SeniorTip

Dívka a starý muž

Dívka pohroužená do ticha čekala. Předjaří rozechvívalo neznámým příslibem celé její tělo. Hnalo kolem ní vůni probuzené země a obepínalo ji silným vzlínáním neznámého štěstí. Dívka oddána všem těm mocným pocitům seděla, ani nedýchala. Rozhlížela se po parku až tam k zámeckým věžím. Tráva ještě nestačila vyrazit zpod zimního krunýře, nevyrašily první lístky, míza v kořenech stromů nevystřela svou sílu do kmenů a do korun. Zpěvavé ptactvo v roztažených perutích někde nad oceánem, v seřazených šicích zdolávalo svou touhu po letních domovištích. Ještě neslyšet jejich švitoření ve filigránské spleti haluzí. Ještě nepřišel jejich čas. Město dřímalo, prohříváno třpytivým sluncem.

Dívka stulená do klubíčka se hřála, aniž tušila rozložené stíny kolem ní. Jakýmsi balzámem pro ni byl tento čas čekání, v němž nespouštěla oči z cesty, kterou přijde tolik milovaný a očekávaný starý muž. Nechtěla počítat jeho léta, poslouchat rady dospělých. Vnímala jen jeho mozek, který ji uváděl do světa moudrých a sliboval otcovskou náruč a ochranu. Byl její první láskou, slibným milencem, manželem, otcem, vším.

Objevil se jako špendlíková hlavička a blížil se pěšinou podél hradních zdí směrem k ní. Dívka se zvedla a šla mu vstříc. Fronta domů, hledících hrdě svými honosnými historickými štíty do náměstí, odhalila dívce svůj omšelý a zanedbaný týl. Jen letmo mrkla po malých nesourodých oknech šmidrajících k zámku a ani nedbala o cípky dvorků přehuštěné suchými šlahouny a šedivou polehlou trávou.

Dívka procházela kolem odvrácené strany náměstí, žasla nad jeho proměnou, ale zároveň nespouštěla ze zřetele blížící se postavu. Srdce jí bušilo až k závrati. Milovala toho muže. Byla si jistá, že je to opravdová láska. Ale opravdové lásky dosud neokusila. Ten muž měl silné charisma. Jeho hlas měl pro ni tóninu prolnutou vášní, která přinášela nepokoj a současně objímala, hladila a podmaňovala až k otrockému ponížení. Když promluvil, dívka neslyšela prostá slova, ale boží vnuknutí, vůli, všechnu krásu světa. Už se blížil a jí se podlamovaly nohy. Dosud byl mužný, při síle. Kráčel prostovlasý. Jeho zlaté vlasy mu splývaly na límec kabátu. Jeho oči prozrazovaly v zorničkách všechnu radost světa.

Chvíli ji podržel ve svém náručí, jen si lehce přitiskl hlavu na její tvář. Dívka čekala, že ji políbí. Nepolíbil, ale jeho rty už okusila. Stalo se tak jednou, v šílejícím barevném podzimu, v šustícím listí. Když jejich rty splynuly, zatočil se s ní celý svět. Neznámá opojná síla ji zvedla a hnala v milencově náručí celým vesmírem. Nebylo kolem nic, přestal existovat čas, město, země, pohlcovala ji jen blaženost. Dívka dosud takovou slast nezažila. Políbil ji v podzimu a ona ten obraz v sobě oprašuje, hýčká a čeká, že se znovu vrátí. Dosud čeká marně.

Vykročili spolu po pískové cestě k zámku. Prošli otevřenou bránou. Lidé se trousili kolem, posedávali na lavičkách a snažili se krmit pávy. Ti majestátní krasavci se pyšnili každý svou vlečkou s pavími oky a modrou hlavu s korunkou nastavovali, jako by byla ze zlata. Někteří se procházeli loudavým krokem, lhostejní k lidem i k pobíhajícím dětem. Jiní seděli vysoko v holých větvích stromů a dávali tak najevo svůj nadhled a bohatě zbarvené peří. Jakmile některý z nich vzlétl, zaujal pozornost. Jakoby k nebi zamířil bájný pták Fénix.
„Nevěděla jsem, že létají,“ podivila se dívka.
„Pávi na noc hřadují na stromech,“ řekl muž.
„Už jste jedl paví vejce?“ zeptala se docela vážně.

Položila tu otázku, protože ho měla za boha všeho lidského vědění a konání. Takový postoj a obdiv dívky staršímu muži vlévá do žil elixír. Byl by rád dívce zalhal, ale nakonec řekl: „Ne, nejedl.“
„A viděl jste někdy paví vejce na jídelníčku?“
„Neviděl.“
„Asi jsou rozumní. Produkují jich málo.“

Nevím, co tím chtěla naznačit, pomyslel si muž.

Nevím, co jsem tím chtěla říct, pomyslela si zahanbeně dívka.

Zatímco seděli na sluníčku před sebou zámek pánů Pernštejnů, dívka se dívala na mužovu ruku a v duchu si přála, aby ji políbil. Ale muž její myšlenky nesdílel. Ona mezitím sbírala odvahu vzít ji do svých dlaní. Ruka ležela na černém kabátě. Několik minut se téměř nepohnula. Dívka se rozmýšlela. Vzít ji do dlaní nebo ji i políbit? Milovala tu ruku, milovala toho muže, i když si tak docela nebyla jistá, zda její lásku opětuje.

Pak si přece jen nastřádala dost odvahy, a než se dotkla prsty jeho dlaní, přiznala se mu přímo: „Miluju vás a chtěla bych s vámi žít.“
Muž tohle vyznání čekal. Nebyl jím nikterak překvapený a měl pro dívku pohotovou odpověď.
„Jsi velice mladá a máš celý život před sebou.“

Dívka tahle slova slyšet nechtěla a pokračovala nahodile a přesvědčivě ujišťováním, jak moc ho miluje, jaká je to síla, její láska, taková už nikdy nepřijde, nebude se opakovat, že se jí nemůže vzdát, aniž by umřela.

Muž mlčky poslouchal. Věděl, o čem je řeč, tušil, kde vyvěrají prameny dívčích slov, jak silný může být gejzír jejích citů. Znal dobře tyhle vášně, znal jejich vábnost a byl rozhodnutý jich nezneužít.
„Jednou mi poděkuješ,“ řekl, ale ona mu nevěřila, ona ho dál a vroucně přesvědčovala, že se mýlí, že její láska je jediná, neskonalá, že nemůže uhasnout, že nic na světě ji nemůže udusit. Že ví, že už nikdy takového zběsilého citu nebude schopna.

A vzala ho za ruku. Zároveň vykřikla úžasem. „Vy jste jak led. Není vám zima?“

Nečekala, co odpoví. Z jejích dlaní sálal žár. Hladila jeho ruku a zahřívala. Muž se ani nepohnul. Po chvíli se do jeho ruky vlévalo teplo. Stále ji držela ve svých dlaních, stále ji zahřívala, i když už nebylo třeba. Neustále ho ujišťovala o své lásce, která nemá na světě obdoby. Muž hleděl na cestu a mlčel. Díval se před sebe, jako by se ho to netýkalo. Dívka dosud hladila jeho ruku, přesvědčená, že ho obměkčí, po celou dobu jak milenka lpěla na svém milenci, zatímco přímo před nimi slunce, veliký oranžový kotouč pomalu sjížděl po stožárech lamp dolů po obloze.

Marta Urbanová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
27.04. 21:45	olga janíčková
27.04. 17:20	Von
27.04. 09:44	Břetislav
27.04. 05:32	Zdenka

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás