netýkalo ještì Egypta. Byly to „Dìjiny slavných psù“ (L´Historie des chiens célèbre).
Asi v roce 1806 se setkal s øeckým mnichem Domem Raphaëlem de Monachisem, který se pøedtím zúèastnil Napoleonovy výpravy, a velice se pod jeho vlivem nadchl pro egyptské hieroglyfy. Podle nìkterých pramenù byl tento mnich dokonce jeho uèitelem a byl také koptského, tj. egyptského pùvodu.
Rovnì¾ se uvádí, ¾e první kopii Rosettské desky uvidìl mladý Champollion u¾ pøi studiích na lyceu.
Jeho bratr se spøátelil se slavným francouzským fyzikem a matematikem, odborníkem na matematické øady, Josephem Fourierem (1768 – 1830), který byl také úèastníkem slavné Napoleonovy výpravy. V dobì výpravy byl guvernérem Dolního Egypta a tajemníkem Egyptského institutu (Institut d´Égypte), zalo¾eného Napoleonem v Káhiøe. Po znovuzískání vlivu v Egyptì Anglièany se stal Fourier hejtmanem (prefektem) v kraji Isère se sídlem v Grenoblu. Pochopitelnì se s ním setkal i Champollion mladší. Jak setkání tìchto dvou francouzských velikánù i jejich vlastní seznámení vypadalo, popisují rùzné zdroje rùznì.
Po studiích na lyceu studoval na Francouzské koleji v Paøí¾i (Collège de France) a specializoval se na orientální jazyky. Mj. se sna¾il najít podobnost mezi starou egyptštinou a starou èínštinou. Svùj èas dìlil mezi Collège de France, Speciální školou pro orientální jazyky (École spéciale des langues orientales), Národní knihovnou (National library) a Egyptskou komisí (Commission des science et arts d´Égypte) a rovnì¾ navštìvoval kostel svatého Rocha, kde pokraèoval ve studiích koptštiny s tamìjším knìzem Gehou Geftièim. Své vìdomosti si prohluboval mimo školu se svými uèiteli.
V Paøí¾i se mu vùbec nelíbilo, pova¾oval ji za špinavou a hluènou a dost tam strádal. Byl nemocný a obával se, ¾e má tuberkulózu. Byl toti¾ velice vyhublý. V dùsledku špatného bytu si uhnal chronickou bronchitidu.
Kromì toho mu v té dobì zemøela maminka.
Zároveò se velice obával, ¾e bude povolán do Napoleonova vojska. To ale zaøídil Joseph Fourier, aby povolán nebyl, a patøièná místa pøesvìdèil o u¾iteènosti Champolliona pro vìdu.
Kdy¾ mu bylo sedmnáct, pøedlo¾il pøi pøednášce Akademii vìd svoji domnìnku, ¾e øeè koptských køes»anù v souèasném Egyptì je toto¾ná s jazykem dávných Egyp»anù ve faraónské epoše. Byl to úvod k jeho pozdìjšímu pojednání „ Egypt pod vládou faraónù“ (L'Égypte sous les Pharaons). Jeho projev byl pøijat s velkým uznáním a v dùsledku toho byl zvolen èlenem korespondentem této akademie. Byl to ale tì¾ký rok, proto¾e jmenování bylo èestné a on nemìl z èeho ¾ít a jeho podmínky byly takové, ¾e tì¾ce onemocnìl, co¾ na nìm zanechalo do¾ivotní následky. Nìjakou dobu byl toti¾ v Paøí¾i ve špatném obydlí a bratr ho všemo¾nì podporoval. Usiloval o rozluštìní Rosettské desky, jej¾ kopii získal z Londýna. Závod o její rozluštìní byl velmi napínavý, proto¾e i další vìdci byli velice zdatnými lingvisty.
Stanovil pìt znakù démotického písma, které odpovídaly alfabetickým písmenùm koptického jazyka. To bylo pro nìj vodítko pro pozdìjší konstatování o podobnosti koptského jazyka a staré egyptštiny. Cesta zaèala být schùdnìjší, kdy¾ nalezl Ptolemaiovo a Kleopatøino jméno v øeètinì a démotickém jazyce. Ale ještì to nìjakou dobu trvalo…
Ve vìku osmnácti let se stal, pøímluvou politika, básníka a hodnostáøe univerzity Jeana-Pierra-Louise de Fontanes (1757 – 1821), profesorem dìjepisu a politiky na univerzitì v Grenoblu (tehdy Collège royale, nyní Univerzita Josepha Fouriera) na novì zalo¾ené fakultì.
V roce 1810 byl jmenován doktorem písemnictví. Studoval také egyptský zemìpis – jak bylo uvedeno døíve, nakreslil jako závìreènou práci na Francouzské koleji mapu Egypta; studoval egyptské nábo¾enství a historii egyptské øíše pøed jejím dobytím perským a babylónským králem Kambýsem II., který vládl v 6. století pøed naším letopoètem.
V roce 1812 se o¾enil s Rose Blanc (1794 – 1871), které se øíkalo Rosine a která byla dcerou bohatého rukavièkáøe. Man¾elé mìli jedinou dceru Zoraide, která se narodila v roce 1824. O Champollionovì man¾elce i dceøi není u¾ témìø nic dalšího známo, pouze se pøedpokládá, ¾e dcera se pozdìji jmenovala Cheronet.
Roku 1914 vyšlo pojednání „Egypt za vlády faraónù“ (L'Égypte sous les Pharaons). Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e dílo vìnoval králi Ludvíku XVIII. (1755 – 1824).
V roce 1815, kdy¾ se Napoleon vrátil z vyhnanství na Elbì, mu Champollion pøedstavil svùj koptský slovník (Dictionnaire de la langue copte), na kterém právì pracoval. Starší bratr byl v té dobì Napoleonem jmenován rytíøem Èestné legie. V té dobì mladší Champollion veøejnì prohlásil, ¾e Napoleon je jediný legitimní vládce.
Zanedlouho na to, po bitvì u Waterloo byli oba bratøi oznaèeni za velezrádce. Zpoèátku jim hrozily galeje nebo i hrdelní trest.
Nakonec ale stejnì jako jeho bratr, který rovnì¾ z politických dùvodù musel pøerušit svoji vìdeckou i pedagogickou práci, se musel Jean-François odebrat do svého rodištì, v podstatì do vyhnanství. Trvalo to jeden a pùl roku, kde¾to bratr, který doma skládal básnì, se pøímluvou svých paøí¾ských pøátel dostal zpátky do Grenoblu podstatnì døíve. Mladší Champollion se doma vìnoval hieroglyfùm.
Pak se ale mohl opìt vrátit ke své práci a byl jmenován na Collège royale na katedru dìjepisu a zemìpisu, kde uèil do roku 1821. Bylo to místo, které mu umo¾òovalo prohloubit jeho studie starobylého Egypta a starých jazykù..
Kolem roku 1818 zkoumal egyptský obelisk, který stál od roku 1815 v Øímì na Piazza del Popolo a rovnì¾ došel k závìru, ¾e zde zobrazené piktogramy mají také fonetickou stránku a ¾e jsou souèástí abecedy a nejen pouze ornamentální výzdobou. Ovšem tyto poznatky zatím nezveøejòoval a¾ do roku 1822.
Jeho pøítel Jean.Nicolas Huyot, architekt (1780 – 1840), který dokonèil paøí¾ský Triumfální oblouk, mu pøedlo¾il kopie staveb v Abú Simbelu, kterým se Champollion také vìnoval.
Další politické potí¾e mìl Champollion po r. 1821, kdy opìt pobýval ve svém rodišti, nemohl pøednášet a plánoval odejít do Egypta. - Vìnoval se tedy Rosettské desce.
Vyluštìní hieroglyfù bylo doprovázeno velkým vzrušením. Champollion byl v závìru léta 1822 opìt v Grenoblu a byl nemocen. Našel souvislosti. Bì¾el témìø bez dechu do kanceláøe svého bratra ve Francouzském institutu a vykøikl: „Našel jsem to!“ (Je tiens l'affaire!) a padl v mdlobách na podlahu u Jacquesových nohou.
Tehdy napsal svùj slavný dopis stálému tajemníkovi Královské akademie nadpisù a krásného písma (Académie Royale des Inscriptions et Belles-Lettres) a významnému francouzskému historikovi a filologovi Bonu-Josephovi Dacierovi (1742 – 1833), kde z Rosettské desky a dalších egyptských pøedmìtù uvedl dvacet šest písmen, vèetnì slabikových znakù, z nich¾ deset zcela urèil.. Další dvì písmena byla èásteènì v poøádku, ale u ètrnácti bylo pozdìji zjištìno, ¾e se mýlil. Zároveò dal klíè, jak pøi luštìní postupoval. Dne 23. záøí 1822 pøednesl tento svùj výklad èlenùm akademie.
Tímto momentem byl dán základ novému historickému oboru – egyptologii.
Svùj systém luštìní hieroglyfù pøedstavil v základních rysech ve dvoudílném „Nástinu hieroglyfického systému“ (Précis du systéme hieroglyphique).
V roce 1923 zaèal být podporován i od královského dvora, jednak králem Ludvíkem XVIII., hlavnì pro studijní cesty, kterými prozkoumával muzejní sbírky v Turínì, které tam shromá¾dil britský diplomat, cestovatel a archeolog Henry Salt (1780 – 1827). Král Karel X. je hodlal koupit pro sbírky v Louvru. Champollion pobýval v Neapoli, Florencii a v Øímì.
Z této doby pocházejí nìkteré jeho ponìkud roztøíštìné a po èástech publikované spisy, které po jeho smrti kompletoval jeho bratr. Jsou to „Dva dopisy vévodovi de Blacas d'Aulps, týkající se královského egyptského muzea v Turínì“ (Deux lettres a M. Ie duc de Blacas d'Aulps, relatives au musée royal égyptien de Turin), které vznikly v letech 1824 a¾ 1826. Dále je to katalog z roku 1826 „Katalog egyptských památek ve vatikánském muzeu“ (Catalogue des monuments égyptiens du musée du Vatican) a také Egyptský panteon“ (Panthéon égyptien) z let 1823 a¾ 1831. Jeho rukopisy vlastnila francouzská vláda a uveøejnil je Champollion starší.
Po svém návratu z tìchto studijních cest byl v roce 1826 jmenován øeditelem a konzervátorem v novì pøipravovaném egyptském oddìlení v Louvru. Byl odpovìdný za jeho otevøení pro veøejnost v prosinci 1827. Napsal tehdy „Popisné poznámky egyptských památek muzea Karla X.“ (Notice descriptive des monuments égyptiens du musée Charles X).
Roku 1828 uskuteènil svùj dávný sen – odjel v èervenci do Egypta, kde ho doprovázel jeho italský ¾ák Ippolito Rosellini (1800 – 1843), se kterým se seznámil za svých studijních cest v Itálii v roce 1825. Z Roselliniho se stal zakladatel italské egyptologie a byl v Itálii velice uctíván. Vzhledem k „mezinárodnímu“ obsazení expedice, byla tato nazývána „francouzsko-toskánskou expedicí“, proto¾e vedle francouzské vlády se na jejím financování podílel také toskánský velkovévoda Leopold II. (1797 – 1870).
Bylo to první zevrubné dìjepisné a zemìpisné zkoumání po Napoleonovì výpravì v pøedchozím století. Pøistáli v Alexandrii a postupovali na jih. Champollion s Rosellinim procestovali Egypt a Núbii.
Jedním z dùvodù výpravy bylo zkompletování egyptské archeologické sekce. Champollionovo nadšení bylo nesmírné, o èem¾ svìdèí dopisy, které psal své rodinì a pøedevším bratrovi, který je po Champollionovì smrti soubornì vydal a pozdìji je vydala ještì Champollionova dcera. Vyšly pod názvem „Napsané dopisy z Egypta a z Núbie“ (Lettres écrites d'Égypte et de Nubie).
Navštívil Karnak a Théby. Dostal se k velkému vodopádu Nilu v Núbii u jezera Nasser. Studoval nápisy na památkách a zjiš»oval, ¾e se ve svém luštìní nemýlil. Èetl po zdech historii Egypta…
Jeho náèrtky a poznámky spolu s kresbami Roselliniho pøedstavovaly první dokumentaci Egypta i základnu pro mnohá další bádání. Pro obohacení sbírek v Louvru pøivezl do Francie mnohé památky.
Ale tak, jak to vìtšinou bývá, jeho pøínos za jeho ¾ivota oceòován nebyl. Spíše byl za své teorie napadán.
Za dva a pùl roku se vrátil do Francie. Pøistál 23. prosince 1829 v pøístavu Hyères u Toulonu a musel se podrobit karanténì, co¾ pro nìj bylo dost obtí¾né. Byl dost nemocen u¾ pøedtím, ne¾ se na cestu vydal: mìl potí¾e s játry a trápila ho dna. Mìl také cukrovku. Podle nìkterých pramenù se ještì v Egyptì nakazil bilharziózou, co¾ jeho játrùm ještì pøití¾ilo. Do Paøí¾e se dostal a¾ v bøeznu 1830.
Kdy¾ se mohl ponìkud, ještì nemocný, mohl vìnovat své práci, pracoval pøedevším na katalogizaci dovezených památek a pøednášel o svých cestách.
Výsledky své cesty popsal ve spisu „Egyptské a núbijské památky, popisné poznámky“ (Monuments de l’Egypte et de la Nubie, notices descriptives), který vyšel a¾ tøináct let po jeho smrti.
Stal se èlenem Akademie nadpisù a krásného písma (Académie des Inscriptions) a v roce 1831 byla speciálnì pro nìj na Collège de France ustavena katedra egyptské historie a archeologie. Nìjakou dobu od srpna 1831 se zotavoval v Quercy a ve svém rodišti a svùj èas vìnoval kompletaci a opravám své egyptské gramatiky a hieroglyfického egyptského slovníku. Oboje vyšlo také a¾ pojeho smrti. Byly to tyto spisy: tøídílná „Egyptská gramatika“ (Grammaire égyptienne) a ètyødílný „Egyptský slovník v hieroglyfickém písmu“ (Dictionnaire égyptien en écriture hieroglyphique).
Do Paøí¾e se vrátil v listopadu, stále velmi sláb. Pracoval a pøednášel dále a 13. prosince 1831 byl sti¾en záchvatem, pro který musel pøednášku pøerušit. Další záchvat mìl pøesnì za mìsíc 13. ledna 1832.
Práci na základech egyptologie mohl dìlat pouhých deset let, proto¾e 4. bøezna 1832 zemøel po záchvatu mrtvice.
Pochován byl na høbitovì Pére Lachaise nedaleko svého pøítele a uèitele Josepha Fouriera.
Ve Francii jsou po nìm pojmenována mnohá lycea a univerzita v Albi.
Muzeum v jeho rodném domì bylo otevøeno v roce 1986 za pøítomnosti francouzského prezidenta Francoise Mitteranda…
Stejnì ale se rozum zastavuje, pokud si pøedstavíme, kolik rokù bylo Champollionovi dáno k ¾ivotu – a co všechno udìlal…
Øeètinu pøelo¾il bezprostøednì na to jeden ze vzdìlaných francouzských generálù. Text pøedstavoval podìkování mempfiských knì¾í faraónovi Ptolemaiovi V. za jím vìnované dary v r. 196 pø.n.l. Zároveò to byly i snaha egyptských knì¾í v dobì poklesu vlivu Ptolemaiovcù o zbo¾štìní tohoto faraóna. Zdálo se, ¾e rozluštìní bude snadné, proto¾e v závìru øeckého textu byl pokyn, aby se text napsal rovnì¾ posvátným písmem, co¾ byly hieroglyfy. Nebylo však zøejmé, jde-li o obrázkové písmo, z které strany se ète, a byly i další pochybnosti a otázky.
Bylo to první zevrubné dìjepisné a zemìpisné zkoumání po Napoleonovì výpravì v pøedchozím století. Pøistáli v Alexandrii a postupovali na jih. Champollion s Rosellinim procestovali Egypt a Núbii.
obtí¾né. Byl dost nemocen u¾ pøedtím, ne¾ se na cestu vydal: mìl potí¾e s játry a trápila ho dna. Mìl také cukrovku. Podle nìkterých pramenù se ještì v Egyptì nakazil bilharziózou, co¾ jeho játrùm ještì pøití¾ilo. Do Paøí¾e se dostal a¾ v bøeznu 1830.