„Dasy, pojï, u¾ musíme jít…!“
Jednoho dne se ocitla Dasy, veselá a chytrá fenka, u mých pøátel, kteøí nikdy nevlastnili psa. Pøišla tak zvanì „na návštìvu“.
„Jenom co se vrátíme z dovolené“ pravili majitelé pejska, prosíce o pohlídání.
Kdy¾ se majitelé vrátili a vidìli, jak pejsek o¾il, jak je veselý a spokojený, jak radostnì bìhá a aportuje klacíky, pøiznali se. U nich je vlastnì chudák. Jsou zamìstnáni dlouho do veèera, pes je poøád sám a oni unaveni natolik, ¾e ho jenom rychle vyvenèí. Vìnovat se mu moc nemohou. Mají ho rádi, ale zároveò si uvìdomují, ¾e ho nechtìnì trápí.
Nicménì pejsek je radostnì pøivítal a spoleènì odešli domù.
Po jeho odchodu domácnost mých pøátel osiøela. Za ten krátký èas na nìj zvykli.
„Nemìli bychom si poøídit psa?“ napadlo mu¾e, který s pejskem chodil na procházky, házel mu klacíky a uèil ho novým dovednostem.
„Mo¾ná, ¾e by bylo dobré mít doma pejska,“ pøemítala paní, která mu utírala zablácené tlapky, chystala ¾rádlo a hladila ho po krásné lesklé srsti, kdy¾ jí sedìl u nohou.
Zjistili, jak je pøíjemné být objektem lásky ètvernohého tvora.
„Nakonec, dìti jsou z domu, do práce u¾ nechodíme, tak proè bychom nemohli mít…“
Jednoho dne zazvonil telefon: „Rozhodli jsme se, ¾e Dasy nebudeme trápit, chceme ji dát do dobrých rukou, k nìkomu kdo na ni bude mít èas. Víme, ¾e u vás byla š»astná, nechcete ji?“ Nezaváhali jsme. Chtìli ji, samozøejmì, ¾e chtìli!
Tímto svým rozhodnutím jsme se „na stará kolena“ stali tøetími majiteli tohoto putovního pejska.
Pro Dasinku nastaly zlaté èasy. Tøikrát dennì se poøádnì probìhne a pán ji uèí poøád nìco nového. U¾ umí chodit u levé nohy, poèkat v pøedsíni, ne¾ panièka pøijde s hadøíkem, umí èekat na chodníku a¾ dostane dovolení pøebìhnout pøes silnici, umí podat pac jednou i druhou no¾kou a umí i neodolatelnì poprosit. Povel „zùstaò“ ji sice nenaplòuje nadšením, ale plní ho. To pak sedí na urèeném místì a sleduje svého pána, který se vzdaluje. Je neš»astná, ale ví co je rozkaz a poslušnost. Kdy¾ pak zaslechne z dálky osvobozující „ke mnì!“ vystøelí jako šíp a s hubou od ucha k uchu, s vlajícím ocáskem i ušima si pádí pro pochvalu. Skáèe do výšky jak pingpongový míèek a umí vybìhnout i na mírnì naklonìný strom - to všechno s radostí a pro potìchu svého pána.
Na svých procházkách jednou potkala své døívìjší majitele. Radostnì je pøivítala, nechala se pohladit, ale tentokrát u¾ nezaváhala. Kdy¾ uslyšela slova: „Tak Dasinko, pùjdeme domù“, zcela samozøejmì se pøidala ke svému novému majiteli.
Tady by pøíbìh mohl skonèit. Ale ani psí ¾ivot není tak docela jednoduchý. I na pejsky pøijdou nìkdy chvíle tì¾kých rozhodnutí…
Nezmínila jsem se zatím o prvních majitelích, vlastnì o majitelce. O dìvèátku, které si pøed lety vymodlilo pejska, milovalo ho a pejsek mu to oplácel stejnou mìrou. Ale ne¾ štìòátko dospìlo, zjistilo se, ¾e dívenka je alergická na psí chlupy, proto pes musí z domu. Oplakala ho, ale musela se podøídit.
Je to u¾ nìkolik let. Z dívenky je dospívající sleèna, støedoškolaèka, která studuje výtvarnou školu. V tuto chvíli sedí na kašnì a skicuje si rázovitou ulièku na kraji mìsta. Koutkem oka zaregistrovala pána se psem. Pejsek, hnìdavý oøíšek se støapatou oháòkou do oblouku, bìhá jakoby tanèil…
Letmá vzpomínka jí proletìla vìdomím: „Jako moje…“ a vzhlédne. „Ale v¾dy» to je… Je to ona! DASY! Dasinko!“
Fenka zkamenìla. Tu paní co tam sedí, nezná. Ale ten hlas, ten hlas pøece není mo¾né zapomenout! Panièka! Je to její milovaná panièka, s kterou si spolu hrály i dovádìly, praly se i mazlily, je to ta, která utírala její lou¾ièky kdy¾ byla ještì malá, ta, kterou ona má na svìtì nejradši a od které, neví proè, musela odejít…
Rozbìhla se k ní, skáèe na ni a kòuèí, kòuèí a píská slastí, raduje se ze setkání a neví èím by dala ještì více najevo, jak je š»astná!
Dívka, v oèích slzy radosti, ji hladí, povídá si s ní a objímá ji, nic nedbajíc nebezpeèí alergického záchvatu.
Pán stojí opodál. Zná tu historii a ví, co musí následovat. Pozdraví se s dívkou, která mu dìkuje, ¾e se o pejska dobøe stará a vypráví mu, jak se mìly rády. Po chvíli øekne tiše: „Dasy, pojï, u¾ musíme jít…!“
Pes se ohlédne, podívá se na nìj a pak na milovanou, ztracenou a znovu nalezenou paní. Neví co má dìlat. Pøešlapuje a dívá se z jednoho na druhého. Jeho rozhodování je pøetì¾ké. Rád by zùstal, mìl by jít…
„Dasinko, pejsánku mùj, musíš jít s pánem, já tì nemù¾u mít! Jdi, jdi domù!“
Pejsek lehce zakòuèí, otoèí se, ještì naposledy se podívá na dívku, pak svìsí ocásek a pøidá se k pánovi.
Kdy¾ se oba pøiblí¾í k domovu, vítìzí u¾ její veselá letora a Dasy znovu vyhlí¾í tak, jak jsem ji poznala. Jako spokojený, š»astný pes.
