HISTORIE: Nové detaily o staré události
“Ještì ze vzdálenosti 140 km jsme vidìli ohnì a kouø nad Prahou…”
Pøed pìtasedmdesáti léty, ke konci druhé svìtové války, se uskuteènil jeden z nejvìtších náletù západních spojencù na Nìmecko. Jednalo se o tøídenní bombardování Drá¾ïan britskými a americkými piloty. Americké posádky z 398. perutì 8. letectva pou¾ívaly proslulé letouny B-17, t.zv. létající pevnosti.
Doletìt ze základen v Anglii s nìkolika sty letadel úspìšnì na cíl, nebylo v té dobì jednoduché. Letci se cestou museli potýkat s nìmeckými stihaèi, s protiletadlovou obranou, s navigaèními problémy a v neposlední øadì i se špatným poèasím.
Z následujících archivních záznamù se dozvíme z první ruky o osobních zkušenostech nìkolika mladých letcù v prùmìrném vìku 19 let, kteøí se této mise 14. února 1945 zúèastnili. Tyto intimní postøehy z nároèného letu nás zanesou zpìt do pocitù posádek bìhem takové cesty a znovu objasní, jak vlastnì došlo k bombardování Prahy.
Wendell Saferite, pilot 602. letky:
“Nad Nìmeckem celá formace musela nìkolikrát provádìt S obraty, aby se vyhnula protiletadlové støelbì. Pøední sklo zamrzalo a abychom se udr¾eli ve formaci, museli jsme otevøít postranní okno. Dokonce i kapalina v kompasu na palubní desce na chvíli zamrzla. Namìøili jsme venkovní teplotu asi -50 °C. Pøed cílem jsme letìli v pøibli¾né výšce mezi 8 - 9 tisíci metry. Nepotkali jsme ¾ádné stíhaèky, ale nìjaká protiletadlová palba tam byla.
Pøi zpáteèním letu jeden z letounù ¾ádal o povolení vyboèit z formace pro nedostatek benzínu ve všech nádr¾ích, vèetnì tìch pøídavných, t.zv. Tokio. Následovala reakce velitele letu : “My máme ještì ménì...” Nìkdo mu odpovìdìl :”To máš zatracenou smùlu!” Na to se ozvalo: “Kdo to øekl?” Následnì bylo naøízeno zase ticho na radiu. Formace potom pokraèovala ménì sevøeným uspoøádáním a v Bruselu jsme byli nuceni natankovat. Pøi pojí¾dìní po letišti jsme uvízli v blátì. Zašli jsme do jídelny, ale vše, co tam mìli, byl nìjaký zelený sýr! (Roquefort? pozn. pø.) Posádka proto odjela autem do mìsta se najíst a podívat se kolem. Našli jsme malé místo, kde jsme dostali steak z koòského masa. Po krátké prohlídce mìsta jsme se vrátili na letištì a druhý den odletìli do Nuthampsteadu, na základnu v Anglii. Po hlášení o prùbìhu letu jsme se vrátili na baráky, rozpálili v kamínkách pohrabáè a vypálili v døevìné ¾idli další díru na znamení další úspìšné akce na Nìmecko.
David Mills, pilot 600. letky :
“Moje poznámky z tohoto letu znìjí: Byla to taková tragédie plná omylù, desetihodinová operace. Bombardovali jsme pøibli¾nì jen asi 140 km od ruské fronty. Asi pùl hodiny pøed cílem jsme prolétali tì¾kou a pøesnou protiletadlovou palbou. Mùj bombardier mnì øekl: “Míøíme na špatný cíl!”
Bill Costado, pilot 601. letky :
“Pamatuji se, jak jsme se sna¾ili udr¾ovat formaci ve výšce 10 000 m, jak jsme prolétávali protiletadlovou støelbou a jak jsem jednou na radiu zaslechl úryvky hovorù:
…jsme hodnì mimo kurz na cíl… Po nìjaké dobì se mraky roztrhaly a zase bylo slyšet: ...umím èíst mapu!... náš cíl Drá¾ïany le¾í pøed námi! Mìl jsem za to, ¾e hlasy pøicházely od posádky vedoucího letadla a ¾e oni byli tak rozrušeni, ¾e zapínali špatné pøepinaèe pro komunikaci.
V armádních novinách Stars and Stripes jsme se pozdìji doèetli, ¾e jsme prý shazovali letáky. To byly sakra tì¾ké letáky, ka¾dý vá¾íl 450 kg!“
Howard Pinner, pilot 603. letky:
„Bìhem letu pøes Nìmecko jsme museli nìkolikrát mìnit výšku a to zapøíèinilo mnohem vìtší spotøebu paliva. Cíl byl ponoøen v mracích. Ocenili jsme, ¾e bìhem náletu nedošlo k protiletecké palbì.To bylo neobvyklé. Kdy¾ jsme se vraceli, ubýval nám rapidnì benzin. Naše pøístroje vykazovaly „prázdno“ na všech ètyøech motorech. Museli jsme pøistát na základnì stihaèù P- 47 nedaleko St. Tron v Belgii, asi 80 km za spojeneckou frontou. Naše posádka tam byla nucena zùstat pìt dnù kvùli špatnému poèasí. Vyu¾ili jsme èas k návštìvì Bruselu a utratili všechny peníze.
Také v Anglii bylo špatné poèasí. Po mnohém doprošování jsme nakonec dostali povolení k odletu na naši základnu. Tøi piloti P- 47, kteøí skonèili svoje závazky ve slu¾bì, se s námi svezli. Doufali, ¾e z Anglie se dostanou do Státù rychleji ne¾ z Belgie. Bìhem letu jeden z pilotù stál v kabinì mezi mnou a co-pilotem. Nad naší základnou byla taková mlha, ¾e personál ve vì¾i nám musel dávat instrukce k pøistání. Na první pokus jsme se jen srovnali s dráhou, pøi druhém pokusu jsme byli moc napøíè. Dotkli jsme se podvozkem, ale proto¾e to bylo ji¾ ke konci dráhy, museli jsme se znovu zvednout a zkusit to znova. Tentokrát se pøistání zdaøilo.
Ti tøi piloti P- 47 bìhem tìchto chvil hodnì zestárli a museli pøemýšlet, jestli nebyla chyba letìt s námi. Stíhací piloti tradiènì neradi létají s bombardéry. Tato pøíhoda pro nás nebyla neobvyklá, za¾ili jsme taková pøistání ji¾ døív.Teprve teï na základnì jsme se dozvìdìli, ¾e jsme bombardovali špatný cíl. Také jsme slyšeli, ¾e velitel mise, plukovník Ensign, bìhem letu nebyl spokojen s vedoucím navigátorem a pøevzal jeho práci. Tím se stalo, ¾e jsme bombardovali Prahu.”
Nunzio Addabbo, navigátor 601. letky:
Bombardování kbelského a letòanského letištì - Foto: Archiv Jiøího Rajlicha
Po náletu v pra¾ských ulicích - Foto: Praha eu
“Lituji, ¾e se nedochoval mùj letový deník, abych mohl dolo¾it svoji zkušenost. Nad Nìmeckem jsme za¾ili velice silný vítr, a¾ kolem 160 km/hod. Poznal jsem, ¾e jsme se odklonili od našeho kurzu na Drá¾ïany, a ohlásil jsem to našemu pilotovi. On informoval rádiem vedoucí skupinu, ale k ¾ádné nápravné akci nedošlo. A tak jsme místo pùvodního cíle bombardovali Prahu. Kdy¾ jsme odlétali, ještì ze vzdálenosti asi 140 km bylo vidìt ohnì a kouø nad Prahou.
Bìhem našeho obvyklého hlášení po ka¾dé operaci jsem oznámil problém se zámìnou cíle a pøedlo¾il svùj letový deník. A¾ pøíští den, po analýze fotografií z letu, byla chyba tiše potvrzena. Nevím, jestli jsem byl jediný navigátor, který hlásil tento problem, ale jedno je jisté, z vyšších kruhù mnì nikdo nikdy ani nepodìkoval, ¾e jsem mìl pravdu.”
Harold Brown, navigátor spodní skupiny vedoucí letky:
“Bìhem letu byla dostateèná pozemní viditelnost, abych mohl mìøit smìr a sílu vìtru My jsme nemìli na palubì H2S radar, t.zv. Mickey, tak¾e zjiš»ovat naši pozici zále¾elo na pøímém mìøení a pozorování (dead reckoning). Zanedlouho jsme ale vlétli do mrakù a zem pøestala být viditelná. Obdr¾el jsem rádiem z vedoucího letounu od plukovníka Ensigna nejménì dva dotazy ohlednì naší pozice. Radary Mickey v obou vedoucích letadlech pracovaly nespolehlivì, tak¾e letci mìli potí¾e získat správné údaje. Informoval jsem je, ¾e moje mìøení ukazuje, ¾e jsme asi 80 km ji¾nìji od plánovaného kurzu. Ovšem to bylo na základì pøedchozích dat, která mohla být ji¾ zastaralá. Brzy nato vedoucí navigátor hlásil, ¾e Mickey znovu pracuje a ¾e upøesnili cíl. Proto¾e mraky se zase roztrhaly, nálet byl proveden podle viditelnosti.
Vraceli jsme se do Anglie a všichni jsme se domnívali, ¾e jsme zasáhli Drá¾ïany. Kdy¾ byly ale fotografie náletu zpracovány, ukázalo se, ¾e to byla Praha. Chyba byla zkoumána a ukázalo se, ¾e tím, ¾e radar mylnì zachytil Plzeò a Prahu namísto Chemnitzu a Drá¾ïan, opravdu jsme se odchýlili asi tìch 80 km.
Byla to zvláštní náhoda. Obì mìsta le¾í ve stejné vzájemné pozici. Navíc byla vzdálenost z Anglie témìø stejná. Pamatuji se, ¾e jsem pozoroval zem bìhem náletu a porovnával fotografie, které jsme dostali pøed odletem. Tok øeky mìstem mìl mírnì jiný úhel. Napadlo mì, kam jsme to vlastnì bomby shodili? Nicménì pøes tento rozdíl vypadala obì mìsta nápadnì podobnì. Vzhledem k tomu, ¾e v té dobì palubní radary byly nedokonalé a ¾e jsme nemìli dnešní vyspìlou navigaèní techniku, dùvod k chybì mù¾e být snadno chápán. Ta zvláštní podobnost tìch dvou mìst vìci nepomohla.”
Don Mc Pherson, navigátor skupiny, vedoucí letoun:
“Vše probíhalo dobøe, a¾ jsme pøiletìli do rúrské oblasti. Tam mùj radar zaèal vynechávat, a¾ úplnì vysadil. Oznámil jsem to pilotovi a bylo rozhodnuto, ¾e vedení pøevezme poboèný letoun, ve kterém radar údajnì pracoval normálnì. Od toho momentu jsem se vezl jen jako pasa¾ér. Pamatuji se, jak jsem byl pøekvapen, kdy¾ jsme se dozvìdìli, ¾e jsme bombardovali špatný cíl. Byla to moje jediná špatná zkušenost s radarem. Jsem pøesvìdèen, ¾e toto selhání zavinilo tu circa 100kilometrovou odchylku…”
Ralph McIntyre, hlavní navigátor 601. letky:
“Jako skupinový navigátor jsem mìl odlétáno asi 25 misí. Pamatuji se, ¾e let na Drá¾ïany mìl problémy ji¾ od zaèátku. Vítr byl neuvìøitelný a letový plán byl nanic. Radar pøestal pracovat ji¾ v poèátcích letu, a tak jsme minuli všechny kontrolní body. Brzy jsme doporuèili, aby vedení bylo pøedáno deputy letounu. To se stalo, ale pøed odhozením bomb jsme vedení pøevzali zpìt. Nemohl jsem rozpoznat cíl, proto¾e to bylo mimo moji mapu. Zahlédl jsem nìjaký most na pokraji velkého mìsta a nìkdo hlásil padá to kolem dokola.
Bìhem zpáteèního letu jsme mìli silný èelní vítr a museli jsme pøistát ve Francii a natankovat.”
* * *
Teprve po letech v Americe jsem našel odpovìdi na otázky kolem únorového náletu, které nebyly døív uspokojivì zodpovìzeny. Ke shora uvedeným originálním postøehùm pøipojuji svoji osobní zkušenost z té doby:
Den 14. února 1945 pro mì zaèal jako ka¾dý jiný. Ráno, pøi hodinì nìmèiny, jsme odzpívali Deutschland Deutschland über alles a Die Fahne Hoch a za pár hodin jsme se s jinými spolu¾áky rozcházeli domù. Z Panské ulice jsem mìl vyšlapanou trasu pøes Václavské námìstí, skrze Semináøskou zahradu a pøes Jungmanku do Vladislavovy ulice. Výhodou pro desetileté školáky bylo, ¾e v té dobì nebyl mimo tramvají provoz po mìstì témìø ¾ádný.
Dùm na náro¾í Jiráskova námìstí a Gorazdovy ulice po leteckém zásahu
Další náhoda prùmyslový areál v Libni
Doma, kolem obìda, se náhle rozeøvaly poplachové sirény a témìø souèasnì zaèal zvenku hrozivý rámus a dunìní, pøi kterém se náš dùm otøásal do základù.
Zprvu nikdo nevìdìl, co se dìje, ale kdy¾ se spìšnì sešla vìtšina nájemníkù v pøipraveném krytu ve sklepì, všem rychle došlo, ¾e se muselo jednat o skuteèný bombardovací nálet. Do té doby sirény èasto houkaly a rádio hlásívalo, ¾e se pøes Korutany a Štýrsko blí¾í svazy nepøátelských letadel, ale nikdy se nic nestalo.
Tentokrát to bylo ale opravdové. Na nedalekém Karlovì námìstí spadlo mnoho pum. Do parku s protileteckým úkrytem, na okolní domy, zasa¾en byl historický klášter Emauzy, dokonce i nemocnice. Zkáza potom pokraèovala dál, vzhùru pøes Vinohrady. Rodièe co nejrychleji kontaktovali další èleny rodiny, kteøí bydleli právì v té ètvrti. Rodina matèiny sestry byla v poøádku, ale babièka, která bydlela na kraji Riegrových sadù, za¾ila otøesnou pøíhodu se št’astným koncem. Jedna z mnoha bomb, které v okolí spadly, proletìla chodníkem do sklepa domu a nevybuchla.
Ne¾ se ji pyrotechnikùm podaøilo zneškodnit, dùm byl na nìkolik dní evakuován.
Po této události se rodièe rozhodli, ¾e nás s bratrem pøestìhují mimo Prahu, ze strachu, ¾e se takové nálety budou opakovat. S matkou jsme tedy zaèali bydlet v naší vilce u Mníšku pod Brdy. Tam jsem také pokraèoval do konce školního roku v docházce. Byla to znaèná zmìna. Z Emerlingova uèitelského ústavu do venkovské jednotøídky. Mnì se to líbilo, ¾ivot tam byl trochu jako dobrodru¾ství.
S nìkolika dìtmi z nejbli¾šího okolí jsme ka¾dý den chodili pìšky asi 2 km poli a mezi rybníky do školy a zpìt. Cestou jsme ovšem provozovali všelijaké nezbednosti.
Pár událostí nám ale pøipomnìlo, ¾e nedaleko kolem nás válka v Evropì stále pokraèuje. Obzvláš» mnì utkvìlo v pamìti, jak zase jednou, cestou ze školy, jsme na modrém nebi pozorovali svazy støíbøitých letadel. Letìly v ohromné výšce pøi temném huèení a za sebou nechávaly bílé èáry jako stu¾ky obláèkù. Ji¾ jsme chápali, ¾e to jsou bombardovací letadla, a kdy¾ jsme náhle uvidìli, jak nìco od nich padá k zemi, v panické hrùze a strachu jsme se rozprchli do stran a padli na zem. Dodateènì jsme se pouèili, ¾e to byla pouze odhozená pøídavná benzinová nádr¾. Jindy letadla shazovala tisíce støíbrných prou¾kù staniolové folie, vìdìli jsme, ¾e toto je neškodné, a vyu¾ili jsme to na hraní.
Vá¾nìjší bylo, kdy¾ jsme jednou byli na dálku svìdky útoku na osobní vlak, kdy t.zv. hloubkový stíhaè roztøílel lokomotivu. Øíkalo se, ¾e to byl anglický pilot. Naše klukovská zvìdavost pøemohla veškerý strach a druhý den jsme na místì kolem vraku sbírali krásné lesklé mosazné vystøílené patrony z kulometù. Pozdìji, po revoluèních dnech a konci války, k tìmto hraèkám pøibyla i ¾ivá munice. My jsme v¾dycky našli pro takové vìci uplatnìní. Úplnì zázrakem nikdo nepøišel ani o prst.
Richard G. Preiss
* * *
Vzpomínky letcù pou¾ity s laskavým svolením 398. Bombardovací Group Memorial Associace, pøelo¾il Richard G. Preiss, všechna práva vyhrazena.
Fotografie: https://www.stalose.com/
