Nìkteøí o nìm prohlašují, ¾e byl prvním èeským realistickým malíøem. Ale pokud bychom se více zahloubali do jeho prací, zjistili bychom, ¾e jeho dílo ovlivòovaly rùzné styly a slohy jeho ¾ivota. Realistické byly jeho obrazy pøedevším z divadelního prostøedí, které byly dílem u¾ zralého umìlce. Pùvodnì vycházel z komorních rokokových obrázkù malíøe Norberta Grunda (1717-1767), ale ovlivnilo ho také italské rokoko i biedermeier. Jsou i úvahy, ¾e se dostal svými malbami a¾ na pokraji 17. února 1798 impresionismu. Nìkteøí umìleètí historikové mají za to, ¾e zatímco Josef Mánes (1820-1871) dal èeskému malíøství základ v kresbì, tak Josef Navrátil byl základem pro malbu.
Ovšem ve své dobì byl pova¾ován spíše za øemeslníka - malíøe pokojù, kterým se vyuèil. Pravdìpodobnì také pro své nástìnné malby, které jsou dnes tak obdivovány, u¾íval nìkteré receptury pro míchání barev, které byly spíše tajemstvím cechu malíøù pokojù. Ale ve svých malbách nemìl konkurenci. Dìlal malby v bytech, vilách i zámcích, maloval vývìsní štíty. Zdobil dokonce i altány. Vedle rùzných výjevù z historie maloval krajinné motivy, doplòoval je zátišími a ozdobnými ornamenty. Malíø Josef Matìj Navrátil se narodil 17. února 1798 ve Slaném v domì èp. 12 v dnešní Vinaøického ulici, na kterém je pamìtní deska od sochaøe Václava Nejtka (1899 - 1958), jak je patrné na dalším obrázku. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e v té dobì byl jeho otec, který se psával František Newratil, ještì krejèí, jiné hovoøí o tom, ¾e u¾ tehdy byl øemeslným malíøem pokojù. Jeho maminka se jmenovala Anna, rozená Pyšná.
Kdy¾ mu byly tøi roky, rodièe ve Slaném vyhoøeli a odstìhovali se do Prahy. Nejdøíve bydleli na rohu Truhláøské ulice a Námìstí Republiky, zhruba tam, kde je dnes Palladium. Pak se nìkolikrát stìhovali - do bývalého Anenského kláštera, do Havelské a Bartolomìjské ulice. Podle nìkterých údajù mìl dokonce František Navrátil v Liliové ulici vinárnu. Spolu s bratrem Františkem se Josef Navrátil nejdøíve vyuèil u svého otce malíøem pokojù a oba bratøi byli také zapsáni 25. èervence 1819 na pra¾skou akademii výtvarných umìní, kde byl v té dobì prvním jejím øeditelem nìmecký malíø Josef Bergler (1753 - 1829), velký obdivovatel nìmeckého malíøe Antona Raphalea Mengse (1728 - 1779) a jeho školy, která se inspirovala antickými díly a Raffaelem Santim (1483 - 1520). Bergler dával hlavní dùraz na kresbu a malbu zavrhoval a tak se stalo, ¾e celkem nemìla Akademie výtvarných umìní na Josefa Navrátila velký vliv. V záznamech Akademie byl Josef Navrátil uvádìn jako krajináø. Bratr František jako malíø nijak nevynikl, nejsou o nìm ¾ádné další údaje, ne¾ ¾e po absolutoriu Akademie v roce 1823, pomáhal otci v jeho ¾ivnosti.
Ale Josef se zaèal osamostatòovat. Nejdøíve šel do svìta na zkušenou, jak bylo tehdy dobrým zvykem, a pak si otevøel vlastní dílnu v Petrské ulici. Zaèal vystavovat i své obrazy, které našly oblibu. Lidé zaèali mít zájem mít dùm èi byt od nìj vyzdobený. Stále vymýšlel rùzné kombinace svého øemeslného i výtvarného vzdìlání; byl prvním, kdo u nás maloval romantická zákoutí moøských pobøe¾í, horských a skalních scenérií, jak podle svých zá¾itkù, tak i pouze fantastické krajiny. Vìtšinou se pøi svých cestách sna¾il krajinu zapamatovat a zobrazoval ji a¾ doma.
Mìl velmi velkou klientelu, proto¾e jeho výzdoba se ka¾dému líbila. Bohatí mìš»ané se chtìli pøiblí¾it šlechtì, tak si pøáli mít své pøíbytky umìlecky vyzdobené. Pouze to, ¾e jeho dílo bylo specifické právì tím, ¾e maloval na stìny, zpùsobilo, ¾e se uchovalo velmi málo jeho nástìnných maleb i kdy¾ jich za svùj ¾ivot vytvoøil hodnì. Maloval nejen pro bohaté mìš»any, dìlal také zámeckou výzdobu.
První obrazy vystavoval v roce 1824 na výstavì pra¾ské Krasoumné jednoty. Jeho hlavní technikou byl kvaš, malba malovaná klihovými barvami, kterou dosahoval nevídané barevné efekty. Je známo, ¾e dìlal i rùzné chemické pokusy, aby byl úèinek jeho malby vìtší a zvìtšila se i soudr¾nost barev a jejich trvanlivost.
Zobrazoval rùzné výjevy ze ¾ivota, tzv. ¾ánrové obrázky.
O¾enil se 8. ledna 1826 s dcerou pra¾ského mìš»ana a výrobce hedvábí Terezií Mairanovou. Po svatbì man¾elé bydleli v Dlouhé tøídì 8 a ¾ili tam a¾ do polovice padesátých let, kdy Navrátil koupil dùm v Petrské 3, která se tehdy jmenovala Mlynáøská.
Narodilo se jim šest dìtí, ale pouze tøi - Josef, Antonín a Kateøina se do¾ili dospìlosti. Nejvíce nadìjí vkládal Josef Navrátil do syna Antonína (1829 - 1859), který byl velmi nadaný malíø; zamìøil se na dagueroptypii i vznikající fotografii. Avšak k velké otcovì ¾alosti zemøel v pouhých tøiceti letech ¾ivota.
Podle nìkterých pramenù v dobì svých zaèátkù Navrátil navštìvoval spoleènost „U Nimrodù“, která se scházela v pivovaøe „U Kléblatù“. Podle mých zkoumání to bylo nejspíš ve Spálené ulici zhruba naproti dnešnímu soudu. Zde dìlal Navrátil také výzdobu. Podle urèitých pramenù chodil do spoleènosti „U Nimrodù“ také Josef Jungmann (1773 - 1847). Také sem chodíval otec básníka Julia Zeyera - Michael Zeyer (jiné prameny hovoøí, ¾e se Zeyerùv otec jmenoval Jan) a také bohatý mlynáø Václav Michalovic, jeho¾ mlýn Navrátil pozdìji také vyzdobil.
Navrátil také navštìvoval a vyzdobil ètyøiadvaceti zátišími výkladní skøínì pra¾ského vinárníka a lahùdkáøe Chlumeckého v ®elezné ulici, jeho¾ podnik se jmenoval „Zum Italiener“ (U Itala). Namaloval pro nìj také na konci padesátých let vývìsní štíty. Pan Chlumecký pro Navrátila zase sbíral litografie, rytiny a obrázky z Itálie. Navrátil navštìvoval i restauraci „U Knoblochù“ na Betlémském námìstí.
Pro zajímavost - jedním z Navrátilových tehdejších pøátel byl také velmi úspìšný a oblíbený malíø, pùvodnì knoflíkáø a prýmkaø, August Friedrich Piepenhagen (1791 - 1868).
Od roku 1832 podnikl Navrátil více cest do ciziny. Tou¾il hlavnì po Švýcarsku, ale byl i v Nìmecku, Francii a Belgii. Hlavnì v Alpách ho zajímaly vodopády, hory, ledovce, horská jezera, horské štíty a rùzné chatrèe a malebná zákoutí. Do Švýcarska se pokud mo¾no vracel pøi všech svých dalších cestách.
V letech 1838 a¾ 1843 pracoval Josef Navrátil na výzdobì zámku Libìchov. V pøízemní salle terrenì (velký slavnostní prostor s pøímým východem do zahrady a s bohatou výzdobou) vytvoøil 24 výjevù s námìtem hrdinské básnì „Vlasta“, podle nìmeckého pra¾ského básníka Karla Egona Eberta (1801 - 1852), pøítele historika Františka Palackého. Byla to báseò o dívèí válce ve tøech dílech, pro ni¾ formu pøevzal Ebert od nìmeckého básníka Ludwiga Uhlanda (1787 - 1862) a zpracoval témata z domácích kronik. Pøevzal nìkteré údaje z díla nìmeckého básníka Clemense Brentana (1778 - 1842) „Die böhmischen Amazonen“ (Èeské amazonky), které vyšlo v roce 1827. Pro zajímavost - Brentano se zabýval i tématy jako Libušin soud anebo zalo¾ení Prahy.
Ale hlavním zdrojem pro báseò „Vlasta“ byla pro Eberta èeská Hájkova kronika.
Zámek Libìchov v té dobì patøil význaènému kulturnímu mecenáši Antonínu Václavovi Veithovi (1793 - 1880). Veith byl èlenem obrozenecké spoleènosti, která takovouto výzdobu obzvláštì ocenila. A tak zámek navštìvovali napøíklad filozof Bernard Bolzano (1781 - 1848), knìz, spisovatel a novináø František Matouš Klácel (1808 - 1882), František Palacký (1798 - 1876), básník a jazykovìdec Josef Jungmann, básník Václav Hanka (1791 - 1861), básník Karel Sabina (1811 - 1877) a politik a kulturní èinovník František Ladislav Rieger (1818 - 1903). V té dobì pracoval na zámku jako kuchaøský pomocník sochaø Václav Levý (1820 - 1870), k rozvinutí jeho¾ talentu Veith velice pøispìl.
Na stropì zobrazil Josef Navrátil výjevy z povìstí o Krokovi a Libuši a zasadil je do rokokového rámce.
Nìkdy v dobì výzdoby Libìchova dìlal Navrátil výzdobu dalšího zámku - zámku Klenová, který patøil podle nìkterých zdrojù Františku Václavovi Veithovi, bratrovi Antonína Václava Veitha. - Pro výzdobu stìn pou¾il techniku, které se øíká iluzivní táflování, tj. imitace døevìného oblo¾ení stìn. Salón vyzdobil freskami.
V roce 1847 zdobil svými nástìnnými malbami dùm svého pøítele, mlynáøe Václava Michalovice, který se døíve nazýval Michalovicùv mlýn, nyní je znám jako Vávrùv mlýn neboli Poštovní muzeum v ulici Nové mlýny 2. Václav Michalovic byl v té dobì také významným mecenášem umìní a sbìratelem umìleckých pøedmìtù. Výzdoba se s výjimkou stìn v pøízemí dochovala a¾ do dnešní doby.
První pokoj obsahuje ornamenty a kvìty pøedevším na stropì. Salonek v prvním patøe, nazývaný „Divadelní“ obsahuje historické a bájné výjevy z her a oper, které se v té dobì hrály. Napøíklad jsou to „Libušino poselství Pøemyslu Oráèovi“ nebo „Oldøich a Bo¾ena“, dále „Lazebnice Zuzana a král Václav IV.“ Nade dveømi je „Zátiší s ovocem“. Je zde i Navrátilùv autoportrét s paletou v ruce.
V jídelnì jsou romantické krajiny a to, jak alpské, tak èeské, nìkdy doprovázené i figurami jako v pøípadì zobrazení Turina a Monte Superga. Detail tohoto výjevu je na poštovní známce z roku 1988, jejím¾ rytcem byl Miloš Ondráèek.
Josef Navrátil znal svou cenu a proto se dvakrát neúspìšnì pokusil o jmenování rakouským dvorním malíøem.
Jeho malby byly napøíklad v renesanèním domì „U Lhotkù“, který kdysi stával na rohu Václavského námìstí a Vodièkovy ulice v Praze. Dnes je na místì onoho domu Èeskoslovenská obchodní banka - adresa Václavské námìstí 32. Malby Josefa Navrátila byly èásteènì pøed zbouráním pùvodního domu sòaty a ulo¾eny v Muzeu hlavního mìsta Prahy.
Prameny také uvádìjí, ¾e Navrátilova výzdoba byla v bývalém Svobodovì domì v Elišèinì (nyní Revoluèní) tøídì, jeho¾ identifikaci jsem neobjevila.
Z padesátých let devatenáctého století je výzdoba kaple svatého Køí¾e na 2. nádvoøí Pra¾ského Hradu, kterou spolu s Josefem Navrátilem provádìl malíø Vilém Kandler (1816 - 1896). Z té doby je i výzdoba kaple Nejsvìtìjší Trojice, s trojlístkovým pùdorysem, kde jsou malby Josefa Navrátila, pøedstavující svaté a dekorace váz a kvìtù. Kaple je na pozemku usedlosti Hadovka v ulici Nad Komornickou. V souèasné dobì se chystá restaurování této výzdoby.
Pro církev pracoval Navrátil ještì také v Køi¾ovnickém klášteøe, kde v kapitulní síni vyzdobil stropy výjevy z dìjin svatého Køí¾e.
Mezi místy, kde mìl Josef Navrátil pùsobit, je uvádìn i Kolín, ale bohu¾el jsem nenašla další podrobnosti.
V roce 1848 vznikla Jednota umìlcù výtvarných a jejím prvním pøedsedou byl malíø Josef Hellich (1807 - 1880). Po jeho rezignaci v roce 1850 se stal pøedsedou spolku Josef Navrátil. Zùstal jím ale pouze dvì léta, proto¾e mìl po roce 1850 zakázky v Ploskovicích a Zákupech i v Jirnech.
V letech 1850 a¾ 1854 byl také na cestách a prošel èeskou i slezskou stranu Krkonoš. Namaloval vodopád Mumlavy, ve Slezsku horské údolí s obydlími vsi Myslakowice, zalo¾ené roku 1837 nábo¾enskými uteèenci z tyrolského Zillerthalu. Podle tehdejších zvyklostí zvìtšil mohutnost horských velikánù, aby umocnil dojem celé krajiny a její hloubku.
Navrátil nejezdil pouze do ciziny - je známo, ¾e navštìvoval i Šumavu.
V zimì 1848 abdikoval císaø Ferdinand Dobrotivý (1793-1875) a trùnu se vzdal ve prospìch svého synovce Franze Josefa I. (1830-1916). Bydlel pak jako poslední èeský král na Pra¾ském Hradì a pro jeho letní pobyty byly urèeny zámky Zákupy a Ploskovice, které byly pro tento úèel restaurovány.
Navrátil byl povìøen výzdobou obou tìchto zámkù.
V Zákupech pracoval mezi roky 1851 a¾ 1853 a namaloval stropy v obytných i spoleèenských prostorách ve druhém patøe, ale navrhl také øadu doplòkù pro zámecký interiér - jako kachlová kamna, lustry, garný¾e i tapety.
V náro¾ním pokoji namaloval historickou scénu, která je dnes pojmenována „Setkání Alexandra Velikého s Roxanou“ podle starší italské pøedlohy, ale s navrátilovsky jásavými barvami.
V roce 1852 byl Navrátil povìøen výzdobou ploskovického zámku.
Pøi výzdobì ploskovického zámku vyzdobil pøedevším stropy v prvním patøe. Nástropní malby „ètyø svìtadílù“ jsou v oválném a velkém sále a nacházely inspiraci v díle italského barokního malíøe Giambattisty Tiepola (1696-1770), ale v pøívìtivých a jasných barvách na rozdíl od italského umìlce.
Zároveò s malbami Navrátilovými byl zámek Ploskovice opatøen sochaøskou výzdobou sochaøe Václava Levého.
Od roku 1850 pracoval také na zámku v Jirnech, který byl také v majetku rodiny Veithù. V té dobì také s rùznými èleny Veithovy rodiny cestoval.
Zvláštní pozornosti na zámku v Jirnech zasluhoval pokoj, který malbou vzbuzuje dojem horského altánu, nazvaný „Alpský pokoj“. Zde však pou¾il Navrátil chladnìjších tónù, tak¾e celkový výraz byl zasmušilejší. Vyobrazil zde Gmundenské jezero, Dachstein, vodopád pod Dachsteinem, viz další obrázek. Namaloval i svou vlastní podobiznu, dále namaloval i výlet s rodinou Veithovou, jezero Wolfgansee a Bad Ischl. Nad okny a dveømi vytvoøil alegorie „Vinobraní“, „Poezie“ a „Umìní“. V lo¾nici majitelovì namaloval na klenby Madonu, alegorie „Jitro“ a „Veèer“ a dvì rokajové kartuše (tj. motivy orámované tvarem mušle) s vyobrazením statkáøe Wagnera, který se (snad) stal Veithovým zetìm, s pohledem na pùvodní zámek a druhou s názvem „Chaloupka v podveèeru“.
V rytíøském pokoji byly podobné historické scény v divadelních kostýmech jako v Michalovicovì mlýnì
V roce 1857 zdobil knihovnu sleèny Wagnerové. Ústøední obraz pøedstavující múzy je olemován šestnácti medailony s podobiznami svìtových významných osobností. Jsou to napøíklad: italský básník a myslitel Dante Alighieri (1265-1321), italští básníci Ludovioco Ariosto (1474-1533) a Torquato Tasso (1544-1595), italský hvìzdáø Galileo Galilei (1564 - 1642), nìmeètí básníci Johann Wolfagang Goethe (1749-1832), Friedrich Sciller (1759-1805), Friedrich Gottfried Klopstock (1724-1803), Johann Gottffried Herder (1744-1803) a Christoph Martin Wieland (1733-1813), dále anglický fyzik Isaac Newton (1643-1727) a anglický básník John Milton (1608-1674).
Sallu terrenu vyzdobil kvìtinovými zátišími, motivy papouškù a alegoriím ètyø ¾ivlù „Vzduch“, „Zemì“ „Oheò“ a „Voda“.
V roce 1857 vedle knihovny zdobil ještì hvìzdicovou klenbu zahradního altánu, postaveného podle návrhu architekta Vojtìcha Ignáce Ullmanna (1822-1897) ve stylu romantické gotiky. V kazetovém stropu altánu zobrazil Navrátil opìt papoušky i ètvero roèních dob, z nich¾ jeden z obrazù pøedstavuje italskou fontánu s labutí a dvojicí milencù.
Vìtšina umìleckých kritikù a historikù se shoduje v tom, ¾e Josef Navrátil byl nepøekonatelným krajináøem, hlavnì v zobrazení alpských krajin. Nevyhýbal se ale ani malbì figurální, proto¾e své krajiny vìtšinou o¾ivoval rùznými figurálními výjevy.
Na konci padesátých let devatenáctého století vytvoøil øadu menších obrázkù z bì¾ného ¾ivota, tzv. ¾ánrových. Zobrazoval historické námìty, èasto v jakémsi provedení divadelním. Proto¾e miloval divadlo, bývaly realistické námìty z divadla pro Navrátila pomìrnì èasté. Pøipomíná to napøíklad název „Podobizna hereèky“. Dokonce se uvádí, ¾e se tím pøiblí¾il umìní francouzských malíøù Gustave Courbeta (1819 - 1877) a Honoré Daumiéra (1808 - 1879).
Uvádìjí se názvy nìkterých jeho obrazù. Èasto bývá citován „Hon na lišku“ - viz další obrázek, „Sen noci svatojánské“, „Ateliér“ a “Hrušky“.. Za realistické jsou pova¾ovány „Ètenáøka s pestrým èepcem“, „Dostaveníèko“ a „Matka s dítìtem“ a „Spoleènost u stolu“.
Josef Navrátil nepou¾íval pouze techniku kvaše, maloval také olejovými barvami, nejèastìji na døevì napøíklad obrazy „Vodopád ve vsi“ nebo „Chýše v horách“. Nìkdy vytvoøil i akvarely.
Jsou i úvahy o podobnosti nìkterých Navrátilových obrazy s obrazy anglického romantického krajináøe Williama Turnera (1775 - 1851), napøíklad „Krajina s lovcem“ nebo „Západ slunce“. Své krajiny tvoøil na základì neustálého pozorování a studia pøírody.
Byl schopen malovat i portréty, i kdy¾ to pøímo jeho doména nebyla.
Úspìšného i pomìrnì zámo¾ného malíøe potkalo koncem padesátých let - 23. prosince 1859 - velké neštìstí smrtí jeho syna Antonína, pomocníka a pøípadného nástupce.
V roce 1861 ho ranila mrtvice, pøi ní¾ ochrnul na pravou stranu tìla. Pokoušel se nauèit malovat levou rukou, ale bezúspìšnì. ®ivnost mu zøejmì zanikla. V r. 1863 byl nucen prodat i svùj dùm v Petrské ulici a ¾ivil se podomním obchodem svých drobných obrázkù a skic, nejen po domech, ale i po vinárnách a restauracích. Zbytek ¾ivota strávil v ústraní a v chudobì.
Zemøel 21. dubna 1865 v nynìjším èísle 18 v Truhláøské ulici v tehdejším domì „U Hauserù“ nedaleko místa, kam poprvé jako malý do Prahy pøišel. Pohøben byl o tøi dny pozdìji na druhém Olšanském høbitovì.
A¾ koncem devatenáctého století se o Navrátilovo dílo zaèalo zajímat pár nadšencù a v roce 1909 byla v Rudolfinu souborná výstava jeho dìl. Tehdy se zaèaly nacházet po pra¾ských domácnostech i jeho skici a obrázky, které najednou zaèaly mít velkou cenu.
Od té doby je pova¾ován vedle Josefa Mánesa za jeden ze sloupù èeského malíøství.
Výstava Navrátilova díla probìhla v roce 1998 - v Císaøské konírnì Pra¾ského Hradu.
V Praze, na Novém Mìstì, je v upomínku na malíøe Josefa Navrátilova - Navrátilova ulice, která nese své jméno a¾ od roku 1952. Pro zajímavost ještì na závìr uvádím, ¾e spisovatel rùzných záhadných pøíbìhù Jiøí Karásek ze Lvovic (1871 - 1953) pou¾il vymyšleného názvu neexistujícího Navrátilova obrazu „Páv v houštinách“ pro úvod svého témìø strašidelného romaneta „Záhadná madona“.
Sallu terrenu vyzdobil kvìtinovými zátišími, motivy papouškù a alegoriím ètyø ¾ivlù „Vzduch“, „Zemì“ „Oheò“ a „Voda“.