SeniorTip

Na kafíčku v Americe (14)

Nevšímej si žádných žen a žádnou neoplácávej!

Město Milwaukee se rozkládá na pobřeží snad největšího sladkovodního jezera na světě, které nese stejné jméno jako protilehlý stát Wisconsinu – Michigan. Je tudíž protkáno několika splavnými kanály a vozovky, které je křižují, jsou vedeny přes velké množství sklápěcích mostů. Budovy, které tvoří nějaký celek, a přesto musely být pro nedostatek místa postaveny na protějších březích kanálu, jsou propojeny, někdy i ve dvou patrech, prosklenými “lávkami”, které architektonicky zapadají do celkového obrazu města. Tak jako v jiných městech, která jsem postupně navštívil, i zde jsme na chodnících potkávali velmi málo lidí. Více jsem jich snad viděl běhat po přechodových lávkách či v garážích.

Doslova mraveniště nás pohltilo, když jsme vstoupili do jedné z budov nákupního střediska. Všechny ty obchůdky a různé typy občerstvení byly umístěny v několika budovách přímo v samém centru města. Celý tento areál byl vybudován někdy v padesátých letech a svým stylem se lišil od nynějších nákupních gigantů v tom, že byl rozložen i do několika pater. Dnes už by nejméně polovina Američanů, hlavně z pohodlnosti, nešla nakupovat do dalšího patra, a proto se nové supermarkety staví ve velkých rozlohách, pouze s přízemními prodejními plochami. Tak jsem byl poučen mou sestřičkou.

Do této budovy, i když z venku vypadá jako nějaká administrativní budova, vstoupíš velkými prosklenými dveřmi, jaké jsou běžné v obchodních domech. Teprve za nimi zjistíš, že jsi se ocitl v ulici pod prosklenou střechou. Přízemí slouží k promenádě, jsou zde vysázeny stromy a velká květinová výzdoba. Uprostřed velká kašna s vodotryskem a na stožáru pouliční hodiny. U nich postávalo pár lidí, kteří zde měli zřejmě nějakou schůzku s partnerem. Zadíváš-li se ke stropu, uvidíš skrze skla plující mraky a prosvítající slunce. Ve dvou patrech nad sebou jsou jakési chodníky, z kterých se vstupuje do jednotlivých prodejen. Jsou mezi sebou propojeny pojízdnými schody.

Prosklený výtah, který se pohybuje na olejových pístech ve skleněném tubusu, umožňuje svou pomalou jízdou vychutnat si prohlídku celého areálu. Stáli jsme v té vstupní hale oba jak přikováni a se stejným nadšením jsme vnímali tu krásu. Když jsme “nasytili” naše videokamery, nechali jsme se vyvézt do posledního patra k prohlídce obchůdků, obchodů a spousty různých snacků s občersvením, kde byly zastoupeny snad všechny kuchyně z celého světa – jen českou jsem zde nenašel. Kdybych měl peníze, nakoupil bych snad v každém krámě. V mém případě jsem se musel spokojit s prohlídkou. Ani Dana nebyla rozhodnuta nakupovat.

Přechodovou lávkou jsme prošli do další “ulice” a prohlídku zbývajících třech budov jsme již vynechali. Čas nás přinutil k návratu na parkoviště a k pokračování v cestě do Kenoshy. Dana totiž naplánovala návrat domů jinou cestou, přes Kenoshu, kde jsme se chtěli pokusit zastihnout Davida na jeho novém pracovišti. Vydali jsme se po expresce SEVER – JIH, směřující až do Chicaga. Pohledem z visutého mostu, který se klene nad částí města a velkým zálivem jezera Michigan, jsme se stačili letmo rozloučit s Milwaukee. Měli jsme před sebou nějakých padesát mil cesty. Kdybych si nevymyslel zajížďku, asi bychom ten kousek do Kenoshy lehce zvládli za necelou hodinku. Naštěstí se Dana dala přesvědčit, i když mi to pak později vyčetla.

“Hele, sestřičko, podle mapy budeme muset za pár mil z této expresky odbočit na Kenoshu. Ta vzdálenost je ale stejně velká, jako když odbočíme už teď a pojedeme podél jezera.”

“A co bys potřeboval u jezera?”

“Vidím, že je to v celé délce rekreační oblast, dokonce jsou zde vyznačené pláže a chtěl bych si udělat představu o velikosti této vodní plochy.”

“Dobře, ukecal jsi mě.”

Když jsme vjeli na pobřežní komunikaci, která byla oddělena od jezera hustým porostem a vůbec žádný výhled nám neposkytla, a navíc procházela nespočetným množstvím různých osad s omezenou rychlostí na maximálně 30 mil za hodinu, bylo mi hned jasné, že za tento nápad pochválen nebudu. Chvílemi jsem měl pocit, že slyším skřípání zubů, ale hlasitého projevu nespokojenosti jsem se od sestry nedočkal. Teprve před městečkem Kenosha se nám naskytl nádherný výhled na nedozírnou velikost Michiganského jezera.

“Bráško, co říkáš, na chvíli si zde zastavíme?” A než jsem stačil dát jakoukoliv odpověď, už točila volantem doleva a zastavila u samého břehu. Příbojové vlny byly skoro dvoumetrové. Příjemné burácení a šumění vody tříštící se o kamenitý břeh mi silně připomínaly mořské pobřeží. Dokonce jsem sestoupil až k samému úpatí, abych ochutnal, zda voda není slaná.

“Heleď, ty navigátore, snad si nemyslíš, že jsi mě dovedl někam až k New Yorku, kde by sis mohl nabrat z moře slanou vodu?… A pojď nahoru, popojedeme. Máme před sebou ještě dlouhou cestu domů.”

Kenosha, město, které mi nepadlo už při první návštěvě do oka, nás pohltilo za necelých deset minut. Na jeho druhém konci jsme zaparkovali před prodejnou, kde pracoval David. Jeho přivítání bylo uhlazené. I oblečení odpovídalo funkci managera, kterou zde zastával. Prohodili jsme jen pár slov, a protože to bylo v češtině, hned po našem odchodu, jak jsme se později dozvěděli, stoupl ještě více v očích svých spoluzaměstnanců, neb zjistili, že ovládá ještě jeden cizí jazyk. A to se v Americe velmi cení.

Hlavní důvod této návštěvy byla nutná domluva, kdy se uskuteční přestěhování jeho domácnosti a kdy po čtrnáctidenním odloučení opět spokojeně ulehne vedle své ženy. Naplánována byla příští neděle a způsob měl být upřesněn telefonicky. Poté jsme vyrazili do zbývajícího úseku cesty dnešního výletu – směr New Glarus.

Zážitků bylo až dost. Rozhodně mnohem víc, než se mi podařilo na několika řádcích vylíčit.

Cestou domů jsme zaregistrovali dvě nepříjemnosti. Jedna z nich byla banální v porovnání s druhou. To když v devět večer u jedné benzinové pumpy, kde měli otevřeno do deseti hodin, při našem vstupu právě vylili poslední kávu do výlevky. A my měli na ni nepředstavitelnou chuť. To jsem viděl poprvé sestru vážně rozčilenou. Druhá mohla mít tragiké následky. To když sestra přehlídla odbočku na New Glarus, v poslední chvíli stočila volant doleva a současně vší silou zabrzdila. Auto zastavilo v protisměru, už za křižovatkou, na samém okraji příkopu. Naštěstí protijedoucí auto se ze zatáčky vyřítilo až v okamžiku, kdy už se nám podařilo křižovatku opouštět. Tímto místem jsme v dalších dvou měsících ještě několikrát projížděli a jistě jsme měli oba stejně nepříjemné pocity. Nikdy, ani ona, ani já, jsme tyto vzpomínky neprobírali. Já si byl plně vědom únavy, která po takovýchto dlouhých výletech ji musela přepadat, a ona zase zodpovědnosti za mé zdraví a šťastný návrat.

Zodpovědnost, kterou stále cítila, mi mnohokráte dávala najevo. Nejvíce jsem se pobavil při jejím upozorňování, kdy mi kladla na srdce, jak se mám chovat v práci: “Nevšímej si žádných žen. Žádnou neoplácávej a ani jiným způsobem nedávej najevo případnou náklonnost. Mohlo by se to brát jako sexuální obtěžování a to je zde žalovatelné.”

Výlet jsme ukončili dojedením “psího balíčku” a dobrou kávou, při které jsme si probrali celodenní zážitky.

Pokračování příště...

Jan Kurka

Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
21.02. 10:26	Von
21.02. 06:52	Dušan

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás