Bettina von Arnim, nìmecká spisovatelka a významná pøedstavitelka nìmeckého romantismu
Bettina von Arnim, nebo té¾ hrabìnka Arnimová, byla spisovatelka, publicistka, skladatelka, pìvkynì, malíøka a ilustrátorka, patronka mladých talentù a sociální aktivistka i bojovnice za ¾enská práva.
Byla pøedstavitelkou i pravzorem romantického období. Také byla spøíznìna s mnoha významnými osobnostmi této doby. Byla sestrou romantického básníka Clemense Brentana (1778 - 1842), man¾elkou básníka Ludwiga Achima von Arnim (1781 - 1831). - Byla také tetou významného nìmeckého filozofa Franze Brentana (1838 - 1917), který byl uèitelem našeho prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
Pravdìpodobnì se jí splnil její ¾ivotní sen: „Nech» je mojí ¾ivotní výhrou, abych zùstala sama sebou, a jinak nechci z pozemských statkù vùbec nic!“ (Ich selber zu bleiben, das sei meines Lebens Gewinn, und sonst gar nichts will ich von irdischen Glückgüttern!).
»Ich selber zu bleiben, das sei meines Lebens Gewinn, und sonst gar nichts will ich von irdischen Glücksgütern!«
Bettina ovlivnila ¾ivot Johanna Wolfganga von Goethe (1749 - 1832), okouzlila Napoleona (1769 - 1821) a mo¾ná i byla onou „nesmrtelnou milou“ (Unsterbliche Geliebte), které z Teplic psal v r. 1812 Ludwig van Beethoven (1770 - 1817). Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e v r. 1810 seznámila Goetha v Teplicích s Beethovenem a Beethoven jí tehdy popisoval i dùvod známé roztr¾ky, která mezi ním a Goethem vznikla; jednalo se o rodinu rakouského císaøe Františka I. (1768 - 1835): „Kdy¾ jsme se vèera vraceli z procházky, potkali jsme celou císaøskou rodinu. Goethe se pustil mé pa¾e a postavil se stranou na cestì. Nedostal jsem ho ani o krok dál. Narazil jsem si tedy klobouk do èela, zapjal svrchník, slo¾il ruce dozadu na záda a prošel jsem nejhustším davem. Princové a dvoøané vytvoøili špalír, vévoda Rudolf pøede mnou smekl a císaøovna zdravila první…“
Obdivovali ji i další významní skladatelé jako Robert Schumann (1810 - 1856), Franz Liszt (1811 - 1886), i skladatelka, spisovatelka a revolucionáøka Johanna Mockel, provdaná Kinkel (1810 - 1858); znala se s hudebním skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym (1809 - 1847). Seznámili se s ní i další mladí hudebníci - skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897) a maïarský houslista Joseph Joachim (1831 - 1907) - V neposlední øadì je i jednou z postav „Nesmrtelnosti“ Milana Kundery.
Bettina von Arnim, rozená Elisabeth Catharina Ludovica Magdalena Brentano, také nazývaná Bettine, se narodila 4. dubna 1785 ve Frankfurtu nad Mohanem jako tøinácté dítì z dvaceti dìtí svého otce Pietra Antonia Brentana (1735 - 1797) a sedmé dítì z dvanácti své matky, jeho druhé man¾elky Maximiliany von La Roche (1756 - 1793). Pietro Antonio Brentano byl nìmecký velkoobchodník a diplomat italského pùvodu, který se nìmecky nikdy poøádnì nenauèil; Maximiliana von La Roche byla dcerou nìmecké spisovatelky Sophie von La Roche (1730 - 1807); a obì, jak Sophie, tak Maximiliana se pøátelily s Johannem Wolfgangem von Goethe.
Rodina pocházela ze staré italské šlechty a byla velmi zámo¾ná. Po smrti otce Bettinini bratøi vedli rozvíjející se exportní a importní firmu „Dùm u zlaté hlavy“ (Haus zum Goldenen Kopf), v ní¾ mìla i Bettina znaèný majetkový podíl.
V r. 1793 zemøela Bettinina matka a ona byla a¾ do svého tøináctého roku se tøemi sestrami poslána do školy v klášteøe Voršilek ve Fritzlaru v Hessensku, severovýchodnì od Frankfurtu. O ètyøi roky pozdìji zemøel Bettinin otec. Krátce bydlela Bettina u svého nejstatšího nevlastního bratra Franze ve Frankfurtu, ale ještì stejného roku se pøestìhovala se dvìma sestrami k babièce Sophii von de La Roche do Offenbachu nad Mohanem, nedaleko Frankfurtu. - Babièka ovlivnila pozdìjší feministické dílo a názory své vnuèky. Napsala toti¾ v r. 1771 první nìmecký ¾enský román „Die Geschichte des Fräuleins von Sternheim“ (Historie sleèen ze Sternheimu).
V r. 1802 zaèalo její pøátelství s Karolinou von Günderrode (1780 - 1806), nìmeckou spisovatelkou a básníøkou, se kterou si ètyøi roky dopisovala. Tato romantická dáma byla zamilována do profesora filologie Friedricha Creuzera (1771 - 1853), který byl ¾enatý se ¾enou o 13 let starší. Milenci si pøísahali lásku a¾ za hrob, a kdy¾ se on pak pøi nemoci zapøísáhl své, o nìho tehdy peèující man¾elce, ¾e Karolinu nechce u¾ vidìt a Karolinì to oznámil, spáchala demonstrativní sebevra¾du - na bøehu Rýna se probodla dýkou. To zpùsobilo Bettinì velkou trudnomyslnost, pøi které ji bratr Clemens doporuèil èetbu milostného Goethova románu „Die Leiden des jungen Werthers“ (Utrpení mladého Werthera), který tehdy ovlivòoval evropské romantické smýšlení hlavnì mladých lidí. - Takto popisují nìkteré prameny zaèátek Bettininy snahy pro seznámení s Goethovou matkou. Pak pou¾ila korespondence po své babièce Sophii.
Tím v r. 1806 zaèalo její velké pøátelství s matkou Johanna Wolfganga von Goethe, Catharinou Elisabeth Goethe (1731 - 1808). O rok pozdìji navštívila ve Výmaru uctívaného, o 36 let staršího básníka a zaèala jejich slavná vzájemná korespondence.
V letech 1806 - 1808 sbíral Bettinin bratr Clemens spolu s pøítelem, básníkem Ludwigem Achimem von Arnim (1781- 1831), který pocházel z pruské šlechtické rodiny, lidové písnì. Oba básníci patøili k vìtvi tzv. „heidelberské“ romantiky. Bettina se s nadšením k jejich práci pøipojila. Sbírka byla vydána pod názvem „Das Knabe Wunderhorn“ (Chlapcùv kouzelný roh). Toto dílo se stalo základním kamenem pro romantický básnický styl té doby. Inspirovalo pozdìji také skladatele Gustava Mahlera (1860 - 1911) k napsaní skladby pro alt nebo baryton sólo a velký orchestr se stejnojmenným názvem.
Po smrti své babièky Sophie von de La Roche bydlela Bettina pøevá¾nì v Marburgu v Hessensku u své o pìt let starší sestry Kunigunde Brentano (1780 - 1863), provdané za zámo¾ného právníka Friedricha Karla von Savigny. Kunigunde byla jednou ze sester, se kterou Bettina vyrùstala v klášteøe ve Fritzlaru. Tehdy studovala zpìv, skladbu a hru na klavír u operního skladatele Petera von Wintera (1754 - 1825), Mozartova pokraèovatele a Weberova pøedchùdce, a u Sebastiena Boppa (asi 1793 - 1861). Své první písnì uveøejnila pod pseudonymem Beans Beor. -V té dobì pobývala v Bavorsku - v Mnichovì a v Lanshutu, seznámila se s nìmeckým filozofem, Friedrichem Heinrichem Jacobim (1743 - 1819), který byl autorem názvu nihilismus a propagátorem osvícenství. Dále také poznala básníka Ludwiga Tiecka (1773 - 1853). V r. 1810 poznala také ve Vídní Ludwiga van Beethovena.
Bìhem r.1810 se se sestøinou rodinou pøestìhovala do Berlína. Krátkou dobu zpívala Bettina v Berlínské pìvecké akademii (Berliner Singakademie). Tehdy také skládala písnì na námìty helénské poezie od básníøky Amalie von Helwig (1776 - 1816).
V r. 1811 došlo v jejím vztahu s Goethem ke zlomu v dùsledku zakroèení Goethovy man¾elky Christiane (1765 - 1816) a vzájemné ostré výmìnì názorù mezi obìma dámami. Goethe nadále zakázal Bettinì návštìvy ve svém domì. Bettina se pozdìji pokoušela svou korespondenci obnovit, ale Goethe nechával její dopisy neotevøené.
V r. 1811 se Bettina provdala za Ludwiga Achima von Arnim. V té dobì ponìkud omezila své skladby i psaní, avšak pravdìpodobnì napsala nìjaké skladby k poezii nìmeckého lyrika Johanna Christiana Friedricha Hölderlina (1770 - 1843).
V r. 1814 se man¾elé pøestìhovali u¾ s dvìma nejstaršími syny na zámek Achimovy rodiny Wiepersdorf v Braniborsku, ji¾nì od Berlína.
Zhruba dva roky vydr¾ela Bettina v nudì venkova a pak man¾elé ¾ili oddìlenì. On dost churavìl a staral se o své panství a ona v Berlínì peèovala o výchovu dìtí. Nechtìla být “domácí pu»kou“. Man¾elé si hodnì dopisovali a jejich vzájemná korespondence je úctyhodná. V r. 1823 však man¾elství postihla krize a Bettina zaèala navrhovat Goethùv pomník, který však zùstal pouze v podobì modelu.
V r. 1824 navštívila v Kasselu pohádkáøe - bratry Grimmovy - Jacoba (1785 - 1863) a Wilhelma (1786 -1859).
Man¾elé Arnimovi mìli celkem sedm dìtí, ètyøi syny a tøi dcery. Dcera Maxima se stala pozdìji velmi èinnou na berlínském královském dvoøe, nejmladší Gisela byla rovnì¾ spisovatelkou a man¾elkou jednoho z potomkù pohádkáøù bratøí Grimmù. - Vnuk Achim Arnim von Bärnwalde (1848 - 1891) byl synem nejstaršího syna Freimunda a stal se pozdìjším majitelem panství a byl rovnì¾ malíøem. Namaloval jejich rodinné sídlo.
V r. 1829 se Bettina velmi sblí¾ila s nìmeckou spisovatelkou ¾idovského pùvodu Rahel Varnhagen von Ense (1771 - 1833), která velice usilovala o zrovnoprávnìní ¾en i ¾idù. Názory paní Rachel Bettinu znaènì ovlivnily.
Achim von Arnim náhle zemøel 21. ledna 1831 na srdeèní infarkt; jiné prameny uvádìjí mozkovou mrtvici.
Teprve po smrti man¾elovì rozvinula Bettina všechny své schopnosti. Zaèala pøipravovat man¾elovo dílo k vydání. Otevøela si v Berlínì v ulici Unter den Linden è. 21 salon, který se stal dostaveníèkem mno¾ství tehdejších intelektuálù.
Rok po man¾elovi Bettiny zemøel také Goethe, co¾ jí umo¾nilo v r. 1835 vydat „Tagebuch zu Goethe Briefwechsel mit einem Kinde. Seinem Denkmal. “ s podtitulem „Buch der Liebe“ (Deník ke Goethovì korespondenci s jedním dítìtem. Jeho památce; Kniha lásky). - Touto knihou vybudovala urèitý Goethùv obraz, o jeho¾ pravdivosti se literární historikové dost pøou. Podstatné je to, ¾e z díla je mo¾né poznat náladu doby romantismu v Nìmecku pøes to, ¾e dílo samo je dost zavádìjící. Pochopitelnì, vzhledem k všeobecnému obdivu ke Goethovu géniovi, bylo vydání knihy brzy rozebrané. Pùvodní, skuteèné dopisy byly vydány a¾ v r. 1922.
Tato dvojakost a porovnávání pravdy se skuteèností jejího vztahu vùèi Goethovi jsou popsány v Kunderovì románu „Nesmrtelnost“. Kundera nahlí¾í na Bettinu jako na ¾enu, která v¾dy zkoušela, pomocí stykù s nadprùmìrnými osobnostmi své doby a pomocí autosugesce hlubokého vztahu se souèasnou, snad nejuctívanìjší nìmeckou osobností, dosáhnout vlastní slávy.
V r. 1835 ji postihla osobní tragédie - pøi koupání zahynul osmnáctiletý syn Kühnemund Waldemar (1817 - 1835).
V r. 1840 vydala Bettina jako “dopisový román“- „Die Günderrode“ (Günderrodová) - další korespondenci se svou nìkdejší pøítelkyní Karolinou. Opìt je to smìs skuteèné a fiktivní korespondence nespoutané Bettiny s pøísnì nábo¾ensky vychovávanou Karolinou, která skonèila svùj ¾ivot z neš»astné lásky.
Spolu s nejmladší dcerou Giselou (1827 - 1889), pozdìji provdanou Grimmovou, pohádkáøkou, vydala Bettina rovnì¾ v r. 1840 pohádku s názvem „Reichsgräfin Gritta von Rattenzuhausbeiuns“ (tì¾ko pøelo¾itelná slovní høíèka) o pøíhodách hrabìnky Gritty z Myšiho nebo Krysího hrádku.
Zajímavé je, ¾e v r. 1842 vydala sbírku svých sedmi hudebních skladeb, vìnovaných jako podpora šéfdirigentovi Berlínské dvorní opery Italovi Gasparu Spontinimu „Dedié á Spontini“ (Pøipsáno Spontinimu). Bylo to v dobì, kdy Spontini, nìkdejší chránìnec Bedøicha Viléma III., ¾il v Berlínì po královì smrti pod velkým tlakem, opuštìn pøáteli, spíš dokonce nenávidìn pro svou výbušnou povahu. Jeho celo¾ivotní dílo bylo konfrontováno pøedevším s operou Èarostøelec“ Carla Marii von Webera (1786 - 1826), která více odpovídala nìmecké povaze té doby, ne¾ hudba italská.
V r. 1842 se Bettina pravdìpodobnì setkala s Karlem Marxem (1818 - 1883).
Pøi epidemii cholery v Berlínì v tøicátých letech se Bettina anga¾ovala pro sociální pomoc v chudinských ètvrtích a sama peèovala o nemocné. Napsala v r. 1843 knihu kritizující spoleènost „Dies Buch gehört dem König“ (Tato kniha nále¾í králi). Byla to kniha na základì fiktivního dialogu mezi Goethovou matkou a matkou pruského krále. Byla to výzva ke králi, aby se více staral o blaho svých poddaných. Samotný titul je dùkazem znaèného taktického umìní této dámy, proto¾e ji jednak èásteènì ochraòoval a èásteènì vzbuzoval zvìdavost.V Bavorsku a Rakousku byla tato kniha zakázána.
Po pro¾ití celé doby komunismu lze nám jen tì¾ko strávit její ohnivá prohlášení, silnì pøipomínající hodiny marxismu-leninismu, pøesto, ¾e jsou urèitým pohledem na dobu zcela vzdálenou, s naprosto jinými podmínkami: „Kdo je poddaný státu? Je to chudý! - Není to také bohatý? - Ne, proto¾e jeho základnou je jeho vlastní majetek a jeho vlastní pøesvìdèení, ¾e patøí pouze jemu! - Chudé poutají k sobì nedostatek, omezené síly a jejich postavení.- Nenasytnost, pýcha, uchvatitelství poutají bohaté k sobì... chudí jsou spoleèný národ, zatímco bohatí nejsou spoleèný národ, zde je ka¾dý sám sám za sebe, a jen tehdy jsou spolu, kdy¾ si dìlí koøist na útraty chudých.“ - Toto napsala v r. 1844 ve své knize „Armenbuch“ (Kniha chudých), která ale za jejího ¾ivota nevyšla. Vyznávala formu utopického socialismu podle francouzského filozofa, hrabìte Henriho de Saint-Simon (1760 - 1825).
Bettina vydala v r. 1844 i svou korespondenci s bratrem Clemensem Brentanem pod názvem „Clemens Brentanos Frühlingskranz, aus Jugendbriefen ihm geflochten, wie er selbst schriftlich verlangte“ (pøibli¾nì Jarní vìnec z dopisù z mládí Clemense Brentana, upletený na základì jeho vlastní písemné ¾ádosti). Dílo bylo nejdøíve pøed vydáním zabaveno, ale na pøímluvu krále Bedøicha Viléma IV. (1795 - 1861) mohlo být vydáno.
Další její korespondence byla právì s tímto pruským králem, který rovnì¾ podléhal souèasné módì romantismu.
V r. 1847 byla Bettina odsouzena za údajnou urá¾ku úøadu na dva mìsíce do vìzení, ale z trestu se vyvlékla na základì pøíbuzenství s jedním ministrem. Pro šlechtice to byla v té dobì nejvyšší trestní sazba za dané provinìní.
Roku 1848 chtìla vydat korespondenci se svým nadšeným zbo¾novatelem, pozdìjším prùmyslníkem a publicistou Philippem von Neuhaus (1815 - 1872), kterého povzbuzovala k psaní poezie, nazvanou „Ilius Pamphilius und die Ambrosia“. (Ilius Pampilius a ambrozie), s nará¾kou na øímského krále Numu Pompilia (753-673 pø.n.l.), podle legendy následníka zakladatele Øíma - Romula. Celou korespondenci dost podstatnì upravila, jak u¾ bylo jejím zvykem - zkracováním, komentováním, pøidáváním, nièením originálù. - Avšak opìt byl náklad nejdøíve zabaven, ale pak dílo vyšlo.
V rozèarování, které nastalo po ztroskotané revoluci r. 1848, napsala pokraèování knihy „Dies Buch gehört dem König“, nazvané „Gespräche mit Dämonen“ (Hovory s démony), v ní¾ nastolila otázku odstranìní trestu smrti, rovnosti ¾en s mu¾i a rovnoprávnosti ¾idù.
Kniha, ve které poukazovala i na statistické údaje o chudých, zpùsobila takový rozruch, ¾e byla okam¾itì po vyjití zakázána pruskou cenzurou.
Anonymnì vydala spis „An die aufgelöste Preußische National-Versammlung“ (K rozpuštìnému Pruskému národnímu shromá¾dìní), nazývaný také „polskou bro¾urou“. Na základì tohoto spisu byla podezírána z podnìcování nìkdejšího povstání slezských tkalcù, které probìhlo u¾ v r. 1844. Znovu uplatòovala myšlenku lidového panovníka, který by tvoøil takový stát, aby v nìm lidé chtìli ¾ít. V té dobì se také zasazovala o propuštìní básníka a revolucionáøe Gottfrieda Kinkela, man¾ela své obdivovatelky, skladatelky Johanny, rozené Mockel (1815 - 1882), z vìzení, kde byl do¾ivotnì uvìznìn po událostech r. 1848. - Kinkelovi se nakonec podaøilo pøi transportu do Špandavy uprchnout do Anglie.
Bettina stále byla pod královou ochranou, tak se trestu sama vyhnula.
V r. 1853 byly vydány Bettininy sebrané spisy.
Pokoušela se i nastolit umìleckou formu, která by více odpovídala ¾enské povaze.
V r. 1854 Bettina utrpìla pøi návštìvì dcery v Bonnu záchvat mozkové mrtvice, ze kterého se u¾ poøádnì nevyléèila. Byla ochrnuta na jednu stranu tìla a ztratila zrak i sluch. Její stav se pozdìji zlepšil jen nepatrnì.
Zemøela 20. ledna 1859 v Berlínì v kruhu své rodiny; bez jediného dne pøe¾ila o 28 let svého man¾ela. Pochována byla na høbitovì ve Wiepersdorfu vedle nìho.
U pøíle¾itosti jejích 200. narozenin v r. 1985 byla v Berlínì zalo¾ena Spoleènost Bettiny von Arnim (Bettina von Arnim Gesselschaft). Spoleènost si dala za cíl seznámit s ¾ivotem a dílem autorky. Po tøi roky Spoleènost Bettiny von Arnim sbírala materiály a vydala „Internationale Jahrbuch der Bettina von Arnim Gesselschaft“ (Mezinárodní roèenka Spoleènosti Bettiny von Arnim).
Zámek Wiepersdorf byl v dobì NDR pou¾íván podobným zpùsobem jako u nás zámek Dobøíš - pro rekreaci spisovatelù s re¾imem konformních. Tuto tradici urèítým zpùsobem pøevzala i nová spolková vláda - zámek je nadále vyu¾íván jako domov umìlcù.
Letošní výroèí jejího úmrtí je pøipsáno na seznamu UNESCO jako významné výroèí, týkající se svìtové kultury.
Její portrét byl vyobrazen na posledním vydání nìmecké pìtimarkovky z r. 1992.
Ve škole Voršilek ve Fritzlaru, kde byla Bettina ¾ákyní internátní školy, se v r. 2002 konalo mezinárodní fórum o jejím ¾ivotì a díle.
Bettinu von Arnim vnímali lidé rùznì. Souèasníci ji popisovali jako podivínské, nezkrotné stvoøení, „l´enfant terrible“, jako nìjakou bytost se skøítkovskou povahou. Skuteènì byla malé postavy, ¾e ji mohli i nazývat „skøítkem“. - Jiní ji zase ctili jako Undine (mytologickou vodní vílu), Sibylu, Psyché nebo Goethovu Mignon z „Viléma Meistera léta uèednická“ (Wilhelm Meisters Lehrjahre), jak se i sama vykreslila.
Její bratr Clemens ji popisoval: „Napùl èarodìjka, napùl andìl... napùl vìdma, napùl lháøka; napùl koèka, napùl holubice; napùl ještìrka, napùl motýl; napùl mìsíèní cudné svìtlo, napùl bujná osoba z masa a kostí...“
Lidé v ní vidìli také emancipovanou, mnohostrannì vzdìlanou a zvídavou ¾enu, která se úspìšnì zasazovala o osobní nezávislost a duševní svobodu, nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Kritika jejího díla byla spíš poplatná dobì, kdy bylo dílo kritizováno. Její sociální smýšlení se nám nyní zdá mo¾ná pøekonané, není však jisté, nebudeme-li napøíklad za nìjakých dvacet let stejnì kritiètí jako ona, pokud se mezera mezi bohatými a chudými ještì více rozevøe.
Jisté ale je, ¾e Bettina von Arnim podle svého pøání zùstala v¾dy sama sebou.
