SeniorTip

Na kafíčku v Americe (17)

Jedna, dvě, tři…

Dnešní večer nás s Joem čekalo nemilé překvapení. Hans byl služebně mimo a Mike, který při větším náporu zde si z hotelu Landhaus mohl odskočit na výpomoc, byl dnes plně vytížen švýcarskou skupinou. Zůstalo jen na nás dvou zvládnout ten večerní nápor hostů. Největší starost měl sám Joe. Při větším kšeftu vždy trochu znervózněl a dnes neměl k ruce žádného ze svých kolegů, spíš naopak, pomocníka, s kterým se nedokázal domluvit. Bylo mi jasné, že mu budu muset udělat vše, “co mu na očích uvidím”. Po šesté hodině se rozjel kolotoč. Tiskárnička v kuchyni chrlila jednu objednávku za druhou. Joe podle diktátu počítače vybíral z lednicových zásuvek různé druhy naporcovaných mas a podle druhu jídel je pokládal buď na gril, pánev, nebo tálový sporák. Na mě už nevystačil s pantomimou a musel vydávat potřebné pokyny: “Džaný, pětkrát smažené hranolky… Dvakrát smažený sýr… Dej tam upéct jednu porci ryby… Obrať ty řízky… Dej zapéci tři brambory… Připrav oblohu na šest talířů…”

Byla to nekonečná sprška pro mě naprosto neznámých výrazů a pojmenování. Z mého “dlouhého vedení”, jak mu to jistě muselo připadat, byl úpně nešťastný. Nervozita z takového kolegy, jakým jsem byl dnes pro něj já, by se musela projevit u každého. Snažil se to nést statečně, nezvyšoval hlas, ani se na mne ošklivě nepodíval. V mnoha případech, než by mi blíže vysvětlil, co právě potřebuje, běžel a udělal si sám. Oba jsme měli vztek na jednu osobu – a to jsem byl já. Mně vadilo, že mu nemohu pomoci tak podle jeho potřeb, a on, protože nevěděl od svých kolegů, že jsem se takovéto práce nikdy nezúčastnil, musel být zákonitě nazloben, že se mu tam víc pletu, než pomáhám. Když jsme se přiblížili do “kritického bodu”, kdy byly sporáky plné rozvařených minutek a z počítače visel několikadecimetrový pás dalších objednávek, napadla mě spásná myšlenka: “Ty, Joe, běž dělat to, co já, a já budu dělat to, co ty… Ty budeš dávat maso podle objednávky a já vše dokončím a vyexpeduji.” Koukal na mě nedůvěřivě, ale asi neviděl jiné řešení. Situace v kuchyni se pomalu začala stabilizovat. Pak přišlo uvolnění, což se u něho projevilo při čtení objednávek vzteklým nadáváním. Slova si asi příliš nevybíral. Vždy, když si takto ulevil, se mi začal omlouvat: “Promiň, Džaný, já nechtěl, omluv mě.”

Setkal jsem se s takovýmto projevem emocí zde poprvé. Mně to u něj nijak nevadilo. U nás při vzteku vše pěkně vyventilujeme, zanadáváme si od plic a za chvíli o ničem zase nevíme. Na něm bylo patrné, že ho to mrzí, a tak jsem se mu snažil poradit:
“Joe, když tě něco nazlobí… dívej se na mě… počítej, jedna, dvě, tři, čtyři,… až do deseti, a pak odpověz nebo jdi pracovat. Rozumíš mi?”

Pochopil a při nejbližší příležitosti si to vyzkoušel. Plně zabráni do práce, v propocených tričkách, najednou slyším od stolu: “Jedna, dvě, tři,..” – kouknu na Joea, ten se usmívá a pokračuje v počítání až do deseti. Pak vítězoslavně, jak malý kluk zajásá: “Pomáhá to, Džaný, je to super! Je to O.K.! Děkuji ti.”

Ještě mnohokráte jsme se při společných směnách nasmáli, kdykoliv Joe začal počítat. Největší legraci jsme měli z ostatních kolegů, kteří vyděšeně hleděli na Joea, jak se snad učí číslovky do deseti, protože neměli vůbec ponětí, co bylo příčinou jeho počínání. Jemu to opravdu pomáhalo. A dokonce, když se se mnou se slzami v očích naposledy loučil, začal hlasitě: “Jedna, dvě, tři…” Večer po službě, když jsme zašli do baru na pivo, mi vylíčil důvody svého občasného vztekání a nervozity. Joe si vlastně nikdy nedal pivo. Vždy si přinesl konev kávy a při ní diskutoval s ostatními o průběhu uplynulé směny. Nechtěl bych se jej nějak dotknout, ale okolnostmi, proč nepije alkohol a proč bývá občas nervák, se kterými mě seznámil, u mě ještě více stoupl v ceně. “Džaný, já byl alkoholik. Pil jsem všechno a hlavně martini ve velkém množství. Před rokem jsem se rozhodl, že toho nechám. Hodně mi pomohl Hans, který mi dal jako podmínku pro nastoupení k němu do práce skoncovat s alkoholem. Už rok jsem se jej ani nedotkl. Nahrazuji si to kávou a cigaretami. Proto jsem býval občas nervózní a rozzlobený. Teď už to bude jiné, to ti slibuji. Budu vždy, jak jsi mě učil, počítat do deseti.”

Skutečně se změnil. Alespoň po dobu mého pobytu byl z něho v práci najednou usměvavý a veselý kluk – jako vyměněný.

Cestou k domovu jsem si toho krásného letního večera hlasitě vyzpěvoval pěkně do pochodu. Překrásné ticho, kdy všichni jsou zalezlí jak krtkové, kdy nepotkáš živáčka a neuslyšíš štěknout psa, mě k tomu přímo svádělo. “A helemese. Nový obchůdek se nám zde objevil,” přerušil jsem svůj zpěv a začal zkoumat přízemními okny, cože tu nabízejí. Ještě včera zde byla veliká cedule: K pronajmutí. Dnes je z bytu obchod s indiánskými suvenýry. Kdyby mě nepraštil do hlavy cíp třepetající se americké vlajky s přetiskem velkého portrétu indiána, asi bych jej dnes večer přehlédl. “Jó, tahle vlajka by se mi líbila na víkendové chatě.” Mohl bych totiž nejen soupeřit při vztyčování se svým sousedem, který každou sobotu vyvěsí “jižanskou vlajku”, ale navíc bych se mohl chlubit, že jsem si ji osobně přivezl ze severského státu USA. Téměř dvakrát denně jsem zbývající dva měsíce kolem ní procházel. Zmocňovala se mě stále větší a větší touha si ji odvézt s sebou. Zda se mi to podařilo, se zmíním až v závěru.

“Honzo, dnes odpoledne, až půjdeš z práce, zajdi za mnou k “Roberts” a rovnou odtud pojedeme na nákup. Tentokrát do Monroe, abys poznal další město v naší blízkosti. Potřebuji udělat nákup, protože na sobotu a neděli přijedou děti – David se svou ženou.”

A já se mám zase na co těšit. Poznám Brňačku, která před dvěma roky dobrovolně odcestovala za svou láskou.
“A protože bude mít narozeniny, pokusím se upéci nějaký dort. Nebo to svedeš ty?… Dobře, spadl mi kámen ze srdce. Mám však ještě jednu prosbu na tebe. Miluje slepici na paprice, ale vůbec nejí maso. Hlavně se těší na tu omáčku, kterou jí při stěhování vychvaloval David.”
“Nic z toho není problém. Času mám dost, ale dobrou omáčku bez slepice neudělám.”

To bylo Daně jasné, a tak měla už naplánovány další speciality z americké kuchyně, pochopitelně bezmasé, které si zde Danča zamilovala. Bylo tedy nezbytné udělat potřebný nákup. Před třetí jsme vyrazili, tentokrát opačným směrem, než ležel Medison – na jih.
“Tady vpravo, co vidíš, je státní park.”
“Mně to jako park moc nepřipadá. Spíš špatně udržovaný les, v kterém sem tam někdo táboří pod stanem.”

Hned se mi dostalo náležitého vysvětlení a cesta do Monroe příjemně utíkala. V Americe se tomu prostě říká park. Zde můžeš stanovat nebo si sem zajet jenom na piknik a na pevně rozmístěných grilech si udělat oběd. Něco, jako je u nás kemp.

Nesetkal jsem se zde s jiným, a proto to nemohu zobecňovat. Ale tento měl do vybavenosti a úpravy našich kempinků velice daleko. Park mi spíš připomínal jakési stanování v divoké přírodě ve vymezeném prostoru. Cesta do Monroe byla typická naše okreska. Byla však úplně rovná, kopírovala přesně krajinu, která v těchto místech byla dosti členitá, a to tak pravidelně, že mi připomínala starou valchu na praní. Výškové rozdíly mezi úbočím a vrcholem dosahovaly někdy až třiceti metrů.
“Tonda jezdí nejraději nakupovat do Monroe. Právě kvůli této cestě, která mu v mnohém připomíná jeho rodiště v severozápadních Čechách. On si pro ni vymyslel specifický název – lochneska.”

Já bych ji, po absolvování tohoto úseku, spíše nazval “cestou překvapení”. Nikdy jsi nemohl předpokládat, když se ocitneš na vrcholu stoupání, co se v dalším, přímo se propadajícím úseku před tebou objeví. Z vrcholu jsi viděl “na dno propasti” a pět šest dalších vrcholků před sebou, ale co se za nimi skrývalo, bylo i tobě utajeno. Dana však byla řidička, která sázela na jistotu a plně respektovala pravidla. A já jsem měl možnost vychutnat si jízdu na americké lochnesce až při další návštěvě Medisonu, tentokráte za volantem s Tondou. Do městečka jsme dorazili za necelých dvacet minut. Bylo o něco větší než New Glarus (asi pět tisíc obyvatel), ale hlavně postaveno v trochu jiném slohu.

“Brácho, sleduj! Teď vjíždíme na náměstí. To je v Americe rarita. Dívej se, jak je stavěné do čtverce a uprostřed velký kostel s parčíkem. Nepřipomíná ti to trochu naše městečka? Budeš se asi ptát proč? Protože zakladateli Monroe byli přistěhovalci z Norska a ti vtiskli tomuto městu prvopočáteční ráz. Dál už se rozšiřovalo v americkém duchu.”

Náměstím jsme projeli dvakrát dokola. Buď proto, abych si vše vychutnal, nebo spíš proto, aby si sestra mohla nostalgicky zavzpomínat na domov.
“Víš, jezdíváme sem občas za nákupy, ale vždy jenom na okraj do nákupního centra a pak zase honem domů. Ráda jsem sem s tebou dnes zajela.”

S nákupem jsme se pak k domovu vraceli jinou cestou. Chtěla mi ještě ukázat kino v přírodě. Známe je doma z různých amerických filmů. Mně se naskytla možnost se projít po hledišti, navštívit bufet a projekční kabinu. Byl to velký parkovací prostor, asi pro jedno sto osobních aut. Každé stanoviště bylo vybaveno stojanem, do kterého se zapojovala sluchátka a bylo vzdálené od sousedního natolik, aby se diváci vzájemně nerušili. Jednotlivá stání rozmístěná v kruhových výsečích, vytvářela řady. Ve středu těchto pomyslných kruhů bylo umístěno panoramatické plátno a uprostřed hlediště budova s bufetem a projekční kabinou. I když do půl desáté, kdy mělo začít promítání, zbývaly ještě tři hodiny, stála zde už tři auta, v každém jedna mladá dvojice a byl už též otevřen bufet.

“Brácho, co tomu říkáš? Měl bys chuť si sem zajet na nějaký film?… Asi ne, viď? Je to hlavně pro omladinu, která se zde může vyřádit. Jeden čas to vypadalo, že tato kina přestanou prosperovat. Teď zase tomu ti mladí přicházejí na chuť a jsou dny, kdy je i vyprodáno.”

Po příjezdu jsme všechny tašky s nákupem vynosili přes garáž do kuchyně a mezitím, co si Dana vše třídila, já se přesunul do pokojíku a pokračoval v rozepsaném dopise domů. Domluvili jsme se, že když Tonda nebude doma, nebudeme vyvářet nic teplého. Odbyli jsme se obvykle nějakou pečenou buchtou či koláčem a já s velkou oblibou několikrát v týdnu konzumoval vynikající opečené uzenky. Já, coby rodilý Pražák, který prožil své mládí v centru velkoměsta, jsem miloval opečené klobásy již od útlého věku. Vlastně babička mě v tom tajně podporovala. Vždy když uvařila k obědu čočku nebo hrách, přišla tajně za mnou, aby o tom mé sestřičky nevěděly, vtiskla mi do ruky tři koruny se slovy:”Jdi si na Václavák na buřta, já vím, že ti tohle jídlo moc nejede.” Jaké překvapení však pro mě bylo, když zde v Americe mě Dana oslovila podobně, to si vůbec nikdo nedovede představit. Stalo se tak asi druhý nebo třetí den po mém příjezdu: “Přinesla jsem ti dobré klobásy, kdybych uvařila něco, co ti moc nepojede, můžeš se dorazit. Jistě jimi nepohrdneš.” Buď to byla náhoda, nebo se o tom před více než čtyřiceti lety nějak dozvěděla. A protože se dál nešířila, i já si dál zachovávám toto tajemství, které bylo mezi mnou a naší babičkou.

“A na zítra jsem ti naplánovala, bratře, další výlet. Objevila jsem v turistických prospektech “českou vesnici” Hillsboroo, ležící sto mil severně od nás. Zajedeme si tam na oběd, co říkáš?” Ta otázka, cože tomu říkám, byla úplně zbytečná. Ráno jsem už nemohl dospat. V sedm hodin byla uvařená káva, která svou vůní probrala ze spánku sestřičku. V devět jsme vyrazili.
“Dano, říkala jsi, že většina těch názvů vesniček a měst, které se mi zdají být “neanglické”, převzali Američané od indiánských kmenů, které zde na severu sídlily.

Nemohli bychom cestou zavítat do nějaké rezervace nebo na nějakou atrakci, kde bych se s nimi mohl setkat?”
“No, v rezervaci se zastavit můžeme, těch je zde dost. Ale jestli uvidíš nějakého indiána v jeho typickém úboru, ti slíbit nemohu. Ještě mám pro tebe jedno překvapení.
Kousek za vesnicí Hillsboroo je hezká atrakce. Jezdí zde a na hodinovém okruhu vozí turisty starý historický vlak, který dříve spojoval východ se západem – a my se tam půjdeme svézt.”

Připadal jsem si, že sestra se mnou začíná objevovat Ameriku. Nebylo to tak doslova, ale díky mé přítomnosti a zvědavosti se spolu se mnou těšila stále na nové a nové pozoruhodnosti tohoto státu. Propadla té touze cestovat stejně jako já a už při absolvování jednoho výletu plánovala další.

Teď poslouchej, co ti povím o indiánech. Že žijí v rezervacích, víš z domova. Ale asi nevíš, že tyto pozemky, kdysi dávno přidělené státem nebo dnes už jimi odkupované, slouží celé americké veřejnosti. Nejsou, jak by sis možná představoval, nějakým ležením, kde za nějaké vstupné by turistům předváděli své staré zvyky, boje s přistěhovalci, přepadání vlaků a potrestání viníků obratným skalpováním. Na těchto územích stojí obrovská kasina, na která se nevztahují americké zákony zakazující ve většině států hazardní hry. Sem, z blízkého i vzdáleného okolí se pak sjíždějí všichni ti, co by chtěli bezpracně a rychle zbohatnout. A k této rezervaci, jak jsem teď na reklamní tabuli četla, se asi za patnáct minut přiblížíme.”

Byla to rozsáhlá budova kruhovitého tvaru, připomínající svou velikostí větší sportovní areál. Prostorem, kde jsme odstavili naše auto, neustálým pendlováním převážely malé mikrobusy návštěvníky mezi parkovištěm a hernou. Ta nejvzdálenější parkovací místa (více jak sto metrů) by mohla mnoho hráčů od návštěvy kasina odradit. Navěsil jsem na sebe fotoaparát, videokameru a v duchu jsem si již představoval, jak si uvnitř narežíruji záběry o svém “hráčském umění” s obrovskou hromadou žetonů před sebou.
“Ne! S kamerou a fotoaparátem dovnitř nesmíte!” S přísnými a asi s překvapenými pohledy nás od dveří vyprovázeli dva policisté. Protože ani Dana, ani já jsme v životě takovéto “doupě” nikdy nenavštívili, byli jsme tímto vykázáním jaksi zaskočeni. A Dana tomu jako obvykle “dala korunu”: “Aby se nám neopupínkovali. Mají strach, že jim tam odhalíme nějaké podvody.”

Oba jsme se však nakonec shodli na tom, že tento zákaz je naprosto logický.
“Prachy nemáme a na kukačku tam nechci,” odmítl jsem další nabídku sestry.
“Nuže dobrá. Indiána jsi neviděl. Zkusíme se zastavit ještě v nějakém obchodě a poptáme se po nich. Někde tu přece musí žít, když zde vlastní takové kasino.”

“Chceš vidět indiána? zareagovala jedna z nakupujících žen v krámku s potravinami na dotaz mé sestry, “tady se podívej, to je můj indián – manžel,” a pochlubila se fotografií snědého muže v prvotřídním obleku. Pak v další rozmluvě Daně vysvětlila, že je jí líto, když jsem přijel až z takové dálky, abych se setkal s indiány, ale naděje je velmi malá. Ve svých charakteristických úborech vystupují pouze jednou ročně na různých festivalech ve větších městech. Možná že někde existují nějaké skanzeny, ale ani ona, ani její muž, byť indián, o nich nic nevěděli.

Asi dvacet mil za kasinem se členitější terén proměnil v rovinatou úrodnou krajinu. Tou jsme nyní směřovali dále k severu, do české vesničky.
“Podívej, Honzo, na ty hory v dáli na obzoru. A tady vlevo, ten kopec, který vypadá jako buřinka. Nemáš, brácho, pocit, že projíždíme polabskou nížinou, vlevo máme horu Říp a před sebou Krkonoše?”

Tak, teď tomu srovnávání s Českou republikou začíná propadat i ona, pomyslel jsem si v duchu a po nahlédnutí do mapy jsem ji vrátil rychle do reality: “Před námi jsou Blue Mountains.“ „Modré hory,” tiše zašeptala, jako by byla zklamaná, že jsem jí přerušil její snění.

Pokračování příště...

Jan Kurka

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
04.04. 20:22	polarka
02.04. 18:28	Evussa

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás