Caspar David Friedrich, nìmecký romantický malíø Velký romantik a opìvovatel smrti zemøel témìø zapomenut 7. kvìtna 1840
Jméno tohoto malíøe je pravdìpodobnì pro mnohé naprosto nové; a pøes to se jedná o malíøe, i kdy¾ nìmeckého, který èasto maloval èeskou krajinu.
Svými obrazy zachytil krásu romantických krajin jeho doby - napøíklad Èeského Støedohoøí, Krkonoš, Saského Švýcarska nebo Rujany. Sám mìl k èeské krajinì velmi tìsný vztah, který sám vyjádøil v jednom svém dopise: „V Èechách se cítím doma, jako bych se zde narodil…"
Mezi romantiky zaujal pøední místo. Maloval alegorické krajiny. Je o nìm známo, ¾e vydr¾el tøeba i dost dlouho promoèen viset na skále, aby pozoroval bouøku. Svými malbami vzbuzuje emocionální hnutí mysli i probuzení touhy po pátrání o nevyøèených lidských tajemstvích i vyšších dimenzích, i kdy¾ spíš znázoròoval temnou stránku tìchto palèivých otázek.
Jeho obrazy pøitahují i dnes svou tajemností, mo¾ná dokonce i tragièností, kterou s oblibou zobrazoval v podobì trosek, zøícenin, vrakù, rozeklaných nebo padlých stromù, mlhy, osamìlých krajin, ale i osamìlých poutníkù. Od nìkterých je dokonce pova¾ován za vizionáøe. - Byl jedním z prvních malíøù, kteøí znázoròovali zimní krajiny.
Nìmecký malíø Caspar David Friedrich se narodil 5. záøí roku 1774 v Greifswaldu, který byl tehdy souèástí švédského království. Nyní se nachází v nìmecké spolkové zemi Pøední Pomoøansko. Narodil se jako šesté z deseti dìtí výrobce svíèek a prodavaèe mýdla Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho man¾elky Sophie Dorothey, rozené Bechly. Rodièe pocházeli z pomoøanského mìsta Neubrandenburgu.
Zdroje o hmotných pomìrech rodiny se znaènì rùzní; jedny hovoøí o soukromých uèitelích dìtí a druhé o tom, ¾e dìti vyrùstaly v chudobì. Jeho rodièe byli zbo¾ní a pøísní luteráni.
Jeden bratr zemøel jako malý pøed Casparovým narozením. Ale i jinak se od mládí stále se smrtí v rodinì setkával. Maminka mu zemøela, kdy¾ mu bylo sedm let. Kdy¾ mu bylo osm let, zemøela mu sestra Elisabeth. V prosinci 1787 byl bruslit se svým o rok mladším bratrem Johannem Christofferem a led se pod ním proboøil. Bratr se ho sna¾il zachránit a sám utonul, co¾ si Caspar do smrti kladl za vinu. Druhá sestra Maria zemøela v roce 1794 na skvrnitý tyfus.
To všechno byly tragédie, které znaènì ovlivnily jeho nazírání na svìt.
Od roku 1788 studoval na univerzitì v Greifswaldu; podle nìkterých pramenù a¾ od roku 1794. Jeho prvním uèitelem byl nìmecký architekt a malíø Johann Gottfried Quistorp (1755 - 1835), o nìm¾ nìkteré prameny hovoøí, ¾e byl nejdøíve jeho soukromým uèitelem. Quistorp bral své studenty malovat ven do pøírody. Zprostøedkoval Casparovi setkání s teologem a básníkem Ludwigem Gotthardem Kosegartenem (1728 - 1818), jeho¾ krédem bylo, ¾e pøíroda je projevem Boha. Také ho seznámil s dílem nìmeckého umìlce ze 17. století Adamem Elsheimerem (1578 - 1610). Na univerzitì Caspar studoval u švédského profesora a básníka Thomase Torilda (1759 - 1808) také literaturu a estetiku.
Quistorp mu dále zaøídil pøijetí na kodaòskou výtvarnou akademii, která mìla v té dobì povìst skvìlé výtvarné školy, kam nastoupil v roce 1794, a studoval zde do roku 1798. Navštìvoval tøídy kresby od ruky, pak tøidy sádrových odlitkù a tøídy modelování. Jeho uèiteli byli tehdejší nejlepší dánští uèitelé výtvarného umìní - krajináø Christian August Lorentzen (1749 - 1828), krajináø Jens Juel (1745 - 1802) a malíø historických námìtù Nicolai Abildgaard (1743 - 1809).
Zde byl ovlivnìn pøedevším severskou mytologií - a to básnickou sbírkou legend Eddou, básnìmi Ossianovými, co¾ byla urèitá literární mystifikace, kde skotský básník James Macpherson (1736 - 1796) pøedstavil urèité „Ossianovy“ básnì jako staré vikingské básnì ze 3. století, ale nyní je pova¾ován za jejich autora.
Je ovšem zajímavé, ¾e a¾ do roku 1797 nezkusil Friedrich malbu olejovými barvami. Jeho prvními kresbami byly lavírované - rozmývané kresby sépiovým inkoustem Sépiový inkoust zaèal pro kresbu v té dobì pou¾ívat drá¾ïanský malíø a profesor Jacob Crescenc Seydelmann (1750 - 1829). První olejovou malbou Friedrichovou byla „Krajina s troskami chrámu“ (Landschaft mit Tempelruine) z roku 1797, která je na dalším obrázku.
Jeho uèitelé na kodaòské akademii nemalovali podle pøírody, ale podle klasických vzorù. I kdy¾ v té dobì zaèala i do Kodanì pronikat romantická malba nejvíce ovlivnìná anglickým romantismem a jeho pøedstavitelem Henrym Fuselim, nebo té¾ Johannem Heinrichen Füsslim, jak se psal nìmecky (1741 - 1825).
Friedricha velmi ovlivnila barokní malba a to pøedevším díla holandského malíøe Jacoba Isaakzoona van Ruisdaela (asi 1628 - 1682) a francouzského malíøe Claude Lorraina (1600 - 1682).
Jeho prvními malbami byly malby na nábo¾enská témata, ale nejednalo se o tradièní biblické scény, ale urèité alegorie.
V roce 1798, po skonèení studií, se pøestìhoval do Drá¾ïan, které v té dobì oplývaly pøedevším romantismem v literatuøe. Ze zaèátku ilustroval rùzné bro¾ury a byl ovlivnìn tehdejšími význaènými drá¾ïanskými malíøi Johannem Christianem Klengelem (1751 - 1824), který byl zároveò skvìlým grafikem v oboru leptù, a dále spoluobjevitelem krajiny nazývané „Saské Švýcarsko“, švýcarským malíøem Adrianem Zinggem (1734 - 1816). Pro zajímavost - Adrian Zingg a jeho kolega švýcarský malíø Anton Graff (1736 - 1813) dali svým švýcarským pùvodem název oné nádherné krajinì nad Labem „Švýcarsko“.
Vedle sépiových kreseb zkoušel Caspar David Friedrich rùzné tisky a lepty i døevoryty, které mu pomáhal tvoøit jeho bratr, který byl v té dobì výrobcem nábytku.
V roce 1799 byly jeho výtvory poprvé vystaveny na výroèní výstavì drá¾ïanské akademie. Ale tého¾ roku zakusil první období svých tì¾kých depresí.
Od roku 1801 èasto cestoval a hledal námìty pro své obrazy. V tomto roce zaèal studiem krajiny baltského pobøe¾í. Studoval pahorky, útesy, pøístavy, ranní mlhy a svìtelné efekty. Proslavené jsou jeho obrazy útesù na Rujanì, napøíklad jeden z nejznámìjších obrazù „Køídové útesy na Rujanì“ (Kreidefelsen auf Rügen), které ale namaloval pozdìji, a drá¾ïanského okolí, pøedevším Saského Švýcarska. Své studie dìlal tu¾kou, s poznámkami o atmosférických efektech, o høe svìtla a stínu na pevninì i na vodì a o topografických informacích. Obrázek „Køídových útesù na Rujanì“ následuje.
Zapùsobila na nìj tehdejší cesta do rodného kraje jeho rodièù, do Neubrandeburgu i do Greifswaldu v kvìtnu 1801. Zde se setkal s pozdìjším pøítelem - malíøem Philippem Ottou Rungem (1777 - 1810), který na nìj mìl znaèný vliv.
V roce 1803 se pøestìhoval do letního sídla v Loschwitzu nedaleko Drá¾ïan, co¾ je dnešní drá¾ïanské pøedmìstí. Vystavoval své sépiové kresby na výstavì drá¾ïanské akademie. Uskuteènil první cestu do severních Èech, hlavnì do Krkonoš.
Tentokrát jeho období depresí bylo delší. Støídaly se u nìj v období asi tøí let. V té dobì se v¾dy více zaobíral tématy a symboly, znázoròujícími smrt - napøíklad maloval supy, sovy, høbitovy a zøíceniny. Velkou oblibu u nìj mìla zøícenina kláštera Eldeny nedaleko Greifswaldu, poblí¾ moøského bøehu, kterou dokonce v tøicátých letech vkomponoval do obrazu Krkonoš „Klášterní zøíceniny Eldeny a Krkonoše“ (Klosterruine Eldena und Riesengebirge).
V roce 1804 vytvoøil osmnáct leptù a ètyøi døevoryty, které byly zámìrnì vytištìny pouze v malých sériích, kterými podaroval své pøátele.
V této dobì se setkal s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethe (1749 - 1832). O jejich vztahu se leckde píše, ¾e byli pøáteli, avšak Goethe podle jiných pramenù pozdìji zaujal vùèi Friedrichovi kritický postoj. Ale Friedrichùv obraz památníku Goethovi po jeho smrti je nesmírnì pùsobivý.
Ve Výmarské umìlecké spoleènosti (Weimar Kunstgesellschaft) vyhrál Friedrich tehdy polovinu ceny za své dvì sépiové kresby „Procesí za svítání“ a „Rybáøi na moøi“. Tuto soutì¾ zorganizoval Goethe právì pro zaèínající a dosud neznámé umìlce, aby jim dodal odvahy a „vytáhl“ je na svìtlo. V té dobì byla tato soutì¾ zamìøena pøedevším na neoklasicismus a pseudoøecký ráz. Goethe tehdy na Friedrichovy kresby, odlišné od celkového zamìøení, zareagoval nadšenì a s pochvalou: „Musíme doslova pochválit umìlcovu vynalézavost na tomto obrázku. Kresba je dobøe provedená, procesí je dùmyslné a odpovídající... jeho zpracování kombinuje velkou èást pevnosti, peèlivosti a dovednosti... dùmyslný akvarel, který je doslova chvályhodný.“
Tím zaèala stoupat Friedrichova vá¾nost i mezi èleny šlechty.
V roce 1806 se v létì Friedrich zase vrátil do Neubrandenburgu a Greifswaldu. Na podzim tého¾ roku se seznámil v Drá¾ïanech s nìmeckým pøírodovìdcem a filozofem Gotthilfem Heinrichem von Schubertem (1780 - 1860).
Bìhem prázdnin roku 1807 putoval Friedrich severními Èechami a namaloval obraz „Pohled na údolí Labe“ (Blick in das Elbetal).
První své vìtší dílo namaloval Friedrich v letech 1807 a¾ 1808. Byla to jedna z mála zakázek, které v ¾ivotì dostal a sice od dìèínské hrabìnky Thunové na oltáø pro rodinnou kapli v Dìèínì. Obraz pøedstavuje køí¾ s profilem ukøi¾ovaného Krista na vrcholu hory. První název obrazu, který je dnes znám jako „Dìèínský oltáø“ (Tetschen Altar), mìl pùvodní název „Køí¾ v horách“ (Das Kreuz im Gebirge). V obrazu pøevládá krajina a je to poprvé, kdy je biblický námìt takto pøedstaven. Obraz byl poprvé vystaven o vánocích roku 1808. A tehdy pøišla s¾íravá kritika od umìleckého kritika Basilia von Ramdohra (1757 - 1822), uveøejnìná v„Novinách pro elegantní svìt“ (Zeitung für die elegante Welt) v lednu 1809. Ramdohr právì krajinu v kontextu biblického výjevu odmítl a vyjádøil se, ¾e takto pojatý Kristus je vrcholná arogance a ¾e se „krajina plí¾í a¾ na oltáø kostela“. Friedrich na to odpovìdìl v roce 1809, kde své dílo obhajoval - srovnával paprsky ranního slunce se záøí Svatého Otce s tím, ¾e doba, kdy se Bùh sám lidským bytostem zjevoval, u¾ pominula. Friedrich zde vysvìtlil podrobnì svùj názor i své pojetí - o lidské víøe v Je¾íše Krista, která pøetrvává pøes všechny interpretace a která vychází z lidského nitra. Vyjádøil se, ¾e „ušlechtilý èlovìk (umìlec) rozpoznává Boha ve všem... Zavøeš-li své tìlesné oko, uzøíš nejdøíve svùj obraz duševním okem. Pak vezmi svìtlo, které vidíš v temnotách tak, aby se mohlo odrazit ostatním zvnìjšku do jejich duchovního nitra“.
Celý pøípad kritiky i Friedrichovy obrany je nazýván jako „Ramdohrova pøe“ (Ramdohrstreit). Friedricha se tehdy zastali i jeho pøátelé - malíøí: Franz Gerhard von Kügelgen (1772 - 1820), který byl také autorem Fridrichova portrétu, uvedeného na zaèátku tohoto èlánku, a Georg Friedrich Kersting (1785 - 1847).
V tomto roce se Friedrich spøátelil s nìmeckým básníkem a dramatikem Heinrichem von Kleistem (1777 - 1811).
V létì roku 1809 se opìt pohyboval mezi Greifswaldem a Neubrandenburgem. V listopadu ho postihl další smutek - zemøel mu otec.
V roce 1810 odešel na další túru po Krkonoších, tentokrát s pøítelem Kerstingem. Navštívili hlavnì nynìjší polskou èást Krkonoš, napøíklad Szklarskou Porêbu. Kamieñczyk, Snì¾ku, Karpacz a Cieplice. Z roku 1810 pochází nejèastìji u nás citovaný obraz „Èeská krajina s Milešovkou“ (Böhmische Landschaft mit dem Milleschauer).
Tého¾ roku byl jmenován dopisujícím èlenem Královské akademie umìní v Berlínì (Die königliche Akademie der Künste). V záøí ho v jeho ateliéru navštívil Johann Wolfgang Goethe. V tém¾e roce se seznámil s nìmeckou spisovatelkou Johannou Schopenhauer (1766 - 1838), matkou významného nìmeckého filozofa Arthura Schopenhauera (1788 - 1860). Na podzim pøedstavil na výstavì berlínské akademie své dvì malby „Mnich u moøe“ (Der Mönch am Meer) a „Opatství v dubovém lese“ (Abtei im Eichenwald), které obì zakoupil pruský korunní princ, pozdìjší král Friedrich Wilhelm IV. (1795 - 1861). Ke svému obrazu „Mnich u moøe“ vydal i pojednání „Vnímání Friedrichových moøských krajin“ (Empfindungen von Friedrichs Seelandschaft). V té dobì dosáhl Friedrich vrcholného uznání jako umìlec. Také se znaènì zvýšil jeho pøíjem.
V létì roku 1811 cestoval pro zmìnu po Harckém lese, tentokrát ve spoleènosti nìmeckého sochaøe Christiana Gottlieba Kühna (1780 - 1828). V èervenci navštívil v Jenì Goetha. Z té doby je malba „Ráno v Krkonoších“ (Morgen im Riesengebirge) - opìt moøe hor a v popøedí silueta skalky s køí¾em.
Doba napoleonských válek byla pro Nìmecko dost slo¾itá. Nejdøíve bojovalo proti Napoleonovi Prusko, pak pøinutilo i Sasko, aby bojovalo po jeho boku. To nakonec vedlo v kvìtnu 1813 k obsazení Drá¾ïan, ale také Pomoøanska francouzskými vojsky. A v srpnu dokonce byla i bitva u Drá¾ïan, kde Francouzi bojovali pøedevším s rakouskými jednotkami, kde tzv. èeská armáda, vedená maršálem Karlem Filipem Schwarzenbergem (1771 - 1820) byla pora¾ena. - Bylo to období, kdy Friedrich opìt trpìl svými depresemi. Avšak proto¾e byl vlastencem, sna¾il se vyjádøit i své smýšlení. V jeho obrazech se zaèal objevovat nìmecký folklór, národní zvyky. Sna¾il se nìjak navázat na díla vlasteneckých, protinapoleonských spisovatelù jako Ernsta Moritze Arndta (1769 - 1860), hrdiny a vojáka Theodora Körnera (1791 - 1813), který v boji s Francouzi zahynul, Adama Heinricha Müllera (1779 - 1829) a Heinricha von Kleista.
U¾ v roce 1812 namaloval vlastenecký obraz, pøipomínající hrdinství starých Germánù, nazvaný „Hroby starých hrdinù“ (Grabmale alter Helden) nebo té¾ „Arminius“, pøipomínající dávnou bitvu z poèátku letopoètu, kdy germánský vojevùdce Arminius, který mìl ještì jména Hermann nebo Cherusker, rozdrtil okupantská øímská vojska. Téma vycházelo z Kleistovy hry „Hermannova bitva“ (Die Hermannsschlecht). Novìji vyjadøoval Friedrichovy pocity obraz „Lovec v lese“ (Der Chasseur im Walde) z roku 1813, kde Friedrich zobrazil zbloudilého francouzského vojáka v hustém lese se symbolem havrana v popøedí, který má vìštit porá¾ku Francie. Tento obraz byl vystaven v roce 1814 pøi Vlastenecké umìlecké výstavì (Dresdner Kunstausstellung) spolu s obrazem „Hermannùv hrob“ (Hermannsgrab). - Bohu¾el ale v této dobì mìl koøeny nìmecký nacionalismus a po nástupu fašismu bylo Friedrichovo dílo zneu¾íváno k propagaci nacismu...
Jeho politické smýšlení ohlednì pøíslušnosti k tomu èi onomu nìmeckému kní¾etství se mìnilo. Ještì v roce 1816 nechtìl mít nic spoleèného s Prusy a v èervnu po¾ádal o saské obèanství, pøes to, ¾e to udivilo dost jeho pøátel, proto¾e v té dobì Sasové vycházeli dobøe s Francouzi. V roce 1818 obèanství získal a s ním i místo na Saské akademii s pevným platem 150 tolarù. Sice doufal, ¾e se stane øádným profesorem, co¾ se mu ale nepodaøilo. Odmítl ale nabídku z Øíma.
Mo¾ná bylo pøíèinou jeho váhání, ¾e se cítil stále Pomoøanem, co¾ byl napùl Švéd - tedy byl do urèité míry v Nìmecku cizincem.
V roce 1817 se seznámil s nìmeckým malíøem a fyziologem Carlem Gustavem Carusem (1789 - 1869), který se také Friedrichovým dílem zabýval ve svých „Devíti dopisech o krajináøství“ (Neun Briefe über Landschaftsmalerei).
V roce 1818 se Friedrichova situace nadobro zmìnila, 21. ledna 1818 se o¾enil s Caroline Bommer, dcerou drá¾ïanského barvíøe, které tehdy bylo pìtadvacet let. Nastalo pro nìj š»astnìjší období, i kdy¾ nìkteøí ¾ivotopisci dokládají, ¾e toto období se ale neodrazilo v jeho díle. Na svatební cestì byl v rodném Greifswaldu, Wolgastu, Stralsundu a na Rujanì, v dobì po líbánkách namaloval ji¾ uvádìný obraz „Køídové útesy na Rujanì“. Na podzim se seznámil s významným nìmecko - norským malíøem Johannem Christianem Dahlem (1788 - 1857), se kterým mìl blízké vztahy pøedevším ke konci ¾ivota, kdy mìl tì¾ké deprese i velké zdravotní problémy.
30. srpna 1819 se man¾elùm Friedrichovým narodila dcera Emma. Tého¾ roku ho navštívil v Drá¾ïanech dánský korunní princ, pozdìjší král Christian VIII. (1786 - 1848).
Na podzim 1819 probìhla Karlovarská konference za úèasti devíti nìmeckých státù, v ní¾ kancléø Metternich znaènì omezil osobní svobody, a nìmecké státy ujednání pøijaly. Friedrich vyjádøil v nìkterých svých obrazech nesouhlas se závìry této konference, napøíklad tím, ¾e maloval osoby v národních krojích, které byly zakázány - napøíklad v obraze „Dva mu¾i pozorující mìsíc“ (Zwei Männer in Betrachtung des Mondes). Jeho obraz hrobu Ulricha von Huttena (1488 - 1523), pøívr¾ence luteránství a odpùrce katolicismu z roku 1824 je Friedrichovým politickým prohlášením.
V roce 1820 se Friedrich opìt blízko setkal se smrtí - jeho velký pøítel, malíø Gerhard von Kügelgen byl na cestì ze svého ateliéru zavra¾dìn nìjakým zlodìjem. Friedrich na to zareagoval velmi sugestivním obrazem jeho hrobu „Kügelegenùv hrob“ (Kügelgens Grab).
Z ponìkud tvrdých hmotných podmínek Friedrichovi v té dobì napomohl zájem ruského dvora o jeho obrazy. Jeho ateliér navštívil ruský velkovévoda Nikolaj Pavloviè (1796 - 1855), který se r. 1825 stal ruským carem Nikolajem I., a odvezl si øadu Friedrichových obrazù.
Další rok Friedricha navštívil jako zplnomocnìnec ruského dvora básník Vasilij Andrejeviè ®ukovskij (1783 - 1852), který byl vychovatelem syna ruského následníka trùnu Nikolaje Pavlovièe a zároveò i èlenem státní rady. ®ukovskij objednal pro cara nìjaké obrazy. Tato objednávka uvedla jméno Friedrichovo ve známost také v Moskvì a Sankt Petìrburgu. ®ukovskij našel ve Friedrichovi spøíznìnou duši a tak mu mnohá další léta pomáhal. Buï kupoval jeho díla sám nebo je doporuèoval èlenùm carské rodiny.
V této dobì byl Friedrich zvláštì posedlý smrtí. Navrhoval sochy a památníky pro mauzolea a rùzné náhrobky pro drá¾ïanský høbitov. Dost z tìchto návrhù se ztratilo pøi po¾áru mnichovského sklenìného paláce, co¾ byl v druhé polovinì devatenáctého století a na zaèátku století dvacátého palác pro poøádání výstav, který vyhoøel v roce 1931. Další Friedrichovy náèrtky byly znièeny pøi bombardování Dra¾ïan v roce 1945.
V roce 1822 Caspara Davida Friedricha navštívil básník Friedrich de la Motte Fouqué (1777 - 1843). Fridrich namaloval „Východ mìsíce nad moøem“ (Mondaufgang am Meer) a „Osamìlý strom“ (Der einsame Baum).
V roce 1823 si pøítel Dahl pronajal byt ve stejném domì u Labe jako Friedrichovi, kterým se v tomto roce narodila dcera Agnes Adelheid.
V roce 1824 byl Friedrich jmenován profesorem Královské drá¾ïanské umìlecké akademie, ale ne se všemi právy, které k tomu místu patøily. 23. prosince 1824 se narodil syn, který dostal jméno po švédském králi Gustav Adolf (1823 - 1889). Maloval jako jeho otec, ale jeho vìhlasu nedosáhl. V tomto roce se ale zaèalo zhoršovat Friedrichovo zdraví. Jeho deprese se stupòovaly, rostly útoky proti jeho politickému pøesvìdèení i proti jeho umìní.
Jeho deprese zpùsobovaly, ¾e se v urèitých dobách s lidmi stýkal hodnì, ale za nìjaký èas se lidem vyhýbal. Sám se ospravedlòoval: „Nazýváte mì nepøítelem lidstva, proto¾e se spoleènosti vyhýbám, mýlíte se, já ji miluji...“ Maloval èasto osamìlé poutníky nebo osamìlé figury v pozadí.
Snad se ho dotkla nìjaká kritika, pøestával malovat pro veøejnost a maloval pro své pøátele.
Ale romantismus se zaèal pomalu pøe¾ívat a on zaèal být pova¾ován za melancholika, který byl èasto „mimo“. Postupnì odpadali jeho mecenášové a býval nazýván svými pøáteli jako „nejopuštìnìjší mezi opuštìnými“. Èasto bloudíval po nocích po lesích a polích, nìkdy vycházíval dlouho pøed východem slunce.
Postupnì upadala jeho rodina do chudoby. V roce 1825 pøišlo nìkolik zdravotních krizí. Jeho díla byla vystavována sporadicky a i vzácné korunované návštìvy byly pomìrnì øídké.
Namaloval “Vchod na høbitov“ (Friedhofseingang, který se v anglických materiálech jmenuje Cemetery at Dusk). Jeho obraz alpské hory v Berchtesgadenu „Watzmann“ byl vystaven v drá¾ïanské galerii.
Roku 1826 doufal, ¾e další síly nabere na Rujanì, ale byla to jeho poslední návštìva. V Hamburku na první výstavì Hamburského umìleckého klubu (Kunstclub Hamburg) toho roku vystavoval svùj obraz „Moøe ledu“ (Das Eismeer).
V roce 1828 získal èlenství v novì zalo¾eném Saském umìleckém klubu, který v roce 1832 vystavil jeho dílo „Velká obora“ (Das grosse Gehege). V kvìtnu se odejel léèit do lázní Teplice.
Roku 1830 ho navštívil pruský korunní princ Friedrich Wilhelm, pozdìjší pruský král Fridrich IV. (1795 - 1861).
Devìt jeho obrazù bylo v roce 1833 vystaveno na výstavì v Královci - dnešní Kaliningrad - a v roce 1834 ho navštívil významný francouzský sochaø David d´Angers (1788 - 1856), který o Friedrichovi prohlásil, ¾e je to malíø, který vynalezl nový ¾ánr: „tragédii krajiny“.
V èervnu 1835 utrpìl Friedrich první záchvat mrtvice, který mu èásteènì ochromil pravou ruku a znemo¾nil další malování, pøedevším velkých pláten. Byl omezen na kresby akvarelem a sépiové kresby. I kdy¾ neztratil zrak, byla omezena hybnost jeho ruky. Ještì dokázal dokonèit „Moøské pobøe¾í v mìsíèním svìtle“ (Meeresufer in Mondschein), které je nesmírnì tmavé.
Krátce po jeho mrtvici koupila ruská carská rodina nìkolik obrazù, èím¾ byl zaplacen Friedrichùv další pobyt v lázních Teplicích, kam odcestoval v srpnu 1835 a setrval tam do konce záøí.
Jeho témata byla èím dál více inspirována smrtí jako napøíklad „ Krajina s hrobem, rakví a sovou“ (Landschaft mit Grab, Sarg und Eule).
Byl u¾ schopen malovat pouze malé formáty a jeho rodina ¾ila v bídì.
V roce 1837 mìl druhý záchvat mrtvice, po nìm¾ u¾ byl zcela ochromen. Na zaèátku roku 1840 mu opìt pomohl básník ®ukovskij, ¾e nakoupil nìjaké obrazy pro Rusko.
Velký romantik a opìvovatel smrti zemøel témìø zapomenut 7. kvìtna 1840. Pochován byl 10. kvìtna 1840 na høbitovì svaté Trojice v Drá¾ïanech - Johannstadtu.
Jeho smrt byla v umìleckém svìtì sotva zaznamenána. Pouze Carl Gustav Carus jeho dílo pøipomínal ve svých èláncích, ale ty brzy zapadly. Pouhá jediná jeho malba byla za jeho ¾ivota reprodukována a to ještì pouze v malém poètu výtiskù.
Podle pojmenování jeho syna po švédském králi usuzují nìkteøí umìleètí historikové, ¾e byl dokonce Friedrich èlenem greifswaldské zednáøské ló¾e, jejím¾ pøedstavitelem byl tento panovník a jejím¾ èlenem byl malíø Quistorp.
A¾ teprve koncem devatenáctého století objevili jeho dílo symbolisté.
Jeho jménem je pojmenována turistická stezka v okolí Bad Schandau.
V roce 1986 natoèilo Západní Nìmecko dokument „Grenzen der Zeit“ (Hranice èasu) o jeho ¾ivotì.
V Drá¾ïanech je nad Labem na Brühlské terase Friedrichùv moderní pomník z roku 1990, který vytvoøil nìmecký sochaø Wolf - Eike Kuntsche (* 1941). V Greifswaldu je registrována Spoleènost Caspara Davida Friedricha (Caspar - David - Friedrich Gesellschaft).
Jeho obrazy nemohou nechat diváka neteèným, pùsobí na jeho emoce a nastolují otázky, kterými se malíø celý ¾ivot zaobíral.
