Opustila nás nav¾dy v den Slunovratu Lidé, kteøí jsou pro nás dùle¾ití,
zanechávají svùj otisk v našich ¾ivotech.
A» u¾ ve skuteènosti zùstanou nebo odejdou,
v našich srdcích jsou napoøád, proto¾e je
pomáhali utváøet.
A proto se na nì nedá nijak zapomenout.
Rachel Cohn, David Levithan
Zpráva o odchodu hereèky paní Niny Divíškové mne stejnì zasáhla a zarmoutila jako pøed nìkolika dny oznámení o úmrtí Libušky Šafránkové. Zemøela ve vìku 84 let pøesnì v den slunovratu.
Pøesto¾e hlavní doménou Niny Divíškové bylo divadlo tak její filmová historie byla velmi bohatá. Hrála v mnoha známých a oblíbených filmech, které patøí u divákù k oblíbeným, jako napøíklad Vlèí bouda, Hra o Jablko, Andìl svádí ïábla, ®ebrácká opera, Den sedmý, osmá noc, Smrt talentovaného švece, nebo v televizních seriálech, Poèítání oveèek a neposlední v øadì Vyprávìj.
Nikdy nezapomenu, jak procítìnì a s velkou láskou mi paní Nina ve svém domku na Barrandovì vyprávìla o svém tatínkovi Tunalu Divíškovi. Její vzpomínky mi poslou¾ily k napsání jedné z kapitol mé knihy „Sám ve víru zdymadel“. O nìco pozdìji mi tuto sta» velmi ochotnì namluvila pro zvukovou nahrávku celé knihy ve Studiu Knihovny nevidomých K. E. Macana v Praze.
Kdo znal paní Ninu, tak jistì mi dá zapravdu, ¾e to byla výjimeèná ¾ena, která dokázala pro svou milou a otevøenou povahu, získat ka¾dého dobrého èlovìka a byla v¾dy ochotna v rámci svých mo¾ností nìjak pomoci. Nikdy nebyla k lidem lhostejná.
Rád bych nyní jejími vzpomínkami vzdal této mimoøádnì herecky talentované ¾enì poctu a tím i vyjádøil mou hlubokou soustrast jejímu vìrnému mu¾i Janu Kaèerovi a celé jeho rodinì. Nikdy na ni, tak jako na jejího mu¾e nezapomenu. Oba toti¾ ještì pozdìji vyhovìli mé prosbì a pro to samé Studio namluvili celou knihu spisovatelky paní Blanky Kubešové „Vltavìnka“. Mám na oba ty nekrásnìjší vzpomínky.
A pøišla dlouhá noc a po ní ¾ádné ráno…
Olga Scheinpflugová
Václav ®idek
* * *
Také Divíškova dcera, známá hereèka pra¾ského Èinoherního klubu, Nina Divíšková, vzpomínala pøi našem setkání na svého otce s obdivem a láskou:
Tatínek byl fantastickej. Jedna z mých ¾ivotních výher je to, jakého jsem mìla tátu. To v¾dycky dìti ovlivní a je nesmírnì dùle¾ité; to je jakési vyzaøování, proto¾e on byl charismatický èlovìk. Jeho nejbli¾ší kamarádi sami øíkali, ¾e Tunala lidi bezmeznì milujou. A nepøátelé, ti snad byli jenom dva, ho zase z hloubi duše nenávidí, proto¾e malé povahy nesnesou, aby je nìco, nìkdo, o tolik pøevyšoval. Jako dítì jsem ho strašnì obdivovala a kvùli tomu litovala, ¾e nejsem kluk. Chtìla jsem být úplnì jako on, ve všem všudy. Krom toho, ¾e mìl nádhernou, pøímou, pøátelskou a optimistickou povahu, byl to i renezanèní èlovìk, který obsáhl obrovský akèní rádius všemo¾ných èinností. Kdy¾ pøišel do místnosti, bylo to, jako kdy¾ pøijde deset lidí naráz, respektive všichni ostatní jakoby vymizí a je tam jen on. Teprve po velmi dlouhé dobì jsem si uvìdomila, jak skvìle se v nìm spojovalo sportovní chlapství s dìtskou duší. Proto taky nesmírnì miloval dìti a zvíøata, a ony milovaly jeho. Kdy¾ pøijí¾dìl domù z autoškoly ve ¾lutém americkém sportovním jeepu, který koupil od Amerièanù a pak v nìm v autoškole uèil, sebìhli se kluci z celého okolí. Naskákali mu do auta i na auto a on nikdy, i kdyby mìl sebemíò èasu, nelenil, a udìlal s nimi rallye: po ulicích, po polích i po schodech. V Brnì je toti¾ ulice, kde jsou jen schody, taky se jmenuje Schodová, tak¾e sjel jeepem i se š»astnými kluky dolù a zase vycouval navrch, dokonce nìkolikrát. Kdy¾ autoškolu znárodnili a zrušili, odešel pracovat do Moravského krasu, a tím pádem byl pøes týden od rodiny, od nás. Stal se správcem Moravského krasu, a proto¾e mìl obrovský smysl pro humor (jak sám øíkal, za kus srandy šel svìta kraj), dìlal si legraci a øíkal, ¾e je na stará kolena akademikem, aèkoli mìl potí¾e s maturitou. Jeskynì Moravského krasu toti¾ spadaly pod Akademii vìd.
Bydlel tam sám, ale proto¾e mìl opravdu široký akèní rádius, mìl smysl i pro hezké bydlení, tak¾e tohle svoje provizorium pøetvoøil na nádherné prostøedí. Tehdy lampa nebo komoda stála tøicet korun, nìkdy to lidi pøímo vyhazovali, tu sekretáø, tu ¾idli, a on z toho vybudoval svoje zázemí. Jezdili jsme za ním, jak jsme mohli, a on nám tam pøedvádìl svoje kousky, nejen potápìèské. Napøíklad jako jediný mìl tehdy povolení chytat v Punkvì pstruhy. Ovšem krom toho, ¾e mìl zásluhu na jejím objevení, odplaval si tam i kus zdraví, právì v dùsledku potápìní v tehdejších nepøíliš dokonalých skafandrech i bez nich.
Pouštìl se prostì do všeho, plaval potmì, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna pøedmìty. Samozøejmì jsem se taky sna¾ila a uèila potápìt, a kdy¾ mì chtìl trošku vyprovokovat, hodil nìco do vody, abych to vylovila. Pro maminku urèitì nebylo snadné ¾ít s takovým mu¾em, proto¾e tøeba dostala zprávu, ¾e se na závodech v autì vyboural a ani nedal vìdìt, ¾e to pøe¾il. Jen¾e ona øíkala: Vìdìla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudí¾ myslet, ¾e vedle nìj pro¾iju klidný ¾ivot. Vìdìla taky, ¾e kdyby tátu chtìla zmìnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtìla, proto¾e jejich man¾elství bylo krásné. Respektovala tuhle souèást jeho osobnosti a dokázala s tím ¾ít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodaøilo. Ale strachu si za¾ila urèitì dost.
Jednu vzpomínku na tátu mám ale i mimosportovní: Kdy¾ jsem za ním jezdila do Krasu, pøedvádìl tam jakási vystoupení veverek. Snad je mìl ochoèené, dennì je krmil, a kdy¾ písknul, veverky pøiskákaly a¾ k oknùm. A pak se stalo nìco a¾ metafyzického; kdy¾ mìl pohøeb v brnìnském krematoriu, objevila se v ten den na høbitovì spousta veverek; jakoby se s ním pøišly rozlouèit. Dodnes si to pamatuji, i kdy¾ jsem tenkrát byla v šoku, proto¾e odešel naprosto neèekanì a rychle, v plných silách. O prázdninách ho trošku zaèalo bolet rameno, ale myslel si, ¾e to je øidièská nemoc, ofouknutí okýnkem auta, ale to u¾ se mo¾ná hlásilo nìco nedobrého. Pak dostal jakoby banální chøipku a upadl do bezvìdomí. Ukázalo se, ¾e je to leukemie, a tehdy nebyly ¾ádné úèinné léky na tak akutní pøípad. Navíc táta nikdy a zásadnì k doktorovi nechodil, i kdy¾ jich mìl mezi kamarády fùru, proto¾e on by neumìl stonat a ztrácet síly, omezovat se, poslouchat, jeho povaha by to nesnesla. Kdy¾ u¾ neskonèil nìjakým tì¾kým èi smrtelným úrazem na závodech pod vodou nebo ve vzduchu – co¾ je podivuhodné – tak i tahle rychlá smrt byla symbolická. Jen mohla pøijít o spoustu let pozdìji.
Z knihy Václava ®idka Sám ve Víru zdymadel
* * *
Anotaèní lustrace „Slunovrat“ Olga Janíèková
Pouštìl se prostì do všeho, plaval potmì, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna pøedmìty. Samozøejmì jsem se taky sna¾ila a uèila potápìt, a kdy¾ mì chtìl trošku vyprovokovat, hodil nìco do vody, abych to vylovila. Pro maminku urèitì nebylo snadné ¾ít s takovým mu¾em, proto¾e tøeba dostala zprávu, ¾e se na závodech v autì vyboural a ani nedal vìdìt, ¾e to pøe¾il. Jen¾e ona øíkala: Vìdìla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudí¾ myslet, ¾e vedle nìj pro¾iju klidný ¾ivot. Vìdìla taky, ¾e kdyby tátu chtìla zmìnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtìla, proto¾e jejich man¾elství bylo krásné. Respektovala tuhle souèást jeho osobnosti a dokázala s tím ¾ít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodaøilo. Ale strachu si za¾ila urèitì dost.