Nabídnìte si èeské buchty…
David brzy ráno odjel. Mìl pøed sebou jeden z dùle¾itých ¾ivotních úkolù, jím¾ byl povìøen svou ¾enou. Sehnat hezký byt v hezké ètvrti, ne pøíliš daleko od nákupního centra, ne moc drahý, slušnì vybavený, nebude-li s praèkou, a» je alespoò s lednicí a mrazákem. Mìl by mít pokud mo¾no balkon a nemìl by být pøíliš daleko od zamìstnání. A zbývala mu jen sobota a nedìle. Byt sehnal, proto¾e je šikula, a i kdy¾ nesplòoval vše podle pøedstav jeho ¾eny, nakonec po nìkolika telefonátech souhlasila. David je diplomat.
S Danou jsme v pohodì posnídali, a proto¾e jsem odmítl odvoz do práce – byla by to pro ni, kdy¾ má volno, zbyteèná cesta – mohla si v ¾upánku, bez tìch ranních “¾enských pøíprav” v klidu vychutnat sobotní ráno.
“Tady máš prachy a a¾ pùjdeš z práce domù, kup prosím pár jablek, já udìlám Davidovi štrúdl… Dìlám ten, co mì nauèila pøed tøiceti lety babièka. A jestli ty umíš nìjaký jiný, pak udìláme ka¾dý svùj. Nemám strach, ¾e by se nesnìdly, v¾dy» se nám zítra naveèer vrátí Tonda.”
Za jablka jsem byl pochválen. Dokázal jsem prý vybrat pìkná a levná. Byla levnìjší sice jen asi o dvacet centù, ale já vybíral podle vzhledu, ne podle ceny. Pochvala však byla na místì, proto¾e jsem se dle názoru mé sestry správnì øídil jejími pokyny: “Cent k centu a za chvíli máš celý dolar.”
Ne¾ jsme se odpoledne pustili do štrúdlù, musel jsem si ještì vyslechnout pøipomínky k mé zapoèaté práci na renovaci lavice. Dodnes nevím, kde jsem zanechal nìjaké stopy. Dal jsem si opravdu velmi zále¾et na tom, abych vše po sobì dùkladnì uklidil. Pøesto mì pøekvapila otázkou: “Ty chceš dìlat nìco s tou lavicí? No, budu ráda, u¾ jsme na nìco podobného s mu¾em mysleli. Víš, je to jeho oblíbená sedaèka, kterou u¾ máme tøicet let. Dostali jsme ji u¾ jako starší a hned si ji zamiloval. Hodnì se na ní nasedával v prvních letech po našem pøíjezdu, hlavnì po veèerech, kdy pøi sklence piva vzpomínal na domov. Ale zatím nic nedìlej. Já ti koupím perfektní brusný papír a barvu na natøení.”
Samozøejmì ¾e to nechtìlo barvu, ale nejdøíve moøidlo a pak povrchovou úpravu lakem. Vše mi bylo pozdìji schváleno. Ani Dana, ani já jsme však v tuto dobu nevìdìli, ¾e budu mít starosti, abych renovaci lavièky dokonèil do svého odjezdu. Práce to byla velmi “titìrná” a s pomùckami, které jsem mìl k dispozici, velice zdlouhavá. Strávil jsem na opravách nìkolik desítek hodin a nìkdy v polovinì øíjna byla lavice pøipravená k provedení povrchových úprav lakem. Vìøím, ¾e kdy¾ na ni dnes švagr usedá, jistì zavzpomíná, jak jsme na této “o¾ivené” lavièce staèili ještì pøed mým návratem domù prosedìt nìkolik veèerù.
David se vrátil døív, ne¾ se nám podaøilo dopéci oba štrúdly. Hned volal man¾elku, celý š»astný, ¾e sehnal byt. Jeho radostný výraz se bìhem hovoru postupnì mìnil v zasmušilý. Po tøetím telefonátu, které se odehrávaly za zavøenými dveømi, pøišel spokojený: “Maminko, u¾ mi dala ano. Za dva týdny se mù¾eme stìhovat.” Bytù je dost. V rùzných velikostech, s rùzným vybavením, za rùznou výši nájemného. U slušných bytù mají pronájemci jeden nepsaný zákon. Musíš dolo¾it, ¾e své pøípadné pùjèky pravidelnì splácíš a ¾e máš roèní pøíjem tak veliký (je to vlastnì jakási záruka), abys byl schopen pravidelnì platit po¾adovanou mìsíèní èástku. Pøedem pak musíš slo¾it nájem na dva mìsíce dopøedu, který ti po opuštìní bytu, pokud je nepoškozen, majitel vrátí v celé výši zpìt.
Ne¾ dokonèil hovor s Danèou, byl mouèník dopeèen. Po veèeøi, kdy si David znovu zopakoval kuøe na paprice s knedlíkem, ještì spoøádal pùl šišky jablkového závinu. Zítra mìl pøed sebou volný den a s mámou se tìšili, jak proberou události za nìkolik posledních mìsícù, co se nevidìli. Ale hlavnì se u¾ nemohl doèkat táty, od kterého si chtìl nechat schválit vše, co se mu dnes podaøilo zajistit.
Dva následující dny v dopoledních hodinách, kdy jsem byl doma sám, zaèal jsem pøetáèet veškeré záznamy, které jsem poøídil videokamerou od mého odletu z Prahy, na videokazety. Chtìl jsem svùj pro¾itý uplynulý mìsíc, touto formou popsaný, odeslat domù jako pøekvapení. Film líèil mé první kroky na letišti v New Yorku a v Chicagu, seznámil diváka s mìsteèkem New Glarus, s mou první veèeøí v rybí restauraci – pravým americkým biftekem, s taneèním vystoupením sourozencù, s “veèery pod lampou” na terásce ve spoleènosti Tondy a Dany, nahlédl do bytu mé sestry (mo¾ná i trochu vtíravì), pøedstavil synovce Davida a jeho nesmírnou chu» k jídlu, natoèil jsem pøípravy jídel u Dany i pøi mém zauèování v práci. Zkusil jsem zdokumentovat mìsteèko Kenosha, Monroe a hlavní mìsto Medison. Nahlédl jsme v mnoha pøípadech detailnì i pod pulty velkých supermarketù. Nikdy však tato páska na adresu mého bydlištì nebyla doruèena. Nevadí – pøivezl jsem si originály.
Pøed dalším pracovním dnem jsem se pevnì rozhodl, ¾e pøedvedu všem kolegùm v hotelu, jaká je vlastnì naše èeská kuchyò. Jak vše provedu, jsem mìl u¾ dávno vymyšlené. Teï u¾ šlo jen o souhlas “paní domácí” a poskytnutí surovin z jejich domácích zdrojù.
“Máš perfektní nápad, Honzo! Kdy¾ nemù¾ou pøijít na party k nám, dones jim jídlo do práce… Samozøejmì ¾e ti se¾enu vše, co budeš potøebovat.” Jak øekla, tak se i stalo. Ba ještì víc: “Vezmi si trochu máku z toho, co jsi mi pøivezl, a upeè jim makové a ještì tvarohové a jablkové pravé èeské buchty.”
Mohl jsem tedy dopoledne pøed odchodem na odpolední smìnu zadìlat kynuté tìsto. Dana na devátou odjela do práce a já mìl pøed sebou pìt hodin èistého èasu, abych vytvoøil buchtièky “jak malované”.
“Èlovìk míní, pánbùh mìní,” tak nìjak to øíkávala naše babièka. Za prvé, kdy¾ jsem po hodinì koukání na televizi zjistil, ¾e se tìsto vùbec nehnulo, zahýbalo to se mnou. “Co se vlastnì stalo, v¾dy» jsem pou¾il stejné dro¾dí, jaké mi dala Dana do knedlíkù.”
Ne, nepou¾il. Nepou¾il jsem toti¾ vùbec dro¾dí. V odpadkovém koši jsem se pøesvìdèil, ¾e jsem sáhl vedle, ¾e má sestra mezi koøením velikostí si podobné dva druhy sáèkù, z nich¾ jeden bylo dro¾dí a druhý, jak jsem se pozdìji dozvìdìl, byla ¾elatina. Já pou¾il ten druhý. Zalo¾il jsem novou várku, vypnul televizi a sna¾il se oèima pomáhat tìstu kynout. Mezitím jsem namlel mák (mlýnek si sestra nechala kdysi dávno poslat z domova), osladil, ochutil trochu skoøicí a vanilkovým cukrem, zalil mlékem a … pøipálil jej.
“No, to by mì šlak trefil! Do pr… do prkýnka dubovýho, co se mi ještì dnes pøihodí!?” To bylo druhé povyra¾ení. Pøíprava tvarohu, podušení jablek a uvaøení nové makové náplnì jsem úspìšnì dokonèil souèasnì s perfektním vykynutím tìsta.
Zaèala tøetí fáze výroby – provést naplnìní, správné uzavøení a dokonalé promaštìní ka¾dé buchtièky zvláš». Byla s nimi práce zdlouhavá, ale celkem se vydaøila. Vùbec by mì však ani ve snu nenapadlo, jak obtí¾né bude pro mne finále – vlastní upeèení. Trouba u amerických sporákù je mnohem vìtší ne¾ naše. U nás máme starosti s upeèením velké husy, u nich není problém s peèením velkého krocana. Ovládat poèítaè pro nastavení teploty a èasomíry mì Dana nauèila. Kdy¾ “to cinklo”, ¾e je trouba dostateènì pøedehøátá, zbývala mi do odchodu do práce slabá hodinka. “Do tak velké trouby se musejí nad sebe vejít pøece pohodlnì dva pekáèe.” Celkem logicky jsem si zauva¾oval, a co mi rozum velel, jsem hned provedl. Za necelých ètyøicet minut se bytem linula známá vùnì. Z trouby se na mì usmívaly zlatavé buchtièky, ale jaké bylo mé pøekvapení, kdy¾ jsem je po vychladnutí vyklopil a zjistil, ¾e obsah horního pekáèe je zespod syrový.
Teï u¾ se nedalo nic dìlat. Èasu nebylo nazbyt. Musel jsem jeden pekáè rychle pocukrovat a pøipravit k odnesení do práce. Rozhodnutí, co s tím druhým, jsem nechal na sestøe, neb jsem toho dnes u¾ dost vyházel. I kdy¾ jsem se veèer ke všemu nepøiznal, jistì bylo Danì jasné, co se v kuchyni odehrálo. Promlouvaly k ní hromady nádobí – mimo jiné dvì mísy od tìsta, dva hrnce od máku a ještì k tomu pekáè napùl syrových buchet. Ona si však dokázala se vším v¾dy poradit. Nedopeèené, u¾ studené buchty po pøíchodu z práce narovnala zpìt do pekáèe a dala je dopéci. Nikdo by nepoznal, co mìly všechno za sebou.
Samozøejmì ¾e cestou do práce s tácem pocukrovaných buchet jsem vzbudil u mých “pøátel”, s kterými jsem se dennì zdravil, zvídavé pohledy. V práci jsem tác polo¾il na stolek hned u vstupu do kuchynì, pøilo¾il k nìmu cedulku s krátkým anglickým textem (který mi Dana pøelo¾ila): NABÍDNÌTE SI ÈESKÉ BUCHTY, KTERÉ JSEM VÁM PØIPRAVIL. DOBROU CHU« VÁM PØEJE JOHNNY, a za rohem potají sledoval reakci personálu. Nadšení, s jakým toto pøekvapení pøivítali, nebralo konce. Nejdøíve ka¾dý opatrnì oèichal, pak se zakousl do té, co si vybral, zvìdavì ochutnal tìsto, labu¾nicky pøeválel na jazyku, jako kdyby degustoval starý roèník vzácného vína, a zaèal mì pochvalovat. Kdy¾ se však zakousli podruhé, a zejména ti, co si vybrali s makovou náplní, pøestali pøekvapením kousat. “Co to tam je vevnitø? Z èeho to je? To nám musíš vysvìtlit a nauèit! Mák? To je mák? No to je fantastické.” Bìhem nìkolika desítek vteøin jsem na tácu nenašel ani drobeèek, který by mohl napovìdìt, co¾e jsem dnes pøinesl. Veèer se mi dostalo vysvìtlení: “Mák ve Státech, brácho, se¾eneš pouze v malém balení jako koøení a je ještì nìjak ošetøený, aby nešlo z tìchto semínek dál pìstovat makovice. Zde je to pova¾ováno za drogu, a tak se s ním v americké kuchyni témìø nesetkáš. Snad jedinì jako jemný posyp na peèivu.”
Øekl bych, ¾e jsem dnešním dnem završil vzájemné poznávání se všemi spolupracovníky v hotelu a od této první ochutnávky èeské kuchynì se zaèaly více prohlubovat naše pøátelské vztahy.
